Pád berlínské zdi s příměsí grotesky...

Je 19 hodin a 16 minut. Píše se 9. listopad 1989. Západoněmecká televize ZDF právě oznamuje, že občané NDR mohou s okamžitou platností přes jakýkoli hraniční přechod se Spolkovou republikou Německo vycestovat. Sice to není tak docela pravda, ale právě v tenhle okamžik ztratila smysl nejen berlínská zeď, ale taky celý východoněmecký komunistický stát.

"Velmi dlouho jsme věřili, že je v NDR možné reformovat a modernizovat socialismus. Zhruba tak, jak to měl Gorbačov v plánu v případě SSSR. Pozdě jsem v roce 1989 rozpoznal, že NDR zaniká. Byla to i moje osobní porážka," přiznává poslední generální tajemník východoněmecké Jednotné socialistické strany SED Egon Krenz.

Právě on sehrál v poněkud komické epizodě otevření hranic významnou roli. Ta hlavní ale patřila zmatenému mladému členovi politbyra Günteru Schabowskému, který se mylně domníval, že rozhodnutí o možnosti vycestovat platí okamžitě.

"Egon Krenz mi před tiskovou konferencí podstrčil papírek se shrnutím vládního usnesení a povídá: ,Hele, teď ten zákon dokončili, podle mě je v pořádku, ale koukni se na něj ještě.' Tak jsem ho přeletěl očima a zjistil, že obsahuje všechny pro mě rozhodující prvky," říká dnes 80letý bývalý funkcionář, který prošel myšlenkovým přerodem a dnes se na existenci NDR dívá velmi kriticky.

"Ten papír neobsahoval žádný časový údaj, žádné embargo. Myslel jsem si, že ministr vnitra přednesl ústřednímu výboru rozhodnutí vlády, a on to byl teprve návrh. No ale to mi nikdo při kontaktu se mnou neřekl! Takže jsem se domníval, že to nařízení uvedu v platnost tím, že ho zveřejním," vysvětluje Günter Schabowski pozadí historického přehmatu.

Protože zprávu o "otevření zdi" odvysílaly západoněmecké televizní a rozhlasové stanice, začaly se k berlínským hraničním přechodům okamžitě hrnout tisíce obyvatel východní části města. Pohraničníci ani celníci přitom o ničem nevěděli.

"Bylo mi jasné, že každá další minuta panující nejistoty může na hranici způsobit krveprolití. Už jsem se nedostal do Bornholmer Strasse vedoucí k hraničnímu mostu, protože byla ucpaná auty. Lidé mě poznávali a klepali mi na okénko, přitom moje tvář člena stranického vedení byla známá teprve krátkou dobu. Nakonec jsem se probojoval k jinému přechodu. Když jsem vystupoval z auta, přišel ke mně civilista, samozřejmě pracovník Stasi, a hlásil: 'Soudruhu Schabowski, pouštíme je teď na druhou stranu, nic zvláštního se neděje.' V tom byla krása a absurdita toho okamžiku, kdy se otevřela hranice."

... i tvrdě vybojovaná svoboda

Berlíňané často neprávem slízávají všechnu smetanu za pád totalitního režimu v bývalé NDR. Byli to však obyvatelé Drážďan, Plavna, Saské Kamenice nebo hlavně Lipska, kteří svou nelibost nad panujícími poměry vyjádřili podstatně dříve než obyvatelé metropole. Právě v Lipsku to dlouho na "mírovou revoluci" nevypadalo.

"Stasi napřed zadržené lidi dlouhé hodiny vyslýchala i bila. Nakládání s účastníky prvních protestů bylo velice tvrdé," uvádí pamětnice Irmtraut Hollitzerová. A doplňuje: "Zatčení byli převáženi na jednu zemědělskou usedlost za Lipskem a tam zavíráni do koňských stájí. Těm lidem se honilo hlavou: 'To máme taky v NDR koncentrační tábory?'"

Zpočátku nenápadný a tichý odpor proti politickému establishmentu začal v Lipsku už na počátku 80. let. Právě tehdy se ve zdejším kostele Nikolaikirche začaly organizovat takzvané mírové modlitby. Z nich potom vznikly ony proslulé pondělní demonstrace.

Pořadatel, mezi nimž vynikal farář Christian Führer, to měli vymyšlené docela chytře - začátek modliteb byl stanoven na 17. hodinu, tedy po skočení pracovní doby, ale současně před zavírací dobou obchodů. Lidé se tak mohli v této lokalitě zdržovat, aniž upoutali nežádoucí pozornost všudypřítomné Stasi.

"Bezpečnost se všemožně snažila dosáhnout toho, aby se do centra nikdo další nedostal. Uzavřela třeba v pondělí odpoledne dálniční křižovatku Schkeuditz a nepouštěla dál auta s jinou než lipskou poznávací značkou. Stejné to bylo i na nádraží, kde policisté odchytávali osoby, které neměly v Lipsku trvalé bydliště. Snažili se lidi zastrašit, ale dosáhli pravého opaku," vzpomíná kněz Christian Führer, na kterého Stasi v 80. letech nasadila dokonce 28 agentů a spolupracovníků.

"Jeden člen Ústředního výboru SED později k událostem v Lipsku řekl, že úřady byly připravené na všechno, jen na svíčky a modlitby ne... To víte, my Němci si důkladně plánujeme úplně všechno. Kdyby lidé bývali na policisty zaútočili, tak to dopadlo stejně, jako v letech 1953 nebo 1956. Tekla by krev a umírali by lidé," doplnil kněz.

Pondělní demonstrace přerostly v masové hnutí, které východoněmeckým orgánům dělalo pořádné vrásky na čele. Pak přišel 9. říjen 1989, kdy se za krajně napjaté situace odehrála první demonstrace s účastí několika desítek tisíc lidí. Průvod vedl i kolem nechvalně proslulé budovy Runde Ecke, místní centrály nenáviděné Stasi. Že nedošlo k násilným střetům s pořádkovými silami, bylo považováno za malý zázrak.

"Policie počítala s účastí maximálně 25 tisíc lidí. V tom případě by bývala demonstraci rozehnala, a to možná i s použitím střelných zbraní, jak bylo v operačním plánu. K tomu se váže jedna roztomilá příhoda. Šéf lipské Stasi požádal dálnopisem všechny úřadovny o dodání tří tisíc dlouhých obušků. Dostal jich ale jen 800. Konečně bylo nedostatkové hospodářství NDR k něčemu dobré," usmívá se Irmtraut Hollitzerová.

Jedna z obyvatelek Lipska připojuje svůj nejsilnější zážitek z onoho osudového dne: "Všichni lidé spolu mluvili, tedy nejenom demonstranti mezi sebou, ale taky vojáci v uniformách a policisté. Ti najednou viděli, že proti nim kráčejí obyčejní lidé a ne 'podvratné živly', 'reakční kruhy' nebo 'kontrarevolucionáři', jak jim vštěpovali jejich velitelé a státní propaganda."

"Příštího dne mi přišli tři soudruzi za mírovou modlitbu poděkovat," podotýká Christian Führer. "To tedy pro mě bylo překvapení! Byli to jedni z těch, kteří dostali úkol nebo rozkaz jít do kostela, kde prý farář nabádá lidi ke kontrarevoluci, aby tyčemi a kamením zaútočili na policisty. Protože tihle soudruzi na mírové modlitbě nikdy nebyli, tak tomu taky věřili. Teď najednou pochopili, že je strana vodila za nos, že je to celé pitomost, úplná lež! Vždycky mi přišlo od Boha vtipné, jak dostal soudruhy do kostela."

Jak se žilo v NDR

Co to vlastně bylo za stát, který 3. října 1990 po 41 letech přestal existovat? Takovou malou, dnes bychom řekli úsměvnou sondou do každodenní východoněmecké reality nám může být velmi podrobný deník, který si v 80. letech vedla jedna paní z města Desava:

"5. 12. 1983: Kalendáře nejsou k dostání - jedině pod pultem. Tentýž den: Broskve a banány - obrovské fronty. 12. 8. 1984: Ve starém konzumu do 11.30 zavřeno kvůli zabíjení much. 31. 8. 1984: Představte si, mají bylinkový čaj!"

"Hospodářství založené na permanentním nedostatku bylo jedním z faktorů, který vedl k nespokojenosti lidí s politickým systémem, a to nejenom v NDR, ale v celém východním bloku. Nepochybně se podílel i na pádu komunismu," přiznává Günter Schabowski.

