Jako ve stometrové hloubce. Kvůli stavbě istanbulského tunelu zůstávali potápěči až 16 dní ‚pod tlakem‘
Turecko v posledních letech ve velkém modernizuje dopravní infrastrukturu. Postavilo vlakový tunel z Evropy do Asie, otevřelo třetí most přes bosporský průliv, dokončuje nové istanbulské letiště a chystá umělý průplav mezi Černým a Středozemním mořem. Jedna stavba se ale přece jenom vymyká. A to je podmořský patrový tunel Eurasia. Při jeho stavbě museli dělníci používat hyperbarickou komoru a byli pod dohledem doktorů.
Nasedám do taxíku na evropské straně Istanbulu v místě zvaném Yenikapı. Řidič mě upozorňuje, že bude platit za každou jízdu tunelem v přepočtu asi sto korun.
Až šestnáct dní v hyperbarické komoře trávili potápěči při stavbě podmořského tunelu v Istanbulu. Více si poslechněte v reportáži Štěpána Macháčka.
„Samotným tunelem projedeme za pět minut, celkově trvá cesta z jednoho břehu na druhu deset minut. Autem jinak musíte přes most a to trvá hodinu. Je to skvělé, ale drahé,“ popsal Radiožurnálu taxikář.
A už se dva jízdní pruhy zanořují do tunelu, teď jsme asi 120 metrů pod hladinou Bosporského průlivu. Řidič ukazuje, že kde začíná modré osvětlení, tam začíná podmořská část. „To tady postavil Tayyip, náš prezident, je to skvělé,“ pochvaluje si taxikář Hüseyin.
Kvalitní jídlo
Tunel se stavěl šest let, proražený je pod mořským dnem. Razící štít potřeboval během stavby devětkrát zásah potápěčů. Na tříčlenný tým dohlížel Akın Savaş Toklu, profesor hyperbarické medicíny Istanbulské univerzity.
Finsko s Estonskem by měl spojit nejdelší podmořský tunel na světa. Měřit by měl 103 kilometrů
Číst článek
„Pro takovouto operaci potřebujete hyperbarický systém. My jsme měli za razícím štítem tuhle tlakovou komoru a v ní byla čtyři lůžka,“ ukazuje profesor Toklu na svém počítači fotodokumentaci ze stavby.
Potápěči byli paradoxně během své práce na suchu, pracovali ve vyražené části tunelu těsně za razicím štítem. Přesto pobývali ve stejném tlaku vzduchu, jako je tlak vody ve stometrové hloubce. Vysoký tlak byl udržovaný záměrně, aby bránil průsaku vody z vnějšku.
„V hyperbarické komoře v tunelu byla kamera, abychom potápěče pořád sledovali, vidíte?“ ukazuje profesor Toklu video, „a když si potřebovali odskočit, tak jen kameru pootočili. Museli jsme je zásobovat jídlem z kvalitní restaurace, kdyby dostal někdo z nich v modulu průjem, bylo by to špatné.“
Až 16 dní v modulu
Každý den po skončení práce vyvezli potápěče rovněž hyperbarickým transportním modulem na pevninu. V modulu ale zůstávali pod stejným tlakem až do dalších prací.
U Plzně skončila ražba nejdelšího železničního tunelu v Česku. Cestu z Prahy zkrátí o devět minut
Číst článek
Dekomprese z takového tlaku totiž trvá pět dní a s časem se tak muselo hospodařit. „Nejdéle zůstali potápěči v modulu 16 dní. Dekomprese ale trvá pět dnů vždycky, bez ohledu na to, jak tam byli dlouho,“ popisuje profesor.
S potápěči měl profesor Toklu neustálý kontakt přes kameru a mikrofony. Záznam z jedné komunikace mi teď pouští: „Měli jsme s nimi hlasový kontakt, ale slyšíte, jak mluví? Jako kačer Donald. To způsobuje hélium, které jsme jim museli přidávat do dýchací směsi.“
Celkem rychle se prý naučil téhle heliové řeči rozumět. Šestnáct dnů zavřený v malém kontejneru se dvěma dalšími lidmi by ale rozhodně nevydržel každý. Tuhle práci prý můžou dělat jen zkušení a psychicky mimořádně zdatní jedinci.
