Katalánská otázka aneb Neohrožený boj ohroženého národa: jepičí republiky a chrastění okovů

V posledních dnech je Katalánska všude plno. V souvislosti s násilně potlačeným, byť z čistě právního hlediska nelegálním referendem se vyrojila záplava článků nahlížejících na aktuální problematiku prismatem ústavního práva, ekonomiky či práva na sebeurčení. Chybí však kulturně-historický rozměr. Kde hledat kořeny současných katalánských ambicí? Komplikovanou historii vysvětluje katalanista Michal Brabec.

Doporučujeme Barcelona Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

"Na začátku 19. století se Katalánci nacházeli ve velice podobné situaci jako český národ, jehož lid i jazyk uvadal pod nadvládou Rakouska-Uherska." | Foto: Jon Nazca | Zdroj: Reuters

Nespokojenost Katalánců ve svazku se Španělskem sahá hluboko do historie, a tak nepřekvapí, že pokud dojde k jedněmi obávanému, druhými toužebně očekávanému vyhlášení katalánské samostatnosti, nebude to v dějinách země poprvé.

První vyhlášení republiky

Primát náleží duchovnímu a politikovi Pau Clarisovi, který 16. ledna 1641 vyhlásil republiku (pod patronací Francie), avšak o týden později byl kvůli získání francouzských posil proti španělským vojskům nucen prohlásit Ludvíka XIII. katalánským hrabětem.

KOMENTÁŘ: Romantismus versus pragmatismus a Katalánsko

Číst článek

Celá tato epizoda nakonec skončila velmi neslavně: v rámci Pyrenejského míru, uzavřeného roku 1659 mezi Španělskem a Francií, připadla severní výspa tehdejšího Katalánska (tzv. Catalunya del Nord, víceméně dnešní département Pyrénées-Orientales) Francii. 

Konec samosprávnosti

Dalším milníkem je rok 1714 (přesněji 11. září, dnes katalánský národní den), kdy byla dobytím Barcelony definitivně ukončena válka o dědictví španělské, v níž Katalánsko nejprve uznalo nároky Filipa z Anjou, ale později se postavilo na stranu arcivévody Karla Habsburského.

Interpretace, že porážkou ztratilo samostatnost, je mylná, byť dnes hlavně mezi zapálenými příznivci odtržení velice rozšířená. Katalánci však přišli o své samosprávné instituce, což byl trest – nikoli jediný – kterým vítězný následník trůnu Filip V. Bourbonský reagoval na jejich zradu.

Karel III. na dobovém portrétu. | Zdroj: Wikimedia Commons

V budování plně centralistického Španělska pokračoval například i jeho syn Karel III. (ano, to je ten, jehož portrét měl současný král Filip VI. při svém televizním projevu za sebou), který mj. roku 1768 zakázal užívání katalánštiny ve školách. 

Národní obrození

Není proto divu, že na začátku 19. století se Katalánci nacházeli ve velice podobné situaci jako český národ, jehož lid i jazyk uvadal pod nadvládou Rakouska-Uherska. Díky národnímu obrození (hnutí Renaixença) se podařilo resuscitovat skomírající povědomí o národní identitě, které vydláždilo cestu k formulování následných národovecko-politických tezí.

Za všechny zmiňme dva nejdůležitější eseje: Lo catalanisme (Katalanismus) Valentího Almiralle z roku 1886 a La nacionalitat catalana (Katalánská národnost) Enrica Prata de la Riby z roku 1906, přičemž obě práce zastávají myšlenku federalismu, tj. soužití Katalánska v rámci jednotného Španělska. 

Počátky independentismu

To, co je dnešním mediálním jazykem nazýváno separatismem, je z pohledu mnoha Katalánců independentismem, tj. bojem za nezávislost, nezávislost na Španělsku. Jeho praktickým nástrojem se stala politická strana Estat catalá (Katalánský stát), která vznikla – po vzoru irské Sinn Féin – rovněž jako paravojenská organizace.

Tato strana bojovala proti diktatuře španělského generála Prima de Rivery (1923-30), během níž přišla další vlna represe proti katalánskému jazyku, jakož i dalším projevům a symbolům katalánství. Známá je událost, kdy byl tehdy 72letý modernistický architekt Antoni Gaudí zbit policisty (v duchu tehdejší legislativy zcela oprávněně), když před nimi odmítl hovořit španělsky. 

Jepičí život katalánských republik

Po vítězství ve volbách z dubna 1931 vyhlásil předák katalánských republikánů Francesc Macià samostatnost a republiku, která však neměla dlouhého trvání, neboť po následných jednáních s Madridem bylo konečným důsledkem pouhé dosažení (obnovení) katalánské samosprávy.

Další vyhlášení samostatného státu – byť tentokrát v rámci federace – proběhlo v říjnu 1934 a jeho protagonistou byl Lluís Companys. V tomto případě šlo o sebeobranu před nástupem fašistických sil k moci a hrozbou zrušení autonomního statusu získaného Maciàem.

Po vyhlášení však došlo k okamžitému zásahu španělského vojska, a tak myšlenka katalánského státu žila jen několik málo hodin. 

Una, grande y libre

Po občanské válce musely jít republikánské ambice Katalánců logicky stranou. A nejen ty. V násilně jednotném Španělsku generála Franka nebylo pro projevy katalánské národní identity místo, a tak nastává dost možná největší represe všeho katalánského.

O AUTOROVI

Michal Brabec je katalanista, působí na Lektorátu katalánštiny v Praze a v rámci svého doktorského studia na Ústavu translatologie FF UK v Praze se zabývá katalánsky psanou literaturou v českém překladu.

Již roku 1939 je zakázána výuka katalánské filologie i moderních dějin a katalánština je vymýcena z veřejné správy, prostoru i života: úředním i vyučovacím jazykem je španělština, v níž musejí být i veškeré nápisy, katalánsky mezi sebou nesmějí mluvit školáci, dělníci, a později dokonce ani vězni. Menší uvolnění okovů přichází až v šedesátých letech, kdy je Franco kvůli pomoci ze Západu nucen ukázat přívětivější tvář. 

Autonomní statut

S pádem diktátorského režimu se Katalánsku dostává celkem široké autonomie. Katalánský národ již sice nečelí programové anihilaci, nicméně k pošlapávání jeho identity dochází i nadále.

Katalánce například pobouřil výrok španělského ústavního soudu z roku 2010, podle nějž se Katalánci národem nazývat mohou, ale v rámci Španělska je toto označení čistě symbolické, neboť nemá žádný právní účinek.

Menším či větším ústrkům je vystavena i katalánština, jejíž vůdčí úloha v katalánském školství je neustále zpochybňována a nabourávána španělštinou. Vrcholem bylo vyjádření španělského ministra školství Josého Ignacia Werta, který se v souvislosti s přípravou zákona pro kvalitnější vzdělávání nechal roku 2012 slyšet, že „naším zájmem je pošpanělštit katalánské žáky.“ 

Jde o něco víc než jen o peníze

I přes násilně uhašené referendum nelze v současnosti říci, že by Katalánci byli utiskovaným národem: mají vlastní parlament, vládu nebo policii. Právě z tohoto důvodu mnohým nezúčastněným uniká širší kontext a smysl katalánských ambicí, které bývají redukovány na pouhé „Espanya ens roba“ (Španělsko nás okrádá).

Ačkoli je nasnadě, že současné separatistické tažení probíhá na pozadí vyšších politických a ekonomických zájmů, pro mnoho běžných Katalánců je to především boj za nedotknutelnost vlastní svébytnosti, živený nezapomenutými (a nezapomenutelnými) křivdami z dávné i nedávné minulosti, které si v sobě tento hrdý národ nese dodnes.

"Na začátku 19. století se Katalánci nacházeli ve velice podobné situaci jako český národ, jehož lid i jazyk uvadal pod nadvládou Rakouska-Uherska." | Foto: Jon Nazca | Zdroj: Reuters

Michal Brabec Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme