Soud Deye odsoudil za napomáhání vraždě v 5232 případech a za napomáhání pokusu o vraždu. Činy spáchané od srpna 1944 do dubna 1945 se staly v bývalém koncentračním táboře Stutthof u Gdaňsku na území dnešního Polska. Výše trestu vychází z toho, že obžalovanému v roce 1944 bylo 17 let, a soud proto aplikoval tehdejší zákon pro mladistvé. Prokurátor požadoval tříletý trest.

Podle prokuratury v době, kdy Dey ve Stutthofu sloužil, bylo v táboře nejméně 200 osob zavražděno v plynové komoře a na 5000 dalších zemřelo kvůli nelidským podmínkám.

Na začátku procesu loni v říjnu Dey uvedl, že coby dozorce ve Stutthofu nepracoval dobrovolně. V roce 1944 byl povolán k wehrmachtu, ale protože nebyl způsobilý k nasazení na frontě, byl převelen k ostraze koncentračního tábora.

Za svou roli se omluvil

Ve své závěrečném vyjádření u soudu se Dey tento týden omluvil za roli, jakou sehrál v nacistickém vyhlazovacím systému. „Chci se omluvit všem lidem, kteří museli projít oním pekelným šílenstvím,“ řekl.

Ředitel izraelského Centra Simona Wiesenthala Efraim Zuroff řekl, že podmíněný trest za podíl na smrti více než 5000 lidí je výsměch přeživším holokaustu. „Jsme rádi, že byl odsouzen, ale verdikt nás rozladil, protože je v jistém smyslu urážkou přeživších,“ citovala Zuroffa agentura AP. Podle něj není omluvou pro spáchané zločiny ani to, že Deyovi na konci světové války ještě nebylo ani 18 let.

„Neznamená to, že nevěděl, co se v táboře děje,“ zdůraznil Zuroff. „On se teď bude cestou domů smát a pokračovat v dosavadním životě. Přeživší se budou muset vrátit ke svým nočním můrám,“ řekl v rozhovoru s agenturou DPA.

Stutthof původně od roku 1940 sloužil jako tak zvaný pracovně-výchovný tábor, kterým prošly desetitisíce Poláků a občanů Sovětského svazu, internováni v něm ale byli i političtí vězni, lidé podezřelí ze zakázaných homosexuálních styků nebo Svědkové Jehovovi. Od poloviny roku 1944 do Stutthofu mířily tisíce Židů z Pobaltí či polští civilisté zatčení po potlačení varšavského povstání.

Do konce druhé světové války zemřelo ve Stutthofu, jeho pobočných táborech a při místních pochodech smrti na 65 000 lidí. Součástí zařízení byla i plynová komora, mnoho vězňů bylo zavražděno zastřelením či pomocí fenolových injekcí do srdce. Tisíce lidí vyhladověly k smrti.

S oběťmi neměli soucit

Německo po usvědčení dozorce z vyhlazovacího tábora Sobibor Johna Demjanjuka v roce 2011 vystupňovalo úsilí o stíhání dalších lidí, kteří se na nižších úrovních na hromadném zabíjení podíleli třeba i nepřímo. O každém z procesů, které od té doby začaly, média vždy píší, že by mohl být vzhledem k vysokému věku stíhaných lidí jedním z posledních.

Zuroff ale poukázal na to, že ani vysoký věk někdejších nacistických zločinců by neměl vést justici k tomu, aby od stíhání upustila. „Nezaslouží si žádný soucit, protože ani oni žádný soucit se svými oběťmi neměli,“ řekl.

Demjanjukův případ byl pro německou justici klíčový i kvůli tomu, že tehdy soud přistoupil na argumentaci obžaloby, podle níž není třeba předkládat důkazy, že se obžalovaný přímo podílel na zločinech. K odsouzení za napomáhání vraždě stačí prostý fakt, že dotyčný v táboře pracoval a nijak nezakročil. Precedens později posloužil i při odsouzení dozorce z Osvětimi Oskara Gröninga v roce 2015.

ČTK Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít