Ptejte se Severokorejce: Humor v časech hladu aneb Znáte ten, jak se prase s kozou daly k armádě?

"Není všechno zmar a bída. není všechno zmar a bída. I Severokorejci vtipkují." (Ilustrační snímek z fotografické série "Viděl jsem Severokorejce usmívat se!", autor Eric Lafforgue.) | Foto: Eric Lafforgue/Exclusivepix Media | Zdroj: Profimedia

Říká se, že smích je nejlepší lékař. Uzdravuje i Severokorejce? Když vás svírá hlad a úzkost, smysl pro humor trpí - ale neumírá. Už jste slyšeli třeba ten vtip o praseti a koze, co narukovaly do armády? vzpomíná Mina Jun, která z KLDR uprchla před sedmi lety. Unikátní seriál serveru NK News dává čtenářům možnost ptát se přeběhlíků na život v uzavřené KLDR. Vybíráme z publikovaných odpovědí.

Seriál Pchjongjang Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„V těžkých časech je smích ten nejlepší lékář, to ano. Ale v KLDR lidé nežertují tak často jako v Jižní Koreji nebo jiných rozvinutých zemích. Severokorejci jsou podle mě tak spoutaní životními strastmi, že je pro ně těžší jen tak si vydechnout a vyprávět si vtipy.

PTEJTE SE SEVEROKOREJCE

Seriál zaštítěný zpravodajským serverem NK News. Pravidelná týdenní rubrika vybírá z čtenářských otázek ohledně každodenního života v Severní Koreji; vybrané dotazy zodpovídají redaktoři-přeběhlíci, kteří s NK News dlouhodobě spolupracují. Popisují pouze svoji osobní zkušenost, jejich odpovědi tudíž nejsou univerzální. Pomáhají však k lepšímu pochopení severokorejské reality.

Na otázku, jak důležitý je pro Severokorejce humor, odpovídá Mina Jun. Mina pochází z rodiny důstojníka Korejské lidové armády, kam jako sedmnáctiletá hrdá dobrovolnice vstoupila i ona sama. Postupně přicházela deziluze, konečnou ránu zasadil matčin útěk ze země. Sama Mina uprchla v roce 2010, posléze v Jižní Koreji nastoupila na univerzitu.

Když jsem vyrůstala, mnoho důvodů ke smíchu u nás doma nebylo. Matka se pořád trápila kvůli penězům a já se před ní snažila nesmát, protože jsem věděla, že by ji to rozčililo. Bylo mi tehdy šestnáct a nemusím snad vysvětlovat, co jsou dívky v tomhle věku zač. Snadno jsem vyprskla smíchy i kvůli takovým pitominám jako štěkot psa vedle u sousedů, ale nemohla jsem se smát před svojí matkou, dočista semletou vším tím stresem a útrapami, které s sebou nesla péče o rodinu.

Byly chvíle, kdy jsem se ji pokoušela rozesmát, jenže ona se nikdy nezasmála. Místo toho jí moje vtipy lezly na nervy. ‚Přijde ti to legrační?‘ ptávala se mě. ‚Bavíte se dobře, když vaše matka k smrti dře, jak se vám snaží opatřit jídlo?‘ Její odmítavé reakce mě někdy rozplakaly. Tohle není fér, říkala jsem si. Nemohla jsem ji prostě pochopit.

Teprve později, když už jsem byla v armádě, jsem dospěla - a porozuměla tíze matčina břemene a depresi, která ji tehdy sužovala.

Podobnou frustraci jsem pozorovala u lidí, které jsem potkala, když jsem pracovala jako prodavačka na trhu. Rozčilovali se kvůli naprostým drobnostem a stačilo málo, aby se spolu pustili do křížku - třeba aby vrazili jeden do druhého, a už se začali prát. Jako by všechna ta podrážděnost a frustrace byly tak koncentrované, že mohly kdykoli vybuchnout.

V Jižní Koreji je to jiné, rozdíl je obrovský. Stejná situace, ale úplně jiné chování. Například špička v metru: lidé do sebe neustále vrážejí, šlapou si na nohy, a přitom vypadají, jako by nic - omluví se a většinou jim je s úsměvem odpuštěno. Ale vrazte do někoho na Severu! Připravte se na nadávky: „Copak jste slepý? Kam to koukáte? Od čeho máte oči?!“

Nevykládejte si to tak, že si Severokorejci nějak přehnaně libují v hádkách. Jen občas potřebují hromosvod, cestu, kudy vypustit páru a ulevit si od pocitu marnosti.

Politicky proškolení prase a koza

Na druhou stranu, není všechno zmar a bída. I Severokorejci vtipkují. Člověka může trápit chudoba a deprese, ale nemůže celý život žít jen v zoufalství. A někdy se žerty dokonce objeví na těch nejnečekanějších místech... jako třeba tehdy, když koza a prase nastoupily do armády!

„Chránit svoji zemi je to nejposvátnější poslání na světě. Věřím, že se prase rozhodlo vykonat správnou věc, a proto ho následuji. Srdečně, Vaše koza.“

"Koza" svému okradenému majiteli

Mezi svými vzdálenými příbuznými jsem měla jednoho starého muže, který žil na venkově a choval kozu a prase. Přes den venku kosil trávu, aby nakrmil prasátko, a kozu posílal na pastvinu. Ale jednou jsem ho přišla navštívit a zaskočilo mě, že je doma už odpoledne. Ptala jsem se, co se stalo: proč se venku nestará o zvířata jako obvykle?

„Zničehonic – a oba ve stejný čas – se moje koza a prase rozhodly, že se dají k armádě!“ opáčil. Samozřejmě jsem neměla ponětí, o čem to mluví. Dokud nepokračoval.

Věc se měla takhle: před několika dny se do jeho stodoly vplížilo několik vojáků a zvířata mu ukradli. Když je pak hledal, našel u místa, kde míval kozu, tenhle vzkaz: ‚Chránit svoji zemi je to nejposvátnější poslání na světě. Věřím, že se prase rozhodlo vykonat správnou věc, a proto ho následuji. Srdečně, Vaše koza.‘

Když mi ten vzkaz ukázal, nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo plakat. Možná že si vojáci prvně odvedli prase a pro kozu se vrátili až později? Nejspíš jim bylo starce líto, a tak mu nechali vzkaz, jímž se tu krádež pokusili ospravedlnit.

INTERAKTIVNĚ: RODOKMEN KIMŮ

Podrobný interaktivní rodokmen nejuzavřenější dynastie světa, která je srdcem režimu KLDR. Od Slunce národa k jeho pravnukům, od komunismu k nacionalismu: projděte se dějinami rodu Kimů: Bludištěm rodu Kimů. Odhalte nejtajnější dynastii světa v interaktivním rodokmenu

Hrozně mě to celé popudilo. Dokázala jsem pochopit, že ti zloději hladověli a potřebovali něco k jídlu, jenže mému starému příbuznému mohla ztráta prasete a kozy zlomit srdce! Věděla jsem, jak moc na svých zvířatech lpěl.

Nicméně on se zachoval jinak, než co bych na jeho místě udělala já: ten vzkaz si schoval a nosil ho složený v kapse. Představuju si, že je to, jako bych tím dobrým masem nakrmil vlastního syna; to mi pomáhá, vysvětloval. A když se ho někdo ptal po jeho koze a praseti, odpovídal, že je poctivě politicky proškolil, načež dobrovolně nastoupily do armády. Zkrátka jeho způsob, jak se vyrovnat s velkou ztrátou.

Ostatně, Severokorejci se často snaží zapomenout na své trápení tím, že si z něj dělají legraci. Třeba když jsem pracovala na trhu, byla tam žena, co prodávala léky. Přesněji řečeno jediný lék, na kožní problémy. Měla ten nejpronikavější hlas ze všech prodavačů a jednou, když zplna hrdla vyvolávala 'Pojďte, tady u mě! Úžasná medicína na popraskané paty!', jiná paní na ni křikla: ‚V téhle hladové době mi praská pusa, pořád se otevírá a chce víc a víc jídla. Nemáte nějaký lék na tohle?‘ A lidé kolem se otřásali smíchy, jejímu smutku a frustraci dobře rozuměli.

Haf-haf a denní žárovky

Další zajímavá změna, když příděly skončily: postavení mužů a žen se prohodilo. (Konec přídělů: narážka na hladomor. Přídělový systém, zavedený v duchu komunismu Kim Ir-senovým režimem, se definitivně zhroutil po pádu bipolárního systému počátkem 90. let. Následovaly roky katastrofálního hladomoru, které KLDR zdevastovaly a zároveň hluboce proměnily, pozn. red.)    

PODNIKAVÉ SEVEROKOREJKY

Říká se jim tondžu, "vládci peněz", a v KLDR jsou novou elitou, bohatou a sebevědomou. Jmění investují do pohodlí i podnikání. Movité Severokorejky teď mají nový oblíbený model: vydělávají na taxi. Přečtěte si více: Bohaté Severokorejky vládnou penězům i taxíkům. Řidičák nepotřebují, stačí jim sedadlo spolujezdce

Tehdy se totiž ženy začaly starat o živobytí rodiny, vydělávat peníze tržními aktivitami. A muži tím přicházeli o postavení hlavy rodiny, což jim vyneslo nové přezdívky: ‚denní žárovka‘, ‚všemocný zámek‘, ‚haf-haf‘. Divíte se? Hned vám to vysvětlím:

‚Denní žárovka‘, to byl vtip popisující muže, který je k ničemu – jako žárovka ve dne. ‚Všemocný zámek‘ možní zní trochu užitečněji, jenže popisuje muže, co vždycky ochrání dům před zloději – zůstává totiž celý den doma! A ‚haf-haf‘, to je něco podobného, přirovnává muže ke psům, kteří hlídají dům. Dotčení muži si moc stěžovat nemohli, záviseli na manželkách, které chodily ven za obživou a vydělávaly na ně.

Vzpomínám si ještě na spoustu dalších vtípků a historek, které mě rozesmějí k slzám. Myslím si, že radosti z žertů a smyslu pro humor svědčí mládí, kdy vás ještě netrápí vážnější starosti. Ale těžké časy mě poučily: dokonce i hodně nabroušený smysl pro humor nebo ty nejchytřejší vtipy ztrácejí sílu, když vás drtí nekončící úzkost.

Někdy sním o dni, až se lidé ze Severu a Jihu konečně budou moct setkat a společně se smát nějakým úplně hloupým vtipům, osvobození od veškerých těch starostí a depresí. Jak šťastný smích to bude!“  

"Žertům a smyslu pro humor svědčí mládí, kdy vás ještě netrápí starosti." (Snímek z fotografické série "Viděl jsem Severokorejce usmívat se!", autor Eric Lafforgue.) | Foto: Eric Lafforgue/Exclusivepix Media | Zdroj: Profimedia

mls Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme