Sirotčinec, nebo koncentrační tábor? Severní Korea vyklidila lágr a sváží do něj děti bez domova

Říkají jim kkotčebi neboli potulné vlaštovky: tisíce severokorejských dětí bez domova na ulici dennodenně zápasí o život. Žebrají, kradou a vyhýbají se úřadům, jež je chtějí dostat pod kontrolu. Jeden takový „sirotčinec“ vznikl ve zdech vyklizeného koncentračního tábora – a děti tu nutí k práci podobně jako jeho předchozí vězně, informuje server Daily NK. Ale pozor! Na obzoru jsou turisté z Číny.

Doporučujeme Pchjongjang Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

"Potulné vlaštovky myslí jen na jedno – na jídlo. A ovládá je jediná touha, kterou lze shrnout do jedné věty: Nechci zemřít.“ Z výstavy Kkotjebi in Bloom o severokorejských dětech bez domova a jejich cestě za svobodou. | Foto: Kkotjebi in Bloom, 국민통일방송 Unification Media Group | Zdroj: Repro YouTube

„Jakmile se slunce vyhouplo nad kopce, začali na tržiště konečně proudit lidé. Prodejci si stavěli své skromné stánky nebo postávali podél silnice a nabízeli své zboží: hřebeny, sluneční brýle, hodiny, cibuli, okurky, kukuřičnou mouku. Ti, co prodávali polévku, přišli se svými hrnci, naplněnými až po okraj, a opatrně je položili na zem.

Přišli i kkotčebi s malými ušpiněnými obličeji, oblečení v umaštěném a otrhaném oblečení, a snažili se vyžebrat kousek jídla nebo vyčkávali na správný okamžik, kdy budou moci něco ukrást. Některé z dětí bez domova na zákazníky pokřikovaly: ‚Mohl bych mít zbytek vaší polévky?‘ V Severní Koreji se nežebrá o celou porci. Žebrá se o zbytky polévky v misce, o jeden hlt kalné vody na dně dřevěného hrníčku.

Říkali nám kkotčebi, potulné vlaštovky, kvůli způsobu, jakým jsme se shýbali a hledali na zemi zrnka rýže nebo kukuřice. Připusťme, že jsme skutečně vypadali jako ptáci, ale ne jako vlaštovky. Spíš jako vrány nebo otrhaní supi, kteří se snášejí na svou kořist a vykřikují jedno a totéž: ‚Mohl bych... Mohl bych... Mohl bych...“

Už jsem se necítil jako lidská bytost. Ta mívá spoustu myšlenek, které jí procházejí hlavou, mnoho pocitů, některé šťastné, jiné méně. Potulné vlaštovky myslí jen na jedno – na jídlo. A ovládá je jediná touha, kterou lze shrnout do jedné věty: Nechci zemřít.“

Přistřihnout vlaštovkám křídla

Autorovi citovaných slov bylo třináct let, když skončil na ulici. Dnes se jmenuje Joseph Kim, žije ve Spojených státech a vydal knihu, ale tenkrát, v roce 2003, mu přezdívali Štěňátko a měl jenom smrduté zavšivené hadry, špinavou kůži napnutou přes kosti a každý kousíček své bytosti posedlý hladem. Otec dva měsíce naříkal v bolestech, než zemřel – vychrtlá zmučená troska místo kdysi úspěšného funkcionáře. Matka nezákonně podnikala někde v čínském pohraničí, na tenké linii mezi jedním a druhým zatčením, příliš daleko pro jediného syna.

Opuštěný Štěňátko se živil, jak se dalo. Nebo spíš nedalo, žebráním totiž neztloustnete, když se všude kolem natahují hladové ruce vašich potravních konkurentů. Malých osiřelých bezdomovců měl hladomor na přelomu tisíciletí plné hrsti a štědře je rozhodil po celé Severní Koreji.

Kkotčebi těkají městy i městečky dodnes, z ulice do ulice, v neustálém letu za potravou a přístřeším. Šanci mají jen ti silnější, kteří se kromě žebrání odhodlají krást - přesně jako Štěňátko, který ze solitérské zlodějiny přesedlal na členství v „Asociaci pro přerozdělování bohatství“ (rozuměj dětského zlodějského gangu). A přerozděloval tak dlouho, dokud nespadla klec - konkrétně mříže saročchongu, nápravného zařízení pro mladistvé.

Severokorejské úřady se totiž k problému dětského bezdomovectví staví čelem, jenže po svém. Už v roce 1995 vydal Drahý vůdce KLDR Kim Čong-il příkaz „stabilizovat živobytí vagabundů napříč zemí“. Ten ustanovil „dětské sběrné tábory“, které malým sirotkům měly dát zázemí, ale místo toho ještě uspíšily jejich zdravotní rozklad a mnohým z nich nejspíš přivodily smrt.

Nucená práce

Krušné podmínky panují také ve výše zmíněných nápravných zařízeních, kde úřady dopadené děti bez domova internují. Oficiálně vystupují jako sirotčince, ale dostupná svědectví, včetně vzpomínek Josepha „Štěňátka“ Kima, hovoří spíš o vězení, všudypřítomném násilí a „převýchově“ nucenou prací.

„Nápravné zařízení sarončchong bylo místo plné brutality,“ píše Kim. „Ve dne jsme tvrdě pracovali. Posílali nás třeba do továrny, před kterou byla hromada obrovských kamenů. Ty jsme museli rozbíjet na menší kousky a ty ještě na menší kousky, dokud jsme neměli hromadu kamínků o velikosti kukuřičných zrn. Ty kamínky pak někdo prodával. Jindy nás poslali ven, kde jsme čtrnáct hodin pracovali na rýžovém poli.“

Zprávy o nucené dětské práci nejnověji potvrzuje server Daily NK. Jeho zdroje ze severokorejské provincie Severní Pchjongan totiž na začátku listopadu informovaly, že vládní režim v této provincii uzavřel jeden z vězeňských táborů a přeměnil jej na sirotčinec. 

Převýchovný tábor Tongrim, známý také jako Tábor 2, uzavřely úřady už před několika lety. Tamní vězně, kteří tu trpěli drakonickými tresty, těžkou nucenou prací a podvýživou, nechala vláda v roce 2014 převézt do sousední provincie Jižní Pchjongan - přesněji do převýchovného tábora Käčchon, oficiálním názvem Převýchovný tábor 1. (Korejsky Kjohwaso 1. Neplést s dalším internačním zařízením rovněž v okrese Käčchon: Tábor 14, smutně proslulý díky knize Útěk z Tábora 14, je tzv. kwalliso, „kontrolní“ – a v praxi likvidační – lágr pro osoby uvězněné za údajné závažné politické zločiny, pozn. red.)

Zatímco Tábor 1 úřady před třemi lety rozšířily, za zdi bývalého Tábora 2 od loňska svážejí děti bez domova. Podle místního zdroje Daily NK je to „součástí Kim Čong-unova proklamovaného záměru, že má národ projevit ‚lásku svým dětem‘. Na kkotčebi jste obvykle narazili u tržišť, vlakových nádraží a hlavních silnic. Minulý rok je začali shromažďovat a posílat do Tongrimu. Potulných dětí bez domova od té doby v oblasti Pchjonganu viditelně ubylo,“ popsal nejmenovaný zdroj serveru. (Své severokorejské zdroje, s nimiž je v kontaktu nejčastěji díky čínským SIM kartám, Daily NK kvůli jejich bezpečí zásadně nejmenuje - pozn. red.)

Pole a třikrát denně kukuřice

Otázkou je, do jaké míry nový sirotčinec dostojí svému jménu. Namísto bezpečného útočiště a zaopatření do budoucího života se tu totiž dětem dostává výchovy nucenou prací, píše Daily NK.

Proč Severní Korea odsoudila k smrti novináře z Jihu? 'Ohyzdně troufale' psali o kapitalismu v KLDR

Číst článek

„Pro ty stovky dětí, které tam drží, úřady nezařídily žádný vzdělávací program. Místo toho je mobilizovaly k práci na poli. Ústřední vláda dokonce vydala zákony, které místní obyvatele nutí podporovat sirotčinec skrze různé daně. Místní musí odevzdávat zrní, oblečení a další věci. Úřady pak dětem dají tři mizerné porce kukuřičné kaše denně – stěží to stačí k přežití,“ tvrdí zdroj serveru.  

Sirotčinec má podle všeho sloužit také jako spolehlivý dodavatel lidských zdrojů do Korejské lidové armády. „Loni v dubnu odsud vzali desítky dětí, sotva 17 let starých,“ uvedl další místní zdroj Daily NK. „Nuceně je nasadili do stavebních brigád (vojenské jednotky pověřené konstrukčními projekty, pozn. red.), bez ohledu na jejich zdravotní stav nebo fyzické schopnosti.“

Výkladní skříň propagandy?

Přesto existuje naděje, že se životní podmínky internovaných dětí jednou zlepší. Provincie Severní Pchjongan, kde okres Tongrim leží, totiž vyniká strategickým sousedstvím s Čínou. Tamní metropole Sinuidžu je od roku 2002 zvláštní správní oblastí, kde severokorejský režim experimentoval s tržní ekonomikou, a přes hraniční řeku Amnok (čínsky Ja-lu) ji spojuje most s čínským Tan-tungem na druhém břehu.

Severní Pchjongan je tudíž nejen centrem živého černého obchodu, ale také odrazovým můstkem pro stále početnější čínské turisty. A zvědaví návštěvníci zvenčí koncentračním táborům nesvědčí. Potvrzuje to i někdejší vězeň z Tongrimu, který Daily NK poskytl velký rozhovor. „Ke konci roku 2015 vláda jmenovala Tongrim turistickou destinací a náhlé uzavření táborů se s tím víceméně kryje,“ upozornil.

Vypnout transpondér a vzít to přes Rusko. Jak KLDR vyzrála na čínské embargo? Pomohla jí Čína

Číst článek

Čínští turisté tak mohou pomoci i obyvatelům nového sirotčince. „Režim se (to místo) pravděpodobně pokusí vylepšit, až se vztahy s Čínou upraví a do oblasti začne proudit víc turistů. Ze sirotčince pak můžou udělat výkladní skříň propagandy a doufat, že jim pomůže přesvědčit zahraniční investory o tom, jaký hezký pokrok vláda dělá,“ myslí si zdroj Daily NK.

Ať tak či tak, sirotčinec Tongrim není jediným zařízením svého druhu. A i když se vybrané oblasti KLDR pootevřou turistům, v zemi pořád zůstane dost místa pro tajemství. Někdy ho stačí jen přesunout do větší izolace – jako vězně na ose Tongrim-Käčchon.    

Jak "převychovat prací"? Výpověď bývalého vězně pro Daily NK: "V pět ráno přijde vůdce skupiny a začne křičet, dokud všechny nevzbudí. Po asi půlhodinové ranní inspekci začíná práce a v sedm se podává ubohá snídaně. Oběd a večeře se jí na pracovním místě, kde vězni zůstávají celý den, dokud konečně nepadnou vyčerpáním kolem jedenácti večer. Když vězeň nedokáže splnit kvótu, dostane jen poloviční porci (jídla) a nakonec zkolabuje z podvýživy a přepracování. Jiní vězni se občas snaží pomoct a rozdělit se s takovým člověkem o svoje jídlo, ale když je u toho chytí, pošlou je na týden na samotku. Tam vám dají jen 100 gramů jídla denně. Když jsem tam kvůli tomu skončil já, byl jsem tak hladový a prochladlý, že jsem si přišel jako mrtvý."

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme