Kdysi vysídlení Núbijci doufají, že se jednou vrátí k Asuánské přehradě
Přesunuté skalní chrámy v egyptském Abú Simbelu jsou světoznámým symbolem výstavby Asuánské přehrady. Stavba obřího vodního díla však také před půl stoletím vyhnala z domovů padesát tisíc Núbijců. Egyptské úřady je tehdy vysídlily a přesunuly daleko od vlasti do prefabrikovaných domků. Politická situace v Egyptě se v posledních letech mění a Núbijci doufají v návrat na břehy přehradního jezera. Na padesát let staré události vzpomínají stále ještě hořce.
V otevřeném společenském domě uprostřed vesnice Abú Simbel se připravuje núbijská svatba.
Od Abú Simbelu známého svými skalními Ramessovými chrámy je tahle vesnice asi 300 kilometrů daleko, společného s ním má však víc než jen jméno.
Sem egyptská vláda přesunula obyvatele původní vesnice Abú Simbel, která ležela hluboko v nilském údolí u skalních chrámů.
Nový Abú Simbel, stejně jako další nové núbijské vesnice, leží uprostřed běžného egyptského osídlení, přesto se núbijská obec od běžné egyptské na první pohled liší.
Je tu čisto, domy jsou upravené a mají vkusně namalované barevné fasády.
Místní lidé jsou černí Afričané v dlouhých bílých košilích – prostě Núbijci. A africký je i jejich jazyk.
Na oficiální části svatebního obřadu jsou teď jen muži. Slepý šejch recituje z koránu a mladý budoucí novomanžel se drží u stolu za ruku se svým budoucím tchánem. Tihle dva spolu sepisují svatební smlouvu a předávají si část věna v podobě zlata v malém červeném sáčku.
„Byl jsem smutný a jsem doteď“
Starší muži mě po skončení obřadu zvou do jednoho z domků uprostřed vsi. Tihle pánové ještě pamatují starý Abú Simbel i přesun do nového bydliště. Radžabu Džáirovi bylo v době vysídlení 12 let.
„Bylo to v červnu 1964. Naložili nás v Abú Simbelu na lodě. Byly to dva parníky – jeden sloužil k přepravě nábytku a našich věcí, druhý pak byl pro nás. Lodě nás dopravily do Asuánu a pak už nás rozvážela auta do těchto nových vesnic. Byl jsem z toho transportu smutný. A smutný jsem doteď,“ vzpomíná na padesát let staré události Radžab.
Dvacetiletý syn jeho kamaráda Abbáse pouští z počítače núbijskou hudbu. Jako pozadí má na obrazovce motiv ze staré Núbie.
„My jsme neměli vůbec představu, do čeho a kam jdeme. Kdybychom to byli věděli, nikdy bychom nebyli Núbii neopustili. Říkali nám, že se musíme obětovat pro Egypt, že je to v zájmu vlasti. Měli jsme tam všechno. Měli jsme domek, políčka, pěstovali jsme pšenici, boby. Měli jsme i datlové palmy. Prostě soběstačnost,“ zamýšlí se Radžab nad okolnostmi odchodu.