Stasi, pilíř státu

Zatímco hmotný nedostatek táhl východní Německo ke dnu, represivní aparát v čele se všemocnou Stasi držel NDR doslova a do písmene pohromadě.

Takhle popisuje své kontakty s ministerstvem pro státní bezpečnost Jan Faktor, česko-německý spisovatel, který se koncem 70. let vystěhoval za svojí ženou do východního Berlína a proniknul tam do ilegálních kulturních kruhů: "Pozvali si mě a naznačovali mi, abych si rozmyslel, s kým se stýkám. Jednalo se o čtení v bytech politických disidentů, kteří také dělali kulturní večery. Já si to tedy nerozmyslel, ale nic se mi nestalo. Vyhrožovali mi, že mě mohou vyhostit bez udání důvodu - ale tím, jak tu vše bylo prošpikováno agenty, nám dali pokoj, protože vše věděli. Zajímavé je, že agenti byli právě ti nejaktivnější lidé na této scéně. Většinu akcí pořádali dva lidé - a oba byli agenti."

Jedním z nejotřesnějších míst v NDR, které slovu "bezpráví" dávalo obsah, bylo ústřední vyšetřovací vězení Stasi v berlínské čtvrti Hohenschönhausen. Mimochodem na mapách před rokem 1989 byste tohle ponuré místo, kam se vězni vozili v dodávkách s nápisech "čerstvá zelenina" nebo "čerstvé ryby", vůbec nenašli.

"Povězte nám o svých prarodičích, rodičích, sourozencích, přátelích a známých! Jak smýšlejí o našem státě? Jaký je jejich postoj? O čem jste spolu mluvili? Jakému televiznímu programu dáváte přednost? A co vaše teta v Americe? Proč sem přijela? Jste s ní ve spojení?" I tak vypadal výslech.

"Tady na stole stál magnetofon, na který se celý výslech nahrával. A tady zase psací stroj, za kterým seděl zapisovatel. Jednou jsem tady na té židli seděla 18 hodin," popisuje své zážitky Edda Schönherzová, která byla brutálním praktikám tajné policie v Hohenschönhausenu vystavena půl roku.

Na počátku 70. let byla paní Edda jednou z nejpopulárnějších tváří východoněmecké televizní obrazovky. Život v totalitním režimu se jí však zajídal. Během dovolené v Budapešti v roce 1974 tak navštívila ambasády Spolkové republiky Německo a USA, aby se dotázala na možnost NDR opustit. Netušila ale, že jsou zastupitelské úřady monitorovány. Byla zatčena a za přípravu ilegálního překročení hranic odsouzena k tříletému žaláři.

"V době mého věznění nebylo v celách ani zrcadlo. Řeknete si, k čemu taky? Zkusili jste se někdy půl roku nepodívat na sebe do zrcadla? Nebyl tu ani klozet, ani skříň. K čemu taky? Kromě vězeňských hadrů člověk vyfasoval jen plastovou misku a lžíci. Vězňům byly dokonce odebírány brýle - a víte dobře, že když člověk pořádně nevidí, tak znejistí. Ponižování lidí šlo dokonce tak daleko, že byl zabavován taky umělý chrup," vybavuje si paní Edda.

Návštěvník Hohenschönhausenu zažije všechny etapy vyšetřovací vazby. Od přijímací procedury přes vycházky v drátěných, takzvaných tygřích klecích až po samotný výslech.

"Občas se stává, že bývalí pracovníci Stasi přicházejí do věznice, aby tu rušili průběh prohlídek. V březnu 2006 zase stovka, možná 150 někdejších příslušníků, přišlo nečekaně na odhalování pamětních desek," říká pracovnice památníku Hohenschönhausen Silke Bauerová a potvrzuje tak, že i téměř 20 let po pádu berlínské zdi se tahle kapitola německé historie ještě stále píše.

Stasi se svého dědictví v podobě stovek tisíc spisů pochopitelně pokusila zbavit. Řadu materiálů se jí podařilo spálit, jiné stačili zaměstnanci ministerstva rozřezat. Dalšímu ničení zabránila náhoda v podobě zavařených řezaček nebo bdělí občané, kteří například zabránili odvozu spisů nákladními auty na skládku.

"Většina občanských aktivistů trvala po pádu zdi na tom, aby byly svazky Stasi zachovány a zpřístupněny. Měli tři hlavní argumenty. Zaprvé, oběti totality potřebují podklady k tomu, aby osvětlily své vlastní osudy a aby se rehabilitovaly. Zadruhé, jen s pomocí svazků se mohly zodpovědět otázky týkající se viny a odpovědnosti za zločiny. Třetí požadavek se pak týkal zpřístupnění spisů vědeckému zkoumání a taky sdělovacím prostředkům. První zákon o aktech Stasi schválil jednomyslně v roce 1990 ještě první demokraticky zvolený východoněmecký parlament. Říkám to proto, abych zdůraznila, že zpřístupnění svazků nebyl nějaký západoněmecký vynález," uvádí zmocněnkyně pro akta Stasi Marianne Birthlerová.

Dodává: "Zpočátku označovala mezinárodní veřejnost naše aktivity za typicky německé, ve smyslu, že i pro akta Stasi musíme zřídit nový úřad. Netrvalo dlouho a v řadě zemí zjistili, že uzavřené archivy jsou možná ještě nebezpečnější než ty otevřené. Lidé, kteří disponují informacemi z těchto výbušných archivů, jsou totiž ještě vesměs aktivní a svých vědomostí využívají i zneužívají. Proto mezitím vznikly ve všech zemích střední a východní Evropy srovnatelné instituce."

Nedávno se ke svým kontaktům se Stasi vyjádřila také kancléřka Angela Merkelová. I ji se ministerstvo pro státní bezpečnost snažilo naverbovat. Mladá vědkyně ale spolupráci odmítla s tím, že je příliš upovídaná a že by svým přátelům nejspíš všechno prozradila.

Málo se ví, že dvě třetiny občanů NDR spolupráci se Stasi odmítlo a zbavilo se tajných agentů tímto nebo jiným elegantním způsobem.

"Existuje samozřejmě spousta rozličných případů. Záleželo na tom, jakou jste zastávali pozici. Pokud jste nebyli v hierarchii tak vysoko, že jste se Stasi prostě spolupracovatne museli, tak to opravdu šlo odmítnout. Výmluvy byly přitom různé. Když třeba Stasi jednoho člověka lákala, že může i s rodinou přesídlit na Západ výměnou za protislužbu v podobě spolupráce, tak dotyčný odvětil, že nemá důvod, že se mu v jeho socialistické vlasti líbí. A většina lidí v NDR skutečně řekla ne. Dokonce mezi nimi bylo i hodně přesvědčených komunistů, kteří prohlásili: ,Ano, jsme pro socialismus, jsme dokonce pro diktaturu proletariátu, ale nemyslíme si, že by bylo zapotřebí ještě špiclovat'," uvádí málo známou skutečnost Andreas Petter z Úřadu pro akta Stasi.

Svazky Stasi - největší puzzle na světě

Východoněmecká tajná policie po sobě nezanechala jen morální bahno a zničené existence odkázané do konce života na pomoc psychologů, ale možná taky největší puzzle na světě. Řeč je o 16 tisících papírových pytlích, ve kterých je napěchováno asi 45 miliónů ručně roztrhaných stránek, mnohdy výbušných svazků této organizace. V Německu se je od roku 1995 pokoušejí dát dohromady. Napřed ručně a teď i s pomocí nejmodernější techniky.

"Tady před sebou máme celou řadu prázdných šanonů," ukazuje šéf projektu manuální rekonstrukce svazků Andreas Petter. "Jen tady, v hlavním archivu Úřadu pro akta Stasi je jich na 8000. Víme tedy, že tyto svazky existovaly. Tady vidíte, kdy se tajný spolupracovník dostal do hledáčku stasi a dokdy se svazek vedl. Věříme, že velká část roztrhaných dokumentů se nachází v pytlích. Některé svazky se už taky podařilo naplnit včetně některých prominentních případů."

V roce 1995 se zhruba 50 lidí pustilo v Zirndorfu u Norimberka do "sisyfovské" práce. Dodnes složili ručně už v ochuzené "sestavě" asi 900 tisíc stránek. To znamená 434 vyprázdněných pytlů. Samo o sobě, klobouk dolů. Kdyby ovšem tímto tempem postupovali dál, trvalo by jim to dalších asi 500 let.

"U normálního puzzle člověk ví, že ho složí, protože všechny dílky má k dispozici. U aktů Stasi je to jiné. Části jedné roztrhané stránky byly často rozděleny do více pytlů. Papírky mají navíc velmi rozdílnou kvalitu. Některé kousky se drolí, jiné zabírají jen několik čtverečních milimetrů. Kdybychom brali v potaz pouze barvu a tvar, nedostali bychom se nikam," upozorňuje Bertram Nickolay, špičkový expert na automatizované vyhodnocování snímků.

Právě on vyvíjí v berlínském Fraunhofer Institutu unikátní software, který umožňuje digitalizaci a virtuální skládání roztrhaných svazků.

"Je to jako u dětí. Ty si taky u puzzle napřed složí modré nebe nebo zelenou louku. Stejně to dělá i náš počítač. Provede předběžné seskupení útržků podle charakteristických vlastností, jako jsou barva papíru nebo rukopis. Bylo by nesmyslné porovnávat hned od počátku obrysy," vysvětluje vědec.

Virtuální skládání útržků má probíhat zhruba takto. Často pomuchlané kusy papíru se nejprve na speciálním stroji takříkajíc "vyžehlí," pak se naskenují a podle nejrůznějších kritérií je pak počítač začne mezi sebou porovnávat.

Některé z metod, kterými se skládání historického puzzle mělo urychlit, byly vyloženě úsměvné. Jedna z firem účastnící se tendru přišla s nápadem poslat útržky do Vietnamu, kde by je tisícovka tamních obyvatel svými citlivějšími prstíky údajně za šest až sedm let složila. Nickolay věří, že podobným tempem by útržky mohl v optimistickém případě složit i jím vyvíjený systém.

"Tady jsou originály útržků. Většina stránek byla roztržena na 10 až 12 dílků. Každý z nich je něčím charakteristický, samozřejmě je to tvar, struktura a typ písma nebo tady na tom útržku třeba zůstala část razítka. Všimněte si, že jeden a tentýž útržek má odlišné zabarvení, což je pro nás samozřejmě obrovská výzva," ukazuje expert.

Optimismus tlumí Joachim Häussler, když říká: "Jedná se vlastně o dvojitý puzzle - v prvním kroku skládáme z útržků jednotlivé stránky, z nich ale poté skládáme celé dokumenty, případy nebo svazky - my přece nevíme, co z toho vzejde."

Joachim Häussler šéfuje projektu virtuální rekonstrukce svazků na Úřadu pro akta Stasi. Pan Häussler upozorňuje na skutečnost, že projekt doktora Nickolaye prochází teprve pilotní fází a naráží na odpor některých politiků.

Pochybnosti ohledně rekonstrukce svazků, které nestačily zničit strojové řezačky Stasi, však kategoricky odmítá: "Shodou šťastných okolností nedokázala tajná policie zničit dokumenty o své činnosti. My teď máme příležitost otočit kolem dějin nazpátek a zjisti, co vlastně Stasi chtěla, aby jednou pro vždy zmizelo."

Jeho kolega Andreas Petter přidává i další motivy: "Na jednu stranu jde o historicko-politické zpracování informací, které si samozřejmě klade krátkodobé cíle. Lidé, kterých se svazky týkají, nemohou čekat 100 let. Proto musíme postupovat rychle. Uvědomte si ale neuvěřitelnou historickou hodnotu dokumentů! Jmenujte mi nějaký jiný, veřejně přístupný archiv, který v této šíři a úplnosti spravuje akta tajné služby!"

V Zirndorfu se ručním "skladačům" puzzle podařilo mimo jiné obnovit spis bývalé teroristky Silke Maierové-Wittové nebo dvě stránky, které silně kompromitovaly předáka postkomunistické Die Linke Gregora Gysiho.

Andreas Petter upozorňuje na skutečnost, že se v Úřadu pro akta Stasi přísně dbá na úniky informací a že tato instituce sama o sobě nemůže být žalobcem:

"Nemůžeme navíc vycházet z předpokladu, že osoba, jejíž akta se nám podařilo složit, je viníkem. Označení viník je vůbec problematický pojem. V případě Gysiho se spor týkal toho, jestli kompromitující stránky vůbec smíme vydat. Jiné je to, když najdeme důkazy o nepromlčených těžkých zločinech, jako jsou vraždy, zločiny proti lidskosti nebo prohřešky proti mezinárodnímu právu. Pak podle zákona musíme informovat orgány činné v trestním řízení," vysvětluje Andreas Petter.

Doktor Bertram Nickolay si nicméně stěžuje, že mu úřad trochu hází klacky pod nohy, když mu k sestavení posílá pytle s nezajímavými dokumenty. Některé útržky daly dohromady třeba jídelní lístek z kantýny Stasi. V jiným pytlích čekaly dokonce kousky dřeva a zetlelé potraviny.

V jiných naopak čekaly kompromitující materiály na některé současné německé politiky. I proto si někteří lidé v Německu přejí, aby rekonstrukce svazků probíhala co nejpomaleji.

Historii si připomínáme, aby se neopakovala

"Jen ten, kdo ví proč a za jakých podmínek vyšly před dvaceti lety statisíce lidí do ulic, aby se neohroženě zasadily o demokracii a svobodu, si ještě dnes umí těchto událostí vážit a může o nich informovat další generace. I dnes se najdou lidé, kteří mluví o přijatelné diktatuře a kteří cítí potřebu veřejné diskuse o tom, jestli NDR byla státem bezpráví, nebo ne," konstatuje předseda Spolkové nadace pro zpracování diktatury východoněmecké SED Rainer Eppelmann.

Vlna stesku po starých dobrých časech, nebo jak se v Německu říká "ostalgie", málokoho překvapuje. Výjimkou není ani známý oxfordský historik a publicista Timothy Garton Ash. Ten v rozhovoru pro Český rozhlas zmínil dva body, na které by nositelé těchto pocitů neměli zapomínat:

"Lidé by si zaprvé měli lépe pamatovat historii. Protože pokud víte, jak Evropa ještě před pár lety vypadala a jak by stále mohla vypadat, kdyby věci v roce 1989 nenabraly ten správný směr, pak chápete hodnotu toho, čeho jsme dosáhli. Pokud dějiny neznáte, považujete to za samozřejmost. Druhý postřeh spočívá v tom, že žijeme ve světě, kterému stále více dominují globální problémy jako změny klimatu a nástup mimoevropských mocností. Musíme si uvědomit náš společný evropský zájem. Němci, Češi, Britové i Francouzi mají zájem na tom samém. Proto musíme být jednotní. Takže nový evropský příběh podle mě spočívá ve fungování Evropy ve stále více neevropském světě."

Berlínská zeď opět stojí

Možná tomu nebudete chtít věřit, ale dvacet let po pádu nenáviděné berlínské zdi dávají zedníci tuhle stavbu zase dohromady. Ale nemusíte mít strach, jde o známou East Side Gallery, 1300 metrů dlouhý kus pomalovaný díly 118 umělců, jakési živoucí memento totality samotné i jejího zániku.

Na první pohled se zdá být rekonstrukce unikátně vyzdobeného kusu berlínské zdi bohulibým počinem. Vždyť jde vlastně celosvětově o největší galerii pod otevřeným nebem. Na druhou stranu není málo těch, kteří upozorňují na skutečnost, že by se neměly investovat statisíce eur do rekonstrukce něčeho, co přineslo tolik lidského neštěstí.

"Pokud chtějí lidé zachovat vlastní identitu, musejí opatrovat i určité části své historie," namítá Kani Aláví. "Hrůzy druhé světové války a pronásledování Židů si taky připomínáme návštěvami koncentračních táborů. U berlínské zdi je to, myslím, stejné. Pokud chceme příštím generacím vysvětlovat, jaká bezcitnost se za tímto projektem skrývala, z čeho vlastně zeď byla, že nebyla z lepenky, nýbrž z betonu. Když pár autentických kusů zdi uchováme, bude se nám mladší generaci tato část historie snáze vyprávět."

Slovům Kaniho Alávího souhlasně přikyvuje jeden ze zedníků, který berlínské zdi vrací její někdejší tvář: "No to rozhodně. Člověku proběhne hlavou, co se tu dělo v roce 1961, kdy zeď rozdělila celé rodiny. Pro mladou generaci podle mě má smysl tuhle část zdi zachovat. Tady si člověk může sáhnout na historii. Však jsem si taky hezkých pár kousků vylomil a odnesl domů. Použiju je, až se vnoučata budou ptát: Co to tady stojí za zeď?"

Jiří Hošek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít