Utajená minulost. O vysídlení Palestinců před sedmdesáti lety se na izraelských školách neučí

Palestinci si připomínají sedmdesát let od vyhnání a útěku ze svých měst a vesnic na území dnešního Izraele. Události nazývají Nakba, což arabsky znamená katastrofa. Během války v roce 1948 opustilo domovy 700 000 lidí, kteří se už nikdy nesměli vrátit. Jejich potomci dodnes žijí v uprchlických táborech po celém Blízkém východě. Izraelci tuto stránku dějin neznají. Ve školních osnovách totiž chybí.

Tento článek je více než rok starý.

Od zpravodaje z místa Jeruzalém Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

V izraelských školách se o vysídlení Palestinců před sedmdesáti lety neučí. Část Izraelců má přesto o tyto informace zájem. Seznamují se s nimi při prohlídkách bývalých arabských vesnic.

V izraelských školách se o vysídlení Palestinců před sedmdesáti lety neučí. Část Izraelců má přesto o tyto informace zájem. Seznamují se s nimi při prohlídkách bývalých arabských vesnic. | Foto: Štěpán Macháček | Zdroj: Český rozhlas

Jsme ve známé vesnici na předměstí Jeruzaléma, která má hebrejský název Ejn Kerem a arabský Ajn Kárim. Do údajného rodiště Jana Křtitele sem přijíždějí turisté i křesťanští poutníci. Umar Ghubarí z izraelské organizace Zochrot tu skupince asi dvaceti lidí vypráví hebrejsky místní historii, o které jeho posluchači jen tuší.

Hnutí Hamás přiznalo, že většina zastřelených demonstrantů v Gaze byli jeho příslušníci

Číst článek

„Ve škole se o vysídlení nemluví. Říkají, že Palestinci prostě odešli. A když na ulici v Jeruzalémě oslovíte deset Izraelců, málokterý bude chtít tyhle věci poslouchat,“ říká Líza, izraelská Židovka, která na exkurzi přišla se svou kamarádkou.

Před jedním z bohatých kamenných sídel přidává Umar samozřejmě příběh: „Tenhle dům, hned vedle mešity, patřil rodině Bakrí. Měli tady malou továrnu na sodovku, minerálky a led. Byli velmi hrdí na to, že z této malé vesnice dodávali své výrobky do velkého Jeruzaléma.“ Původní obyvatelé Ajn Kárimu jsou od roku 1948 většinou v uprchlických táborech na Západním břehu Jordánu. V jejich domech dnes žijí Židé.

Bydlí tu i paní Judith, která tu také poslouchá Umarův výklad: „Nemám se za co stydět, že tady bydlím. A co bych udělala, kdyby se původní majitelé přišli podívat? No pozvala bych je dál.“ Judith říká, že v případě nějakého organizovaného návratu původních obyvatel by náhradní bydlení od vlády přijala. I když s těžkým srdcem, protože se jí v Ejn Kerem moc líbí.

Nečinit zlo

Mezi Umarovými posluchači jsou tu i Arabové, Hajtham je ze severu Izraele: „Když mám čas, snažím se na tyhle prohlídky s Umarem chodit. Je to velmi poučné. Když tady vypráví příběh o lidech z Ajn Kárim, tak pro nás je to vlastně příběh nás všech.“

Svůj pohled na utajenou historii má i starší paní z Jeruzaléma, která také chodí se skupinkou od domu k domu. Její rodiče přežili nacistické koncentráky v Evropě. Po příjezdu do Izraele také bydleli v domě po vysídlených Palestincích: „Já jsem Izraelka a tohle je prostě součást zdejších dějin. Izraelská historie se bohužel snaží palestinský historický příběh zašlapat. Podívejte, moji rodiče přežili holocaust. A pokud nás tahle zkušenost nenaučí nečinit zlo jiným, tak nás vlastně nenaučila nic.“

„Z asi 600 palestinských vesnic se v původním stavu zachovaly jen dvě. Staré domy v nich stále stojí a bydlí v nich Izraelci. Další se zachovaly částečně, ale 95% vesnic je zničených.“

Umar Ghubarí

Tato paní prožila v Izraeli celý život, narodila se vlastně zároveň se založením židovského státu: „Přinejmenším musíme uznat to, co se tu stalo, a něco se o tom dozvědět. Protože ve školách nás tohle neučili. A tady poslouchám příběhy konkrétních lidí s konkrétními jmény, je to jejich osobní historie.“

Sám průvodce Umar Ghubarí je izraelský Arab, vystudoval blízkovýchodní studia na Hebrejské univerzitě. Je součástí týmu izraelské nevládní organizace Zochrot, která se snaží šířit mezi Izraelci o palestinské Nakbě alespoň povědomí: „Izraelské školní osnovy o Nakbě a vyhnání Palestinců vůbec nemluví. Mluví jen o Válce za nezávislost židovského národa, o tom, že Židé byli obětí, že čelili útoku. Tohle je přitom naprosto zásadní věc: pokud přeci chtějí Izraelci uzavřít s Palestinci mír, musejí začít přiznáním, že je odtud vyhnali.“

Umar říká, že se jejich organizaci daří kousek po kousku Izraelce v této části jejich dějin dovzdělávat, není ale prý naivní a ví, že většina Izraelců by tyhle příběhy poslouchat nechtěla: „Většina lidí ve skupině byli Izraelci, takže přicházejí a poslouchají. Ne všechno, co říkám, přijímají snadno. Často diskutujeme, ptají se, nesouhlasí, jindy jsou těmi informacemi šokovaní. Prostě o nich nevěděli.“

A i když se v izraelských školách o palestinské Nakbě zřejmě hned tak učit nebude, malé krůčky se lidem ze Zochrotu daří: „Někteří odvážní učitelé či ředitelé škol nás občas zvou, abychom udělali studentům o Nakbě přednášku,“ říká na závěr procházky po vesnici Ejn Kerem, neboli Ajn Kárim, průvodce Umar Ghubarí.

Štěpán Macháček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme