Před 50 lety se v Rize pokusil upálit jako Palach. ‚Pražské jaro bylo něco jako zázrak,‘ říká
Před padesáti lety se v Rize v tehdejším Sovětském svazu pokusil upálit student Ilja Rips. Za vzor si vzal čin Jana Palacha a důvod měl stejný: protest proti sovětské okupaci Československa. „Když přišlo pražské jaro, bylo to něco jako zázrak. Nepředstavitelné. V sovětském systému bylo něco takového nemyslitelné a najednou se to stalo. Já jsem to sledoval bez dechu,“ popisuje pro Radiožurnál nyní profesor Elijahu Rips.
Bylo třináctého dubna 1969. Ilija Rips, student v tehdy sovětské Rize, na ulici rozvinul slogan. Poté svíčkou zapálil svoje benzinem nasáklé oblečení. Zachránili ho kolemjdoucí.
„Když přišlo pražské jaro, bylo to něco jako zázrak. Nepředstavitelné. V sovětském systému bylo něco takového nemyslitelné a najednou se to stalo. Já jsem to sledoval bez dechu,“ popisuje po letech Radiožurnálu.
Profesor Elijahu Rips, který v současnosti přednáší matematiku na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, přivítal novinářskou návštěvu ve svém bytě na okraji Jeruzaléma v černém obleku, velkém černém klobouku a s mohutným šedým plnovousem.
Hluboké zklamání
O svém židovském původu vždy dobře věděl, k víře ale přilnul až po emigraci do Izraele. „V době sovětské invaze jsem byl studentem čtvrtého ročníku matematiky a byl jsem zrovna v Kaliningradu na vojenském výcviku. A už v červenci 1968 jsem cítil, že se armáda na invazi připravuje,“ říká.
Pro Iliju Ripse byla sovětská invaze hlubokým zklamáním, přestože Československo osobně neznal. Protestní smrt mu prý tehdy přišla lepším řešením, než život v sovětském systému.
„Ten den ráno jsem měl na mysli jen technické detaily. Jak si připravit transparent, kde vzít benzin,“ popisuje profesor Rips okamžiky svého protestu proti sovětské invazi do Československa.
Zajíc, Hlavatý, Rips nebo Siwiec. Jan Palach nebyl jedinou ‚živou pochodní‘
Číst článek
„Přišel ke mně jeden policista v civilu, legitimoval se a zatkl mě. Odvedl mě na základnu milicí a pak mě rutinně umístili na psychiatrickou léčebnu jakožto sebevraha. Druhé ráno ale přišli s písemným zatykačem a zavřeli mě do rižské věznice,“ vypráví.
Výzkum na psychiatrii
Ve vězení a následně na psychiatrických klinikách strávil dva roky života. „Pokračoval jsem ve vězení ve své výzkumné práci. K té jsem žádné knihy nepotřeboval. Potom mě začali vyšetřovat a snažili se mě označit za blázna, aby mě mohli zavřít na léčení na psychiatrii. Já jsem jim ukázal své zápisky z výzkumu ve věznění, abych dokázal, že jsem psychicky v pořádku. Experti z univerzity jim potvrdili, že je to hodnotný výzkum. Ani to jim ale nezabránilo prohlásit mě za šílence,“ popisuje svůj osud.
Byla to sebeoběť. A to má úžasnou hodnotu, říká o Palachově činu farář, který ho pohřbíval
Číst článek
Z hlediska profesního to prý pro Iliju Ripse nebyly ztracené roky. Na psychiatrické léčebně měl veškeré podmínky pro svůj matematický výzkum. A personál, který s jeho politickými názory souzněl. V jeho vysvobození z psychiatrie sehrál velkou roli známý sovětský disident Vladimir Bukovskij.
„Nakonec díky nesmírně hrdinské aktivitě Bukovského sestavili znovu lékařskou komisi. Ta se usnesla, že jsem vyléčený, a že tak můžu kliniku opustit. Bukovskij sám skončil o několik měsíců později ve vězení,“ říká.
Soužení rodičů
Vladimir Bukovskij poukazoval na zneužívání psychiatrie sovětskou mocí za účelem zbavování se oponentů. V roce 1971 se mu podařilo propašovat na Západ dokumentaci Ripse a dalších a případy tak zveřejnit.
Rok po propuštění dostal Ilija Rips i jeho rodiče po přímluvě světových matematiků od sovětských úřadů povolení vycestovat. V lednu 1972 emigrovali do Izraele.
Z jednoho hlediska se ale profesoru Ripsovi vzpomíná na svůj čin před padesáti lety obzvláště těžce. „Tohle byla temná stránka mého rozhodnutí. Byl jsem totiž jediným dítětem svých rodičů. Rodiče navíc během války nesmírně trpěli, otec ztratil při holocaustu celou svou první rodinu. Matka byla čtyři roky internovaná v ruském vnitrozemí. A já jsem byl jejich jediným synem,“ svěřuje se.
Po jeho činu se krátce setkal s rodiči, až když ho navštívili ve vězení. Na otázku, jestli byli na jeho čin hrdí, mi profesor Rips odpověděl, že spíš trpěli.
