Katyňský zločin stále jitří emoce mezi Polskem a Ruskem
Polsko a Rusko si v těchto dnech připomínají temnou kapitolu ve vzájemných vztazích. Počátkem dubna uplyne 70 let od Katyňského masakru, během něhož sovětská tajná policie povraždila na 20 tisíc polských vojáků zajatých během invaze do Polska. Vůbec poprvé si letos připomenou památku zesnulých polských důstojníků a policistů dohromady polský a ruský premiér Donald Tusk a Vladimir Putin. Mnozí považují pozvánku z Moskvy za první krok k postupnému zahojení starých jizev. Daří se však staré rány skutečně překonávat?
Památník u obce Mědnoje nedaleko ruského města Tver je jedním ze tří míst pamatujících hrůzné události roku 1940 označované souhrnně jako katyňský zločin. U pamětní desky v březnovém mrazu podupává zhruba třicítka lidí - polští a ruští historikové si sem společně přišli připomenout okolnosti, které dodnes budí velké emoce a ještě po 70 letech obě země rozdělují.
Jak mi říká ruský vojenský prokurátor Alexandr Treťjackij, právě na tomto místě, které dnes stíní stromy a vysoké kovové kříže, byly objeveny pozůstatky 6295 zavražděných polských policistů. Celkem sovětská NKVD zlikvidovala na příkaz Stalina a nejvyššího vedení komunistické strany přes 22 tisíc polských důstojníků, policistů a intelektuálů. Kromě Mědného se největší hromadné hroby nacházejí v ukrajinském Charkově a v katyňském lese u ruského Smolenska.
Právě Alexandr Treťjackij se v 90. letech angažoval společně s týmem polských vojenských historiků vedených Bronislavem Mlodzejewským. Jak oba vzpomínají, začátky exhumací a shromažďování dat v Mědném nebyly jednoduché. Sovětská moc přiznala zodpovědnost za zločin poprvé až v roce 1990. Do té doby svalovala vinu na německou armádu, která v roce 1943 objevila u Katyně první hroby.
„Část ruského establishmentu, která byla spojena s komunistickou stranou nebo KGB, sledovala naše kroky s největší nevolí a nebyli ochotni nijak pomoci. Museli jsme si například vypracovat znovu všechny mapy a nákresy, kterými, jak vyšlo najevo, ruské úřady tehdy dávno disponovaly,“ vzpomíná Bronislaw Mlodzejewski, který během rozhovoru několikrát oceňuje podíl ruských historiků a úředníků, kteří se na exhumačních pracích v 90. letech podíleli. Otevřeně o problému mluví i dnes, jako například na rusko-polské historické konferenci v nedalekém Tveru.
Ani téměř dvacet let po vzniku památníku v Mědném se ovšem ránu ve vztazích mezi Ruskem a Polskem zacelit nepodařilo, spíš naopak. Odmítnutí ruské vlády otevřít všechny archívy a také rozhodnutí ruského soudu, že masakr nebyl aktem genocidy, rozezlil polskou veřejnost. Stejně jako několik článků uveřejněných v ruském tisku v posledních letech, jejichž autoři se snaží vrátit do hry starou sovětskou teorii o zodpovědnosti německé armády za zločiny na polských důstojnících.
„Tyhle teorie tu byly vždy. Vcelku pravidelně zaznívají od lidí, pro něž podle mne není ani tak zásadní Katyň, jako spíš snaha rehabilitovat Stalina a dokázat, že byl velkou osobností s obrovskými zásluhami. Myslím, že pro tyhle lidi není ani tak důležitý komunismus jako takový, ale spíš role celé ideologie, jejímž cílem bylo obnovit ruské impérium,“ soudí Alexandr Gurjanov z ruského hnutí Memorial, které se zabývá rozkrýváním sovětských perzekucí.
A jak se podle něj pohnout dál? Od politiků toho podle svých slov - coby skeptik - příliš neočekává. Za klíčové proto považuje především to, aby mladá generace Rusů dostávala ve školách kvalitní informace o vlastní historii, což je podle něj právě v případě Katyně dosud spíše výjimkou.
Zvětšit mapu: Mědnoje v Rusku
