Když mladým muslimům budeme opakovat, že jsou teroristi, začnou si to sami myslet, říká bývalý džihádista

ROZHOVOR. Po teroristickém útoku v Londýně a pravděpodobném pokusu o něco podobného v belgických Antverpách západní společnost i politici znovu řeší, jak zabránit radikalizaci domácích muslimů. Jak islamističtí extremisté získávají na svou stranu evropské muslimy? Tím se zabývá i bývalý stoupenec hnutí Tálibán a spolupracovník kanadských tajných služeb v boji proti terorismu Mubin Shaikh.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Foto: flickr.com, Creative Commons licence 2.0 Generic (CC BY-SA 2.0), 7th Army Training Command

Jako mladý jste podporoval radikální hnutí Tálibán. Jak jste se k němu dostal?

Narodil jsem se v Torontu a vyrůstal jsem tam s dvěma identitami. Moji rodiče jsou z Indie, ale já jsem z Kanady. Vaše komunita má vlastní kulturu, která vás k sobě táhne, ale i společnost má svou vlastní kulturu, která vás taky přitahuje. Takže se pořád snažíte balancovat a vybírat jednu nebo druhou. Budu jednou nohou v každé z nich, nebo oběma nohama jen v jedné a tu druhou odmítnu?

Přes den jsem chodil do veřejné školy a večer do koránské školy. Tam jsme se jen učili mechanicky číst Korán. Ne mluvit arabsky a rozumět tomu, co jsme četli. Když jsme udělali chybu, přišel fyzický trest. Zato ve veřejné škole, byli kluci i holky z různého prostředí, když jste udělali chybu, učitelé na vás stejně byli milí.

Na střední škole mě pak na jednom večírku uviděl strýc. Byl to hodně přísný člověk a hodně ho to naštvalo. A já jsem za to cítil vinu. Napadlo mě, že aby mě rodina přijala zpět, musím jít cestou náboženství. Proto jsem v 18 letech odjel do Indie a Pákistánu, abych byl víc náboženský. Dostal jsem se do města Kvéta. To bylo centrum Tálibánu, o kterém jsem do té doby neslyšel. Viděl jsem ozbrojence s kalašnikovy, raketami a byli pro mě jako hrdinové. Pak ovládli Afghánistán a mně přišlo, že dělají to, co slíbili, a že je to dobré. Začal jsem je podporovat v přesvědčení, že je to správné.

Jak se k tomu všemu stavěli vaši rodiče?

Rodiče by nikdy nepodporovali Tálibán. To je politika a ta je nikdy nezajímala. Nebavili jsme se o ní. Rodina tu je od toho, aby poskytla kulturní základ, ze kterého může druhá generace vyjít. Někdo skončí víc nábožensky založený než rodiče, jiný víru přestane praktikovat nebo ji opustí. Moje rodina byla konzervativní, ale Tálibán je ještě mnohem, mnohem dál.

Zároveň jsem pořád produkt Západu, ovlivněný západními hodnotami. To je paradox - část hodnot nebo myšlenek je s tím v rozporu, ale mnohé z nich v rozporu nejsou. Například, kulturně jsem si měl za ženu vzít muslimku. Ale jak jsem tu kulturu znal, tak jsem nechtěl indickou manželku. A stejně to měla moje žena, která zas - jak znala svou kulturu - nechtěla za muže Poláka. Znali jsme se ze střední, byli jsme přátelé. Když jsem se dal na náboženství, začala se o mě zajímat, a jak jsme se spolu bavili víc a víc, rozhodli jsme se vzít.

Co vás nakonec změnilo?

Náboženský zápal zpomalila svatba. Pořád jsem věřil, že Tálibán dělal většinu věcí správně, ale už ne tolik. A pak přišlo 11. září. Tehdy mi došlo, že to není v pořádku. Chápal jsem džihád, ve kterém bojujete s vojáky, s policií. Ale ti lidi šli 11. září normálně do práce, neměli s válkou nic společného. Zjistil jsem, že své náboženství neznám. Vypadal jsem jako muslim - oblékal jsem se tradičně, měl jsem dlouhé vousy, ale o islámu jsem nic nevěděl. Neuměl jsem arabsky, nechápal jsem Korán, neuměl ho vykládat.

Tak jsem odjel islám studovat do Sýrie. Myslel jsem, že když budu v muslimské zemi, budu šťastný, ale to se nestalo. Viděl jsem tam policejní stát. I to, že tam nemají rádi přehnané projevy zbožnosti.

Zapsal jsem se na islámskou školu a díky učiteli jsem začal uvažovat o svých představách o Tálibánu. Procházeli jsme spolu ty koránské verše, které extremisté používají. Asi rok a půl jsme spolu studovali - učil mě ty věci chápat skrze jazyk, historické souvislosti a tradiční výklad - a ukázal mi, že jsem to - já i Tálibán - chápal úplně špatně. Pak jsem se vrátil do Kanady a začal spolupracovat s tajnými službami.

Jak tedy můžeme zabránit tomu, aby se mladí muslimové, tak jako vy, radikalizovali?

Nejdůležitější je vzdělat mladé muslimy v tom, co jejich náboženství říká. Ne z nějakých videí na YouTube. Šejch musí umět mladé lidi chápat. Když je z Pákistánu nebo z Egypta, co dokáže říct mladému muslimovi z Ameriky, Belgie, nebo z Paříže? Nemůžou mladému chlapci, který má přítelkyni, říct, že ona půjde do pekla. Měl by ho vést k tomu, aby k ní byl milý a slušný.

A pak je tu západní společnost. Když mladým lidem budeme dokola opakovat, že jsou teroristi, tak si to začnou sami myslet. Společnost by jim měla připomínat, že patříme k sobě, žijeme v jedné zemi a měli bychom si vzájemně pomáhat.

Mění se nějak otázky mladých, kteří komunikují s radikálními imámy - ať už přes internet, nebo přímo v mešitách. Jaké mladí muslimové hledají odpovědi?

Jejich zásadní otázka je jak být správným muslimem, který žije na Západě. Extremisté jim říkají: „Musíte mít plnovous, nosit tradiční muslimské šaty, nesmíte pracovat se ženami a s židy, nesmíte tohle a támhleto.“ To říká extrémní ideologie. Mladé muslimy tlačí k vytvoření takové identity, která je v rozporu s okolní společností. Takže když jdou kamarádi na pivo, vy s nimi nesmíte, když jdou do kina, vy nemůžete. Co pak má člověk dělat?

To v mladých lidech vytváří pocit viny. A nakonec jsou kvůli tomu nevděční vůči společnosti, která jim dává práva a svobody. Učenci, kteří islám znají, mladým naopak řeknou, aby se například chovali tak jako lidé v jejich společnosti. Protože se přece nemůžete oblékat jako cizinec, chovat se jako cizinec a pak se divit, že se k vám společnost chová jako k cizinci.

Zdeněk Novák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru