Kurdští pešmergové stojí nad masovým hrobem v Sindžáru (únor 2015) | Reuters

Přes křivdy a strach se jezídové vrací do Sindžáru.
Život v táborech se kvůli covidu stává nesnesitelným

Bagdád / Irbíl | Eliška Kubátová |

Čtěte celý článek

V roce 2014 zažili jezídové v iráckém Sindžáru peklo. Muže islamisté popravili, ženy a děti odvlekli, řada z nich skončila v sexuálním otroctví. I šest let poté zůstávají desítky tisíc jezídů v uprchlických táborech, život tam se ale kvůli pandemii stává stále obtížnějším. Rodiny se proto vrací zpět do Sindžáru. Podle sociologa Karla Černého, který tábory sám navštívil, dává takový krok v době covidu logiku, návrat je pro ně ale extrémně těžký.

Bagdád / Irbíl

„Tenhle zničený dům je všechno, co mám,“ říká pro americkou rozhlasovou stanici NPR obyvatel jedné ze sindžárských vesnic a otec pěti dětí Hassan Murad. Cesta autem do domovské vesnice by mu z kurdského uprchlického tábora, kde s rodinou dosud žil, trvala necelé tři hodiny, svůj dům přesto vidí poprvé po více než šesti letech.

Stejně jako tisíce dalších jezídů, i on uprchl před řáděním radikálů ze samozvaného Islámského státu (IS) , kteří v srpnu roku 2014 vpadli do oblasti severoiráckého Sindžáru a zanechali za sebou spoušť. Během tažení proti této národnostně-náboženské menšině islamisté tisíce mužů popravili, tisíce jezídských žen a dospívajících dívek odvlekli a prodali buď na práci, nebo do sexuálního otroctví.

Rodina jezídky Najefy Homové opouští svůj přechodný domov a vrací se zpátky do Sindžáru, odkud utekla před Islámským státem
Rodina jezídky Najefy Homové opouští svůj přechodný domov a vrací se zpátky do Sindžáru, odkud utekla před Islámským státem | Zdroj: Reuters

Hrůzy spáchané islámskými extremisty označují za genocidu nejen samotní jezídové, ale také Organizace spojených národů, podle které radikálové popravili nebo unesli více než 9000 příslušníků jezídské menšiny.

Běsnění takzvaného Islámského státu vyvolalo jejich hromadný útěk zejména do táborů v přilehlém Kurdském autonomním regionu, kde značná část vysídlenců zůstává dodnes.

Kdo jsou Jezídové?

Jezídové jsou etnicko-náboženská komunita, jejímiž příslušníky jsou především Kurdové ze severního Iráku. V jejich náboženství se mísí řada vlivů, včetně prvků islámu, křesťanství či zoroastrismu, což je starověké náboženství, které vzniklo dříve než islám. Stoupenci Islámského státu je považují za uctívače ďábla.

V roce 2015 sice oblast Sindžáru osvobodily kurdské oddíly pešmergů, jezídové se ale do své domoviny vraceli jen pomalu. Nejenže z jejich domů zbyly ruiny, vesnice se navíc stále nepodařilo zcela odminovat a návratu brání i traumata, na která ani s odstupem let nelze zapomenout. Mnoho jezídských rodin se proto rozhodlo v iráckém Kurdistánu setrvat.

Podle srpnových dat Rozvojového programu OSN zůstává v kurdských uprchlických táborech na 200 tisíc jezídů, tedy zhruba polovina dřívější populace Sindžáru. Kvůli pandemii koronaviru se ale život v přeplněných táborech stává stále obtížnějším, navzdory křivdám a traumatům se tak tisíce z nich začínají vracet zpět.

Jak uvádí zpráva Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), od letošního června se do Sindžáru a města Al-Baadž v irácké provincii Ninive vrátilo více než sedm tisíc (v drtivé většině) jezídských rodin.

K odchodu se rozhodli i Hassan Murad s manželkou, s níž se oženil během pobytu v uprchlickém táboře. „Kdybychom v táboře zůstali napořád, nic bychom nezískali,“ připouští 52letý obyvatel vesnice Wardia v oblasti Sindžáru.

Rodina jezídky Najefy Homové se dívá na trosky domu poblíž města Duhok, zatímco míří zpět do Sindžáru, odkud před lety uprchli (červenec 2020)
Rodina jezídky Najefy Homové se dívá na trosky domu poblíž města Duhok, zatímco míří zpět do Sindžáru, odkud před lety uprchli (červenec 2020) | Zdroj: Reuters

Útěk před hrdlořezy

Život jezídů, kterým se podařilo uprchnout před radikály Islámského státu, se po roce 2014 rozhodl zmapovat také sociolog Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy Karel Černý. V roce 2016 se vydal do severního Iráku a na základě rozhovorů s desítkami příslušníků této menšiny napsal knihu Jezídové: Komunita na útěku, která vyšla v roce 2017.

O dva roky později se za jezídskými uprchlíky vydal také do Německa, které se vedle Švédska stalo jejich nejčastější cílovou destinací v Evropě. Velká většina z nich ale zůstala právě v iráckém Kurdistánu.

Karel Černý

Mgr. Karel Černý, Ph.D. je sociolog, který působí na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Po propuknutí migrační krize se v roce 2015 rozhodl vydat na sever Iráku, aby se tamních lidí ptal na motivy jejich cesty do Evropy. Zaměřil se přitom na etnicko-náboženskou skupinu jezídů a v roce 2017 mu vyšla kniha Jezídové - komunita na útěku.

„Nejčastěji odcházeli do provincie Dohúk, což je jedna ze tří provincií kurdské regionální vlády, kde si pronajali byty nebo domy ve městech. Část se ubytovala u příbuzných, kteří tam žili, a někteří bydleli ve veřejných budovách, jako jsou školy nebo kostely. Nejhorší, co jsem viděl, byly rozestavěné několikapatrové domy bez oken a dveří. Jezídi tam bydleli v podstatě na stavbách bez jakékoliv infrastruktury, v nebezpečných podmínkách hlavně pro děti,“ popisuje Černý pro iROZHLAS.cz.

Bezprostředně po událostech z léta roku 2014 tak naprostá většina jezídů nemířila do uprchlických táborů, ale snažila se postavit na vlastní nohy. Do zařízení pro vnitřně vysídlené osoby, kterých regionální kurdská vláda zřídila zhruba dvanáct, podle něj odešla jen část z nich. Postupem času ale začali vyhledávat pomoc stále častěji.

„Byl jsem tam na jaře roku 2016, tedy rok a půl po útoku Islámského státu, a všichni ředitelé táborů mi zdůrazňovali, že i s takovýmto časovým odstupem jsou pořadníky pro žadatele o vstup do tábora pořád plné. Rodinám, které si pronajaly byty nebo domy, totiž začaly docházet finance,“ vysvětluje sociolog.

S tenčícími se finančními prostředky jezídové začali rozprodávat rodinný majetek, nejčastěji cennosti manželek, které jim muži nakoupili v lepších časech. „Šperky jsou pro rodiny takovou spořící knížkou pro případ krize. Když jsou peníze, nakoupí se manželkám a dcerám zlato, a když úspory dojdou, začnou šperky rozprodávat, aby se rodina uživila. I proto do táborů vstupovalo stále větší množství jezídů,“ říká Černý.

Odborník Univerzity Karlovy ale popisuje i další problémy, se kterými se jezídi mimo uprchlické tábory potýkali. Místní kurdská populace sice běžencům zpočátku velmi pomáhala, postupně se ale vůči lidem na útěku začali stále víc vymezovat. Do iráckého Kurdistánu totiž prchalo obrovské množství lidí nejen ze Sindžáru, ale například také ze Sýrie.

Nápor běženců postupně zvýšil poptávku po bytech, zboží, lécích nebo benzínu. Tlak na tamní infrastrukturu rostl, což následně vedlo k růstu cen. Většinové kurdské populaci se tak začaly zvyšovat životní náklady, což velká část z nich těžce nesla. Lidé navíc poukazovali na to, že humanitární organizace pomáhají uprchlíkům, na původní obyvatele Kurdistánu se ale zapomíná.

Tragické osudy jezídů

Finanční potíže ale pro velkou část jezídů byly spíš druhořadý problém. Ze Sindžáru si odnesli nepředstavitelná traumata, která během běsnění islámských radikálů zažili. Tehdejší události zanechaly na psychickém i fyzickém zdraví mnoha rodin nesmazatelné jizvy a někteří z nich dodnes hledají své pohřešované blízké, které radikálové odvlekli do zajetí.

Zahraniční média v minulých letech přinesla řadu svědectví jezídských uprchlíků popisujících hrůzy páchané samozvaným Islámským státem. Silně medializováno bylo zejména téma sexuálního otroctví, jehož symbolem se stala také nositelka Nobelovy ceny za mír, irácká aktivistka Nadja Muradová.

Jako jednadvacetiletou unesli Muradovou z její vesnice na severu Iráku bojovníci samozvaného Islámského státu a drželi ji tři měsíce jako sexuální otrokyni. Při útocích radikálů přišla o 18 členů rodiny včetně matky. Ze zajetí se Muradové na několikátý pokus podařilo uprchnout a stala se mluvčí tisíců žen znásilňovaných bojovníky páchajícími zločiny pod černou vlajkou IS.

Šest let po vpádu radikálů do Sindžáru zůstávají necelé tři tisíce jezídů stále nezvěstné nebo v zajetí. „Je neuvěřitelně skličující si uvědomit, že irácká vláda ani OSN nepodnikly žádné společné pátrací a záchranné akce vedoucí k nalezení těchto žen a dětí…Nenechme se mýlit, světové společenství opustilo více než 2800 lidských životů,“ uvedla v projevu z letošního září Muradová.

Některé z tragických příběhů si během svého výzkumu na severu Iráku vyslechl i český sociolog, cíleně se prý ale na hrůzné zážitky jezídů neptal.

„Popravdě jsem se s nimi ani nechtěl bavit o tom, jak trpěli. Když mi to chtěli říct sami, což se v rámci rozhovorů stávalo, samozřejmě jsem si to vyslechl,“ říká Černý s tím, že na místě primárně nesbíral svědectví útoku Islámského státu a už vůbec ne žen, které byly odvlečeny jako sexuální otrokyně, ale podařilo se jim utéct. Ve výzkumu se zaměřil hlavně na to, jestli chtějí z Iráku odejít do Evropy a za jakých podmínek by byli ochotní se do Sindžáru vrátit.

Čtrnáctiletá jezídka Hawain, která strávila měsíc a půl v zajetí ISIS. Záběr je z roku 2014
Čtrnáctiletá jezídka Hawain, která strávila měsíc a půl v zajetí ISIS. Záběr je z roku 2014 | Zdroj: Fotobanka Profimedia

„Cíleně jsem tyto příběhy nesbíral, ale pamatuju si rozhovor v jednom z uprchlických táborů, kde mi pán odvyprávěl svůj příběh. Jezídské rodiny jsou typicky velmi početné a i on měl šest nebo sedm dětí. Živil se jako obchodník, měl proto pick-upa, a když viděl, jak přijíždějí radikálové Islámského státu, naložil děti a manželku do auta a rychle ujížděli. Jedno z dětí jim z auta vypadlo, už se pro něj ale nemohli vrátit, protože je pronásledovali islamisti a stříleli na ně,“ přibližuje jeden z příběhů.

I když se na tragické osudy jezídů cíleně nevyptával, byla podle něj v uprchlických táborech cítit obrovská deprese. „Hlavně ze strany mužů. Třeba tenhle pán mi říkal, že když dorazil do tábora, čímž rodinu zabezpečil, jako první věc udělal to, že se přihlásil ke kurdským pešmergům, aby se mohl podílet na osvobozování Sindžáru,“ dodává pro iROZHLAS.cz s tím, že během rozhovorů často slyšel slova o pomstě.

Sporný status Sindžáru

Po tom, co měl v roce 2016 šanci vidět podmínky v uprchlických táborech, podle Černého dává logiku, proč se stále větší počet jezídů rozhoduje i kvůli pandemii koronaviru do Sindžáru vracet.

„Především ženy často popisovaly, že se v táborech musí neustále čekat v dlouhých frontách, ať už na humanitární pomoc a základní potraviny, ale také na toalety a sprchy, teplou vodu. Čekání trvalo i několik hodin, lidé pak byli podráždění a docházelo ke konfliktům, což celkem chápu. Nedovedu si představit, jak by za těchto podmínek měly být v době koronaviru dodržovány například dvoumetrové rozestupy,“ zamýšlí se Černý.

Kvůli opatřením zavedených v souvislosti s pandemií koronaviru se z tábora vrátil Najim Abdulah, podle kterého se život v táboře stal nesnesitelným. „Cítili jsme se jako ve vězení. Když začala pandemie, nesměli jsme tábor vůbec opustit,“ vysvětluje v reportáži NPR jezídský mladík. I on dodnes pohřešuje sestru, kterou Islámský stát zajal. Tehdy jí bylo pouhých deset let.

Začít v oblasti Sindžáru nový život je ale pro jezídy extrémně těžké. Město Sindžár i okolní vesnice jsou i pět let po vyhnání islamistů zdemolované, chybí infrastruktura a často nefungují ani školy, kam by rodiče mohli své děti posílat. Jedním z hlavních důvodů tristní situace je mimo jiné nevyjasněný status severoirácké oblasti.

Jak vysvětluje odborník Univerzity Karlovy, Sindžár je součástí sporných území, která si nárokuje jak centrální vláda v Bagdádu, tak Kurdská regionální vláda. Podle textu irácké ústavy z roku 2005 mělo na těchto sporných územích v roce 2006 proběhnout referendum, jestli obyvatelstvo chce zůstat součástí centrálního Iráku, anebo se připojit ke Kurdistánu, referendum ale dodneška neproběhlo.

„Tím si lidé vysvětlují i to, proč je v roce 2014 nikdo neochránil. Není totiž jasné, jestli to byla zodpovědnost Bagdádu, nebo Irbílu (hlavní město iráckého Kurdistánu – pozn. redakce). Žádná ze stran kvůli tomu nechtěla do těchto území příliš investovat, protože centrální vláda nevěděla, jestli oblast nakonec připadne Kurdistánu. Proto byl také Sindžár jednou z nejchudších a nejzaostalejších oblastí Iráku. Poté, co se odtud podařilo vytlačit Islámský stát, si tam navíc zřídila základny jak irácká vláda, tak kurdská pešmerga, ale i syrští Kurdové z milic YPG a do toho si vlastní milice vybudovali i jezídi,“ říká Černý.

Všechny tyto síly si nyní Sindžár nárokují, což zhoršuje bezpečnostní situaci regionu a komplikuje rozhodování jezídů, jestli se do svých domovů vrátit, nebo ne. Ukazuje to i příběh jednoho z jezídských běženců, kterému se během pobytu v uprchlickém táboře podařilo oženit.

„Říkal, že by musel být úplný blázen, aby se do Sindžáru vracel, když tam na sebe míří děla několika znepřátelených skupin. ‚Do toho bych měl přivést rodinu? To bych byl opravdu blázen‘,“ cituje Černý jeden z rozhovorů, který mu po cestě na sever Iráku zůstal v paměti.

Právě spornost Sindžáru a dalších území tak podle něj zůstává klíčovou překážkou pro návrat jezídů a byl také důvodem, proč se Irbíl s vládou v Bagdádu dlouho přel o to, kdo z nich má právo odkrývat masové hroby s oběťmi, a mohly se tak začít rozkrývat válečné zločiny páchané Islámským státem.

To souvisí možná s tím nejzásadnějším důvodem, který brání jezídům začít v Sindžáru život od nuly. Jezídská menšina totiž dlouhodobě volá po tom, aby se zvěrstva páchaná islamisty začala vyšetřovat a pachatelé byli hnáni k odpovědnosti. Jedině pak mají šanci vyrovnat se s minulostí a nežít v neustálém strachu, že se bývalí stoupenci radikálů vrátí.

Rodina jezídky Najefy Homové opouští svůj přechodný domov a vrací se zpátky do Sindžáru, odkud utekla před Islámským státem
Jezídi během nákupu v jednom z obchodů v Sindžáru (prosinec 2020) | Zdroj: Reuters

Strach a křivdy z minulosti

Podobné obavy neskrývá ani Bakr Ali, který jako řidič kamionu pomáhá vracejícím se rodinám se stěhováním. „Kdybych šel zítra do města Sindžár, měl bych strach, že uvidím muže Islámského státu, kteří unesli naše jezídské ženy… Buď bych musel zabít já jeho, nebo by zabil on mě,“ svěřuje se pro NPR. Spíš než život v rozbořených domech je tak větším problémem strach z návratu islamistů, dodává.

Tyto obavy se přitom dotýkají také vztahů jezídské menšiny s jejich arabskými sousedy, z nichž někteří se k radikálům také přidali.

„Jezídi stále nevědí, kdo přesně se přidal k Islámskému státu, ale ani to, kdo byl následně odpovědný za rabování jejich domů. Jsou tam křivdy, které zároveň souvisejí i se znásilňováním jezídských žen. Toho se neúčastnili jen bojovníci Islámského státu, kteří přišli bůhví odkud, ale také Arabové, kteří se k nim přidali. Jezídi proto říkají, že buď se vyšetří, kdo tyto zločiny spáchal, a dotyční budou vedeni k odpovědnosti, nebo budou muset přistoupit na logiku skupinové viny a v podstatě se mstít na všech Arabech,“ říká sociolog.

Obnovení těchto vztahů podle něj komplikuje i kmenový princip, na kterém je tamní společnost založená. Každý příslušník konkrétního kmene totiž dělá vizitku i těm ostatním, a pokud se jeden z nich dopustí zločinu, pak se příslušníci poškozeného kmene mohou podle této logiky mstít na jakémkoliv příslušníkovi kmene, odkud pachatel pochází.

„I jezídské ženy mi v uprchlických táborech vysvětlovaly, že vlastně neví, jak by se měly k arabským sousedům chovat. Jestli je mají zdravit, nebo ne, a jak k nim mají na denní bázi přistupovat, protože jednoduše neví, kdo se čeho dopustil,“ tvrdí Černý, podle kterého je ale třeba zdůraznit, že jezídové a Arabové spolu v minulosti poměrně dobře fungovali a vzájemně kooperovali, postupem času se tak dá i tento problém překonat.

V překonání všech útrap souvisejících s návratem do Sindžáru doufají i rodiny, které po prožitých tragédiích do oblasti znovu přicházejí.

„Je to hrozný pocit, když se vrátíš a vzpomeneš si na všechny své přátele, kteří byli zajati, a nevíš, co se jim stalo,“ říká pro rozhlasovou stanici NPR mladý jezídský obchodník, který se k návratu odhodlal před několika týdny. Za tu dobu si už v Sindžáru stihnul otevřít menší obchod s oblečením, který se má stát jeho novým začátkem.

„Tohle je stará část města, která je z velké části zničená, obchod proto nejde tak dobře. Doufáme ale, že se to krok po kroku zlepší,“ věří podnikatel ze Sindžáru.

Eliška Kubátová

Po útěku ze Sindžáru rodiny jezídů přežívali také v rozestavěných budovách, podle Černého nebezpečných hlavně pro děti. Fotka z provincie Dohúk v Kurdistánu z roku 2014
Po útěku ze Sindžáru rodiny jezídů přežívali také v rozestavěných budovách, podle Černého nebezpečných hlavně pro děti. Fotka z provincie Dohúk v Kurdistánu z roku 2014 | Zdroj: Fotobanka Profimedia