Kosovo je před další křižovatkou. K normálu má zatím daleko

Dobíhají poslední jednání, která určí, jak po další roky bude fungovat Kosovo. Kdysi autonomie v rámci Srbska, dnes už jednostranně vyhlášený samostatný stát. Ani zdaleka se však Kosovo neblíží normálu.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Památník nezávislosti NEWBORN v Pristině pomalovali umělci vlajkami zemí, které uznaly nezávislost Kosova | Zdroj: ČTK

Jako turista, cestovatel či nezávislý návštěvník to poznáte podle detailů. Mobily tu mají předvolby jiných států, objevují se auta bez poznávacích značek a platí se eury nebo srbskými dináry. Kdo pomine to všechno, zakopne nakonec o barikádu, například přímo na ulici v Kosovské Mitrovici.

Policie to samozřejmě ví a vidí, že celá Kosovská Mitrovice jezdí bez poznávacích značek. A tak příslušník kosovské policie - sám bosňácké národnosti - mi v Kosovké Mitrovici říká:

„Problém s neregistrovanými auty a se silničním provozem my na severu máme. To je fakt. Z druhé strany je potřeba říct, že jsme tento stav zdědili z 99. roku. Pak tu vládla Mezinárodní správa OSN a ta se stav nesnažila moc řešit. A tak se problémy nabalovaly. Přicházela nová a nová auta, která nikdo nepřihlašoval, a bylo jich čím dál víc. My to nechceme řešit přes noc, protože se skutečně jedná o velký počet aut, která nevyhovují předpisům a nemají značky.“

Přehrát

00:00 / 00:00

Svou reportáž natáčel v Kosovu redaktor Českého rozhlasu Martin Ježek

„A kolik jich je?“ ptám se.

„Několik tisíc,“ odpovídá policista. „Od třech do pěti tisíc aut by to mohlo být. A teď řešíte problém, jak certifikovat jejich technický stav, jak postupovat u aut, která už tu beze značek jezdí, ale technickou nedostanou. Pak nemůžete ohrožovat toho, koho auto přímo živí - jako taxikáře, závozníky a další. Je to tedy problém i bezpečnostní i sociální. A policie samozřejmě má za úkol tohle vyřešit, ale chceme postupovat vstřícně a neuchylovat se k represím. Jeden příklad za všechny - my jsme ještě donedávna tady neměli ani odtahovou službu,“ konstatuje policista.

Auta v Kosovu jezdí s podivnými značkami | Foto: Martin Ježek

Uprostřed Mitrovice zrovna přišroubovával jeden muž značku na starého bílého golfa. Ze severu přijel beze značky a dál pokračuje s oficiální kosovskou. „Proč to?“ ptám se.

„Dělám to hlavně z bezpečnostních důvodů. Nahoře, tedy na severu, beze značky a dole, na jihu s kosovskou,“ říká muž. Značku mění naprosto pokaždé, kdy překračuje tuto neviditelnou, ale jasně definovanou hranici. Policie prý stav beztíže, kdy se jezdí v srbské oblasti úplně bez registrace, toleruje. I o tom se obě znesvářené strany musí dohodnout - daleko odsud - v Bruselu.

Dezintegrace je stále patrná

A tenhle princip platí pro mnohé srbské oblasti v Kosovu. Dezintegrace je stále velmi patrná. Týká se dodávek elektrické energie, jak už před chvílí naznačeno, také telekomunikací, daňového systému, celní správy, ale i měny. Penze a sociální dávky z Bělehradu chodí v dinárech, a tak patnáctého u banky, u dinárového bankomatu můžete vidět fronty. V dinárech se pak po městě i platí. To neplatí pro Albánce, kteří používají jenom euro.

Nic z toho nebránilo gigantickým oslavám pěti let nezávislosti. V hlavním městě Prištině se slavilo ve velkém stylu, vláda také nechala vytisknout známku, která má osamostatnění země připomínat. Ale obyvatelé mladého státu čelí i pochmurné realitě v podobě poničené ekonomiky a společnosti prožrané korupcí.

Nicméně do ulice Matky Terezy se na slavnostní vojenskou přehlídku přišly podívat tisíce lidí. Čestná garda, jednotky rychlé reakce a za nimi policie. Například jednotky speciálního nasazení, které už jsme viděli při zásazích na hraničních přechodech.

Prezidentka Atifete Jahjagová řekla z tribuny: „Budujeme náš nový stát, vizi o jeho euroatlantické budoucnosti. Chceme být členem Evropské unie a stálý přítel Spojených států.“

Národní knihovna, Priština, Kosovo | Foto: licence Creative Commons Attribution 1.0 Generic, www.travelkosova.com

Mezitím největší úspěch měly obrněné transportéry armády i policie. Všichni drželi v rukou albánské a kosovské vlajky. Pravou atmosféru všemu dodali až pouliční albánští muzikanti, ke kterým se lidé přímo na ulici přidali tancem.

Monument plný vlajek

Mezitím se o pár ulic níže, před sportovní halou dělo něco, co nebylo úplně po chuti vládě, ale přitom to nezávislost skvěle symbolizovalo. Když Kosovo samostatný stát vyhlašovalo, obletěly celý svět obrázky monumentu, který se skládal ze železných dvoumetrových písmen, nažluto natřených. Celé to dávalo a dodnes dává nápis NEW BORN. Nově zrozeno.

Teď se výtvarníci sešli u monumentu znovu. Už nebude žlutý, ale plný vlajek. Člověk by se málem nedopočítal, ale skutečně na něm je necelá stovka vlajek uznávajících zemí. A místo tam mají rezervováno i Slovensko, Řecko, Kypr, Rumunsko a Španělsko - země Evropské unie, které dosud neuznaly a zatím to nevypadá, že by se k tomu chystaly. Česká republika je na písmenu N, vpravo nahoře.

Mladá architektka zrovna malovala vlajku Saúdské Arábie. Večer, ve světle lampy, zelenou vlajku s bílým arabským nápisem a šavlí.

„Je to arabská vlajka,“ říká a je to docela složité. Na otázku, jak se jí arabské písmo daří, říká, je to kaligraf a samozřejmě těžký. Maluje ho prostě podle obrázku. "Jsem architektka, tak mám s malováním něco společného,“ říká.

Na otázku, co se jí na tomto happeningu líbí, odpovídá, že první, co ji zaujalo, je umělecká stránka věci. Zkrátka je to dobrý nápad. A za druhé všichni to rádi udělají pro Kosovo. Je to taky originální počin, to nikdo v žádné podobné zemi ještě nevymyslel. "Myslím, že je to dobré," dodává.

Albánská vlajka je působivá | Foto: Fotobanka stock.xchng

A tak je nasnadě zeptat se autora celého nápadu. Jak před pěti lety, tak i teď. Fisnik Ismaili na tvůrčí dění dohlížel. Pro něj to vlastně byl protest.

„Původní nápad byl, že se vlajky budou malovat na monument každý rok. Jakoby aktualizovat stav. Vláda to ale nechtěla, a mě jako autora se na nic neptali a vždycky to naplácali na žluto, tak jak to bylo původně. My jsme chtěli vlajky, tak jsme se do toho pustili teď, bez jejich souhlasu.“

Ujišťuje, že všech 98 vlajek na monumentu je. Hlavní kritérium pro umístění bylo, aby se nesešly vedle sebe stejné barvy. Jediná vlajka má - zřejmě jako jediná - výsadní postavení: albánská.

„Já jsem totiž zastánce ideje spojené Albánie,“ říká umělec. "Jsme Albánci a já ten koncept podporuji. Jsme stejný národ a s tou zemí máme nejtěsnější vztahy."

Tohle všechno naprosto nedolehlo do srbských enkláv. „A ty se na tu ‚zajebanciju‘ jdeš podívat,“ říká mi jeden člen nevládní organizace, když si v Gračanici domlouváme setkání a chceme se dohodnout v kolik hodin.

„Jdu,“ říkám, odpoledne tedy nemůžu. Enkláva Babin most si také žije svým chudým životem. Nezávislost tu samozřejmě nikdo neslaví. Všem je tak nějak jedno, jak se ten stát jmenuje. Hlavně by to chtělo, aby bylo líp.

Velká Albánie - pokud se vrátíme k tomu, co říkal tvůrce monumentu v centru Prištiny - spojení oblastí, které Albánci obývají, je zcela běžně zmiňovanou ideou jak v Kosovu, tak v Albánii.

Jezero Gazivode | Foto: Martin Dorazín

I když se taková vize nejeví v nejbližší budoucnosti jako reálná, slavilo se výročí kosovské nezávislosti i v Makedonii, kde je také silná albánská komunita? V centru albánského dění v této zemi, v Tetovu vše pro Český rozhlas okomentoval Bujar Luma, který vede kulturní centrum Loja.

Jaké jsou tedy vztahy mezi albánskými komunitami v různých státech?

„Musíme dělat rozdíly mezi tím, jak vzájemné vztahy Albánců na obou stranách vidí obyčejní lidé a jak je vidí politika. Ten rozdíl je obrovský. Musíte si uvědomit, že hranice mezi kosovskou a makedonskou stranou tu je teprve posledních 20 let. Předtím jsme byli součástí stejného celku - Jugoslávie.“

„Pokud byste se podívali na mapu, uvidíte, že Albánci žijí na etnicky kompaktním území. Hranice tu teď jsou, ale neznamenají mnoho pro lidi, kteří chtějí spolu komunikovat, chodit do škol a podobně. A pak rodina - jsou tu častá manželství mezi Albánci z Kosova a Makedonie. Jak region Tetovo, tak Skopje, tak Kumanovo nejsou daleko od hranic, za nimiž též žije albánská komunita,“ říká Luma.

„Měli jsme také jedinou univerzitu, kde se dalo studovat v albánštině. Ta byla v Prištině. Takže nejde jen o to, že mluvíme stejným jazykem a uznáváme stejnou vlajku a máme stejnou kulturu. Jde o víc. O osobní vazby. Ty dělají oboustranné vazby tak silné.“

Další otázka, jak je to s politickými vztahy?

„Na druhou stranu tady máme mezistátní vztahy na různých úrovních. V různých údobích se spolupráce mezi státy měnila. Během srbské okupace Kosova byly tyto vztahy dost komplikované, protože bylo možné udržovat jenom neformální vztahy. Změnilo se to, když se Kosovo stalo mezinárodním protektorátem a pak když vyhlásilo nezávislost.“

„Projevilo se to i na svobodě pohybu, protože lidé mohli téměř zcela volně hranici překračovat. A oficiální vztahy se začaly zlepšovat a dál se vyvíjejí správným směrem. Když se podíváte na změny, které se dějí, vidíte, že už tu není žádné bezpečnostní riziko, není tu žádný otevřený problém mezi Makedonií a Kosovem. Takže perspektiva je dobrá."

Které město je faktickým centrem Albánců?

„Já osobně jsem studoval v Tiraně. Nemohl jsem studovat taky v Makedonii kvůli diskriminační legislativě. Docela jsem se tam cítil jako doma. Ale moje kořeny jsou samozřejmě tady v Makedonii a chci udělat všechno proto, abychom tu měli zajištěna práva a cítili se tu dobře. Jsou však lidé, kteří hledí dál a nejraději by usilovali o změnu hranic,“ poznamenává Luma.

Slavilo se tady v Makedonii výročí kosovské nezávislosti?

„Abych řekl pravdu, letos tady velké oslavy nebyly. Víc akcí bylo ve Skopje, také byly víc oficiální, protože se v tom angažují představitelé vlády a politických stran. Celkově jsou ale lidi rádi, že projekt kosovské nezávislosti pokračuje. Je to náš sousední stát. Lidi trošku znervozňuje napětí, které je na severu Kosova, protože se bojí, aby se něco podobného neprojevilo i tady v Makedonii, která je etnicky rozdělená. Tedy letos se tolik neslavilo, ale Kosovo sledují všichni.“

Můžou se změnit hranice?

„Když se ze slov vytratí smysl, mohou být nebezpečná. Osobně si myslím, že se hranice měnit nebudou. Jsme trošku malí páni na to, aby se Makedonci, Srbové a Albánci dohodli na tom, že budou měnit hranice a mocnosti to bez okolků akceptovali. Ale na tyhle nápady bychom si měli dávat pozor. Každému je sice jasné, že tyto výroky jsou pro vnitropolitické použití, ale nikdy nevíte, jak si je lidi přeberou a co z toho může vzniknout. Jediná změna hranic u přichází v úvahu, a to je vstup regionu do EU," řekl Českému rozhlasu Bujar Luma.

Do současné Makedonie, současného Kosova, Srbska, Albánie, vyrůstá generace, která má s válkami a konflikty pramálo společného. Na druhé straně mladí lidé, kterým je dnes 18, neznají nic jiného než bariéry a rozdělení, která na mnoha místech dnes charakterizují region. Zajistit, aby se cítili dobře tam, odkud pocházejí a spojili se svým regionem i svou budoucnost, to bude největší výzva těchto let.

Kryštof Ježek, mkp Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme