Politolog Krastev: Ruská vláda má zájem uzavřít svou zemi, ale chce, abychom to udělali za ni

Nejednotnost české zahraniční politiky je podle Ivana Krasteva důvodem, proč Česko nezískalo silnější podporu partnerů v kauze Vrbětice jako Británie po útoku v Salisbury. Jeden z neuznávanějších evropských politologů současnosti to řekl v exkluzivním interview pro Český rozhlas Plus. Krastev zároveň zahajuje sérii rozhovorů Českého rozhlasu s předními světovými experty současnosti, kteří dění u nás zasadí do širšího mezinárodního kontextu.

Interview Plus Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Politolog Ivan Krastev | Zdroj: Český rozhlas

Česká republika se teď na nějakou dobu ocitla v centru evropského dění kvůli roztržce s Ruskem a zapojení ruských tajných služeb do výbuchu muničního skladu ve Vrběticích v roce 2014. Ten případ má spojitost i s vaším rodným Bulharskem. EU a NATO podpořily Česko verbálně, některé další země také vyhostily ruské diplomaty. Co tato kauza a reakce na ni ukázaly o pozici Česka v EU a o EU samotné?
Nejprve to samozřejmě vyvolalo překvapení. Když se podíváte na normální rozdělení Evropy, pokud jde o Rusko, tak Česká republika, a zejména česká vláda stejně jako ta bulharská a slovenská nebo v Maďarsku premiér (Viktor) Orbán, to jsou všechno vlády, které se snaží spíše o spolupráci než o konfrontaci s Ruskem.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý rozhovor

Zadruhé, Evropská unie se zjevně snaží najít strategii, co od Ruska opravdu chce a očekává. V podstatě ztrácíme naději na jakýkoli zásadní průlom ve vztazích. Je zřejmé, že Rusko testuje Evropskou unii, co si vůči ní může dovolit. Z tohoto pohledu bylo dění v České republice obzvláště výmluvné a ze všech zemí světa skončily Spojené státy a Česká republika na ruském seznamu nejvíce nepřátelských zemí.

Pro Rusko zůstává střední a východní Evropa prioritou. Hlavní poselství, které se Rusko snaží vyslat, je, že Evropa nedokáže jednat skutečně efektivně a že Rusko má sílu rozdělit naši společnost. Vzkazuje nám: nejste to vy, kdo nás rozdělí, ale my rozdělíme vás.

Česko a Spojené státy americké. Rusko sestavilo nový seznam nepřátelských zemí, má pouze dvě položky

Číst článek

Jedná se o riskantní strategii. Když vidíte, co se stalo, a míru rizika, které ruská vláda podstoupila s takovým typem nepřátelské operace na území země, která byla jedním z nejoblíbenějších míst pro ruské turisty. Země, která se snažila o normální vztahy. Ukazuje to podle mého názoru tři věci.

Zaprvé, že rozhodování v zahraničněpolitických věcech přebírá v Rusku do určité míry vojenské zpravodajství. Nejsem si jistý, že ruské ministerstvo zahraničí bylo příliš šťastné z toho, co se stalo za posledních pět nebo šest let.

Zadruhé, a co je ještě důležitější, že Rusko pracuje na konfrontaci se Západem a snaží se odhalit limity západní moci. A určitě také vyslat zprávu svým vlastním obyvatelům, že postkomunistické období definitivně skončilo a že je ve válečném typu konfrontace se Západem. Jedná se o svého druhu rozdělení jako za studené války, zejména uvnitř ruské společnosti.

Muniční sklady ve Vrběticích | Foto: René Volfík | Zdroj: iROZHLAS.cz

Reakce Evropské unie nakonec nebyla tak silná. Slyšeli jsme, že EU nechce tuto kauzu eskalovat. Dokázala by jiná vláda nové členské země získat podobně robustní podporu partnerů jako Británie v roce 2018 po útoku v Salisbury? Nebo ten problém tkví spíše v samotné české politické reprezentaci a schopnosti dojednat si takovou podporu?
Jsem přesvědčen o dvou věcech. Jedna je spojená s Českou republikou, druhá ne. Ruská vláda má zájem uzavřít svou zemi, ale chce, abychom to udělali za ni. Určitým způsobem se snaží vytvořit konfrontaci, ve které bude pro ruské občany mnohem obtížnější cestovat do zahraničí. Ale chce to udělat tak, aby nás vyprovokovala k tomu, abychom na něj vyvinuli tlak prostřednictvím ochromení práce ambasád.

‚Doufal jsem, že zavoláte.‘ Britský premiér Johnson vyčetl Babišovi, že nekoordinoval reakci na Vrbětice

Číst článek

Proto vykazují tolik lidí ze západních ambasád, aby nebyl nikdo, kdo by Rusům vydával víza. Využívají k tomu období pandemie. Ruskou politiku lze definovat jako agresivní izolacionismus. Ruský politický systém se stává mnohem represivnější. Množství Rusů, kteří odcházejí za hranice, a způsob života zejména ve velkých městech, tuto politiku ale narušují.

A tady přichází ten český problém. Ten spočívá v tom, že Česká republika mluví dvěma hlasy. Česká vláda, a zejména česká zpravodajská komunita daly jasně najevo, o co jde. A pak tu byl český prezident, který k tomu zaujal odlišný postoj. To se v případě Spojeného království nestalo.

Tento typ schizofrenie přicházející z Prahy tak značně usnadňuje situaci ostatním zemím, které se tolik neženou do konfrontace s Ruskem. Mohou říkat, že se Češi mají nejdřív sjednotit doma a teprve potom žádat další, aby udělali to samé, co dělají oni. Z tohoto pohledu tedy ostatní v EU pravděpodobně využili paralýzu uvnitř české politické elity.

Česká republika není Polsko a nejsou to pobaltské státy. Nejedná se tedy o tradiční protiruskou zemi v rámci EU kvůli své historii a kvůli bezpečnostním důvodům. Skutečnost, že země jako Česká republika může zaujmout tak razantní postoj, a realita toho, co se v České republice v tomto období stalo, byly podle mě velmi silným signálem, že na straně Západu očividně došlo k velkému podcenění určitého typu bezpečnostní hrozby pocházející z Ruské federace.

Ruský prezident Vladimir Putin | Zdroj: Reuters

Různé tváře demokracie

Ve vaší knize se Stephenem Holmesem „Světlo, které pohaslo“ tvrdíte, že staré členské státy požadovaly po těch nových, aby hrály demokracie, a teď je obviňují z toho, že to dělají. Opravdu si myslíte, že nové členské země jen předstírají demokraciei Nebo se to týká jen některých?
Ne. Náš argument byl trochu jiný. V 90. letech byla demokratizace tím nejdůležitějším, co se dělo. Pak začala evropské integrace a evropská integrace ze své podstaty přijímá už existující právní předpisy. Tak se stáváme členy klubu.

Evropská komise zažalovala Česko a Polsko. Omezují podle ní volební práva cizinců ze států unie

Číst článek

Ostatním zemím tak neustále říkáte: vládnete si sami, rozhodujete si sami, máte udělat to a to. Ale když vstupujete do Evropské unie, máte přijmout legislativu, která tam existuje. A to do té míry, že bylo období, kdy naše parlamenty nediskutovaly o většině legislativy, o níž hlasovaly. O evropských právních předpisech se nedebatovalo. Buď jste je přijali, nebo ne.

Ve východní Evropě tak vznikla velmi podivná situace, kde všichni mluví o demokracii, ale máte pocit, že mnoho rozhodnutí je přijímáno mimo vaši zemi. A samozřejmě to využívala spousta populistických politiků, kteří říkají: poslouchejte, pokud chcete ukázat svou svrchovanost, měli byste to provést tím, že se vyhraníte vůči Bruselu.

Výsledkem toho je, že to, co vidíme obzvláště silně v případě Maďarska, ale také v Polsku, jsou projevy nacionalismu, který ale není namířený proti Rusku nebo Číně. Jde proti spojencům, proti Bruselu, proti Spojeným státům. To vytvořilo tuto paradoxní situaci, ve které tvrdíme, že pokud jsme demokracií, můžeme si říkat, co chceme, a vy nám nemáte co mluvit do našich rozhodnutí.

Když se bavíme o Polsku a Maďarsku, ty jsou členy visegrádské čtyřky. V Česku se v poslední době hodně debatuje o tom, zda je pro něj členství ve Visegrádské skupině stále ještě přínosné, nebo naopak už přítěží. Kritici V4 ji nazývají toxickým spolkem. Je V4 toxická?
Domnívám se, že V4 je už nějakou dobu nefunkční, a to z velmi prostého důvodu. Ten problém se tu objevil už mnohem dříve a nesouvisel s migrační krizí.

V4 plnila původně velmi důležitou roli v momentě, kdy tyto státy vstupovaly do EU a NATO a snažily se najít své místo. Pak se ale staly velmi odlišnými zeměmi, a to i ekonomicky. Česká republika a Polsko si vedly nadprůměrně, Maďarsko a Slovensko jen v některých oblastech.

Mají také rozdílnou zahraničněpolitickou orientaci, kterou v případě Polska ovlivňuje i jeho velikost. Těmto zemím pomáhalo, že mohou společně nárokovat požadavek, který působí legitimně. Jakou ale mají teď společnou pozici?

Já tuto společnou pozici teď nevidím. Maďarsko se rozhodlo pro svůj vlastní postup, který je velmi odlišný od kohokoli jiného, ​​dokonce i od Polska. Maďarsko se stalo hlavním obhájcem čínských zájmů v Evropské unii. Vyhnalo ze země americkou univerzitu a otevírá tam velkou čínskou univerzitu. Premiér Orbán se velmi snaží získat speciální vztah s ruským vedením.

Z tohoto pohledu tedy začali Maďaři používat V4 k ospravedlňování politiky, která je do značné míry jejich národním rozhodnutím. Vzájemná solidarita tak spočívá v tom, že ji ostatní převezmou.

Maďaři protestují proti plánovanému kampusu čínské univerzity. Má stát místo studentských kolejí

Číst článek

Polsko se zase bojí zůstat osamocené kvůli otázce právního státu, a proto je odkázané na maďarské veto. Ale Slovensko a Česko z toho podle mě nic nemají.

Zatímco někteří politici se shodují, že myšlenka úzké spolupráce střední Evropy má smysl, střední Evropa by ale neměla být jen V4. Vidíme pokusy, jak víc zapojit Rakousko, Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko nebo Chorvatsko, aby její dosah byl mnohem větší a zahrnoval i další nové členské státy, a nejen klasickou V4. V ní se Česká republika a Slovensko stávají pouhým přívažkem polské a maďarské vlády.

Volby to ale můžou změnit. Lidé se chovají tak, jako by Maďarsko mělo zůstat navždy takové, jaké je teď. To samé Polsko. V obou zemích jsou přitom velmi polarizované společnosti. Polsko se politicky velmi podobá Spojeným státům.

Populisté a cesta k moci

Oba pocházíme ze země s komunistickou minulostí a mnoho států a politiků v bývalém východním bloku se teď opět politicky přiklání k Východu k autoritářským mocnostem, jako jsou Rusko nebo Čína. Proč?
Můžete být dokonce autoritativní a být protiruský a protičínský, jako je polská vláda. Jde ale o to, že napadána není demokracie jako právo většiny volit vládu, ale především jako systém vah a protivah. A čím více je společnost polarizovaná, tím méně věříte v neutralitu institucí.

Nevěříte, že soudy mohou být nezávislé. Nevěříte, že média mohou být nezávislá. Opakujete, že když je neovládám já, pak je ovládá opozice. To, co vidíte v mnoha zemích, a já jsem to viděl v Bulharsku i jinde, je, že se vlády začnou soustředit na snahu ovládnout byznys, média a mít silný vliv v nezávislých institucích. Demokracie je tedy pojímána jako panování těch, co mají většinu.

Soud v Moskvě zakázal činnost Navalného štábům. Označil je za extremistické organizace

Číst článek

Mnohem zajímavější otázka je, proč to lidé podporují? Proč vlády nechtějí mít silnou opozici, není těžké pochopit. Ale proč to podporují lidé? Správně to podle mě vystihl například Jarosław Kaczyński.

Tito populističtí vůdci říkají veřejnosti, pokud chcete zásadní změnu, musíte mi dát dostatek moci. Protože jinak ji nemohu provést kvůli soudům a kvůli centrální bance. Pokud mi nedáte dostatek moci, nemohu nést odpovědnost a nemohu udělat to, co jsem vám slíbil.

Ve společnosti existují určité segmenty, které chtějí radikální změny a jsou připravené dát těmto lídrům velkou moc. Zapomínají přitom na to, že ​​když lidé dostanou velkou moc, už ji nemají v úmyslu odevzdat zpátky. Výsledkem je spousta států ovládaných politickou korupcí. V tomto případě už nejde o žádné malé úplatkářství, ale že celý ten korupční byznys do značné míry kontroluje vláda.

Díky Evropské unii můžeme svobodně cestovat a všude podnikat a nevnímáme tento typ autoritářství tolik jako v Bělorusku nebo v Rusku, kde lidé nemají tyhle možnosti.

Velmi silná část nepolitické společnosti říká, že není rozdíl v tom, kdo je u moci, a proč by je to mělo zajímat. Tento druh plíživé koncentrace moci se stal hlavním problémem ve střední a východní Evropě. Dokonce i v některých nefunkčních demokraciích na Západě můžete díky delší tradici nezávislých institucí vidět, že si v zásadě vedou lépe.

Proč není současná EU schopna zvrátit tento trend a čelit mu?
Abych byl naprosto upřímný, nevěřím, že se Evropská unie dokáže sama o sobě vypořádat s jakoukoli členskou zemí. Evropská unie může v zásadě fungovat na dvou úrovních.

Za prvé, pokud existuje silná občanská společnost nebo politická opozice proti tomuto režimu, mohou ho zbavit moci. Pokud ale dojde k situaci jako v Maďarsku, kdy vláda získala ústavní většinu a přisvojila si určité instituce, Evropská unie neví, co s tím dělat.

Evropská unie je více než cokoli jiného společenstvím vlád a všechny tyto vlády mají právo veta. A tady se objevují dva typy pozic, které jsou na východě unie problematické. Jedním jsou vlády jako polská a maďarská, které vystupují proti Evropské unii v zásadních otázkách, zejména v otázce suverenity. Proč nám říkáte, že potřebujeme nezávislé soudce? My jsme ti, kdo rozhodují o tom, kdo by měl být u našich soudů. A pro mnoho lidí to zní rozumně.

Druhým je to, co můžete vidět v zemích, jako je Rumunsko nebo Bulharsko. Tam se nikdo nestaví proti Evropské unii. Tyto vlády nevytvářejí zahraničněpolitické napětí pro Evropskou unii, ale nesnaží se napravovat věci, kvůli kterým na ně přichází kritika zvenčí.

Tento druh neformálního autoritářství může být svým způsobem ještě nebezpečnější než situace v polarizovaných společnostech, jako jsou v Polsku nebo v Maďarsku. Tato polarizace může vest k tomu, že ti, kdo nesouhlasí s tímto způsobem vlády, mohou v těchto zemích dát demokracii druhou šanci.

Zatímco když žijete v situaci, kdy si lidé myslí, že je jedno, koho zvolíte, protože se stejně nic nezmění, tento typ rozšířeného cynismu a nedůvěry je podle mého názoru to nejhorší, co se může stát. A to mě opravdu znepokojuje. Nejen v našem regionu, ale obecně v demokratickém světě, kde se nedůvěra stává výchozí možností.

Nevěřím, že se Evropská unie dokáže sama o sobě vypořádat s jakoukoli členskou zemí, říká Ivan Krastev | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Konec globalizace?

V Evropě a na celém světě se teď vyrovnáváme s pandemií a vy jste o ní napsali knihu s názvem „Už je zítra?“ V ní píšete, že pandemie nemoci covid-19 patrně ukončí globalizaci, jak ji známe, a stejně tak nebude po této krizi stejná ani Evropská unie. Jak se obojí podle vás změní?
O nemoci covid-19 toho bylo napsáno tolik, že pokud bychom mohli proměnit každý článek nebo konferenci o ní ve vakcíny, pravděpodobně by už byli očkováni všichni Evropané. Za nejdůležitější změnu považuji to, a to už je prakticky jasné, že se v důsledku pandemie určité už existující trendy výrazně urychlily.

Vývoj podoby lidské společnosti nezmění směr, ale změní rychlost. Mnoho věcí, které vidíme kolem sebe, tu už bylo, ale během jednoho roku se neuvěřitelně rychle proměnily. Příkladem je digitalizace. Dokázali jste si představit, že naše děti budou celé dny studovat přes obrazovku? Že většina našich debat a konferencí bude na zoomu? To se stalo přes noc.

Konfrontace mezi Spojenými státy a Čínou tady už také byla. Teď tu ale během jednoho roku nastala tak velká rozepře, že by mě nepřekvapilo, kdybychom za pět let mluvili o dvou zcela samostatných technologických sférách. Buď budeme používat čínské vybavení a čínské vyhledávače, nebo ty americké a další. Nejedná se tak o studenou válku, ve které k té válce dochází ve fyzickém prostoru, ale bude to v digitálním prostoru.

Šéf NATO po jednání s Bidenem: Čína nesdílí naše hodnoty. Je to vidět na Hongkongu i Tchaj-wanu

Číst článek

A to vše staví Evropany do složité situace, protože Evropská unie je založena na několika předpokladech, které byly touto krizí značně narušeny. Tím první je, že vzájemná ekonomická provázanost znamená bezpečnost. Tedy čím více s někým obchodujete, tím menší je riziko konfliktu. Pak ale zjistíte, že pokud s někým velmi intenzivně obchodujete a on se vám rozhodl ublížit, má k tomu mnohem větší příležitosti.

Týká se to také evropského přesvědčení, že na vojenské síle tolik nezáleží. I to tato krize zpochybnila. Evropská unie tak bude tlačena třemi směry. Bezpochyby se stane více ochranářskou, protože svět se stává mnohem více protekcionistický. Nebudeme se otevírat ostatním, když se ostatní před námi budou uzavírat. To se týká zejména Číny a Ruska.

Pandemie nás také přiměla uvědomit si, že Evropská unie je pro nás jedinou alternativou. Že v tomto velkém a mnohem nepřátelštějším světě není místo pro malé státy a malé ekonomiky. Nemůžete se chránit před jinými, když jste jen Českou republikou, Bulharskem, nebo dokonce i Německem. Potřebujete větší trh, který vás ochrání.

To dává Evropské unii novou legitimitu, ale zároveň se lidé stali vůči ní velmi kritičtí. To je pro mě asi ten nejdůležitější důsledek této krize, že přinesla nacionalistický a evropský moment současně.

Nacionalistický moment tím, že ukázala, že na národní vládě a národním společenství skutečně záleží. Stejně tak, že záleží na kulturní specifičnosti. V okamžiku krize je důležité, aby lidé kolem vás mluvili jazykem, který znáte nejlépe. Zároveň si však uvědomíte, že nemůžete žít svůj život jen v okolí svého bytu a pouze ve svém státě.

Potřebujete Evropu. Otázkou je, jak se Evropě podaří naplnit očekávání mnohem větší efektivity, pokud jde o hospodářskou nebo zahraniční politiku. Tato krize ale je pro EU příležitostí. Ne proto, že jsme ji vnímali jako hodnotové společenství, ale jako osudové společenství. Uvědomili jsme si, že jsme v tom společně.

Co krize vnesly do debaty

A co populistické nebo antiunijní strany? Migrační krize je výrazně posílila. Co tato krize? Mohou také těžit z krize, jako je ta pandemická?
O tom jsme hodně diskutovali na začátku krize. Já jsem tvrdil, a podle mě jsem měl pravdu, že na jejím počátku populisté nebudou ti, kdo z ní budou nejvíce profitovat. Populismus totiž vychází z úzkosti. Máte pocit, že se něco nedaří, že vaše názory nikdo nebere.

Pak ale přišla krize a už nešlo o úzkost. Přišel strach. Strach z nakažení. Strach ze smrti. První, kdo z této krize profitoval, tak byly vlády. A nezáleželo na tom, kdo v nich seděl.

Zadruhé, migrační krize přinesla výrazné dělítko na proevropské a protievropské. To se v této krizi nestalo. Není náhodou, že v Itálii je (Matteo) Salvini součástí většiny, která podporuje premiéra Maria Draghiho. V reakci na tuto krizi dělá Polsko to samé co Německo nebo Francie. Tato krize tak nezopakovala to rozdělení na proevropské a protievropské, které přinesla migrační krize.

Dánsko schválilo návrh zákona, jenž umožní posílat migranty do třetích zemí. Tam budou čekat na azyl

Číst článek

Jsme svědky toho, že se mění postoje některých populistických stran. A mimochodem, mění se také postoje některých mainstreamových stran. Například teď nenajdete žádnou významnou politickou stranu v EU, která by prosazovala vystoupení z eurozóny. Ani Marine Le Penová.

Zároveň ale teď v Evropě nenajdete ani žádnou významnější stranu, která by byla pro zcela otevřené hranice. Ani Zelení v Německu. Máme za sebou tři krize, které přinesly tři velké debaty v Evropě. První byla krize kvůli válce s terorismem a debata o osobních svobodách. Pak tu byla ekonomická krize a diskuse o roli vlády. A nakonec migrační krize a otázka hranic. Tato krize přinesla všechny tyto debaty zpátky, ale přehodnotila je.

Byla o osobních svobodách kvůli karanténám a stavům nouze. Byla o ekonomice a vidíte, že Evropská unie dělá s velkým stimulačním balíčkem přesný opak toho, co dělala během globální finanční krize.

V otázce migrace jde především o to, že bychom měli lépe kontrolovat vnější hranice EU. V žádném případě se ale nechceme vzdát vnitřních hranic, i když mají být otevřené, aby ekonomika fungovala. Tato krize tak znovu přinesla debaty z těch tří předchozích. Dospěli jsme ale k úplně jiným závěrům.

Ještě bych se vrátil k těm minulým krizím, které jste je zmínil. Neukázaly se v nich liberální demokracie jako málo efektivní?
Na pandemii covidu-19 bylo zvláštní to, že povaha vlády nebyla tím hlavním indikátorem toho, kdo ji zvládne dobře, a kdo ne. Byly autoritářské státy, které si vedly dobře. Tady mám na mysli především Čínu. Byly ale také autoritářské státy, které si dobře nevedly. Sem patří třeba Rusko. Pokud se podíváte na počet nadúmrtí, tak zjistíte, že demografický efekt této krize na ruskou populaci byl zničující.

V dubnu zemřelo nejméně lidí od začátku druhé vlny epidemie. Počty ale výrazně přesáhly pětiletý průměr

Číst článek

Zadruhé, nebudeme vědět, kdo si skutečně vedl dobře a kdo špatně, zřejmě dříve než za tři nebo čtyři roky. Některé státy, které si za postup v první vlně vysloužily chválu, jako bylo Německo nebo i naše země, tak při druhé vlně si vedly katastrofálně. A ty, které postupovaly katastrofálně v první vlně jako Británie a Spojené státy, těm se pak při očkování dařilo mnohem lépe. Pravděpodobně tak lépe zvládnou také ekonomické oživení.

Zajímavé je, že už se bavíme, jako by covidová krize byla za námi. Ta ale neskončí, dokud nebude všude naočkované kritické množství lidí a nevytvoří se určitý typ imunity. Do té doby se budou objevovat nové mutace a všechno se může vrátit.

Roli tu hraje také psychologický efekt. Nevíme například, zda měli Švédové pravdu s tím, jak postupovali. Za tři nebo čtyři roky se pravděpodobně ukážou v celé Evropě dopady krize, kterých si teď nejsme vědomi.

Pro mě osobně jednou ze zajímavých linek této krize bylo to, že jestli během ní byla nějaká velmi patrná diktatura, tak to byla diktatura srovnávání. Stejná krize se objevovala v rozhlasu i v televizi, všichni jsme se bavili o tom stejném tématu. A každý den bylo jediným způsobem, jak kontrolovat vládu, srovnávání s tím, jak si vedli ostatní. To se přitom neustále mění.

Země, kterým se v pondělí dařilo, se v pátek náhle hroutily. Tuto dynamiku považuji za velmi důležitou. Populisté z toho obecně tolik neprofitovali, ale poškozovalo to demokracii kvůli rostoucí nedůvěře.

Archivní snímek z čínského Wu-chanu, odkud se koronavirus rozšířil | Foto: Aly Song | Zdroj: Reuters

Během této krize bylo jen několik demokracií, které si vedly velmi dobře. Většina z nich jsou asijské demokracie. Jižní Korea, Tchaj-wan, Nový Zéland, Austrálie. A jedním z důvodů, proč si Asie vedla lépe než Evropa a Spojené státy, je to, že takovou krizi už zažila před deseti lety. Byla proto lépe připravena.

Já nikdy nezapomenu, když jsme létali do Asie a všude viděli lidi, jak nosí roušky. Říkali jsme si, ti Asiaté jsou blázni. Dneska jdete po našich letištích a všichni lidé mají roušky. Nikdy nevíte, kdy se vaše nevýhoda stane vaší výhodou.

Demokracie se ale vyvíjí a dnes jde třeba o to, jak vyvážit osobní svobody s efektivitou vlády. Sem spadají aplikace, které sledují virus a podobně. To je samozřejmě forma digitálního sledování lidí. Ale nebudeme je kvůli tomu nepoužívat? Všechny tyto otázky podle mého názoru přijdou a my bychom měli přijít s odpověďmi.

Další se týkají celé naší společnosti a rovnosti v ní. A jak Evropa zvládne svoji rozmanitost. V Evropě teď máme paradox, že omezujeme rozmanitost politik, ale začínáme mít velmi odlišné režimy. To, co vidíte třeba v některých skandinávských zemích, pokud jde o některá práva a sexuální menšiny, a co vidíte v Maďarsku nebo v Polsku, to jde hodně rozdílným směrem.

Rozmanitost by ale měla být zachována. Neměli bychom být všichni stejní. Stejné nejsou ani americké státy. Evropský občan by se ale měl cítit stejně bezpečně, ať jde kamkoli.

Filip Nerad Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme