Kult jménem Trabant
Právě dnes je tomu přesně 50 let, co z výrobní linky ve východoněmeckém Cvikově sjel první automobil značky Trabant. Až do roku 1991 pak následovaly další tři milióny kusů. Jejich majitelé (možná jste k nim taky patřili...) si na své umělohmotné miláčky s nezaměnitelným dvoutaktním motorem museli vyslechnout nejednu jízlivou poznámku. V sousedním Německu je "trabantí" komunita stále velmi živá. Zpravodaje ČRo Jiřího Hoška setkání s několika členy jednoho berlínského Trabant Clubu vyloženě nadchlo.
Jaký je to pocit, když svůj vůz nastartujete, ptám se mladé "trabantofanatičky" Bianky Mönchové. "No to mi hned stoupne adrenalin v krvi... je to hudba v uších ... ten motor má prostě zvuk!"
"Najdou se tací, kteří trabantem jezdí na protest proti dnešní době. Tihle lidé mají pocit, že v NDR bylo všechno lepší. Já jezdím trabantem proto, že je to moje první auto, které mi prostě přirostlo k srdci. Důležitou roli hraje taky jednoduchá technologie ze 60. let, díky níž si na autě můžu všechny věci dělat sám," vysvětluje Bert Rose, další nečekaně mladý fanda bakelitového vozítka.
K 1. lednu 2007 bylo v Německu oficiálně registrováno ještě plných 52.400 vozů cvikovské značky. Přísnější ekologické předpisy pro vjezd do center německých měst ale s tímto číslem možná zahýbou. Franz Pärschke kvůli tomu spolkové i zemské vládě adresoval několik peprných výrazů, které radši ani nebudu překládat.
"Můžete se tu prohánět po obloze za pár eur a přitom letadla často vypouštějí kerosen přímo ve vzduchu. Místo toho, aby se podporovala železniční doprava, jsou dálnice zapleveleny čím dál tím většími kamióny, které produkují spoustu polétavého prachu."
Německá společnost Herpa má teď v plánu značku Trabant oživit a přišla s projektem "NewTrabi". Bianku Mönchovou tenhle "revival" moc za srdce nebere. "Ohledně nového modelu mám takové smíšené pocity. Každopádně nevypadá moc jako klasický Trabant. Vzhledově se mi tedy moc nezamlouvá, ale uvidíme, co z toho nakonec bude."
Na adresu trabantů a jejich řidičů se vypráví stovky košilatých vtipů. Franz Pärschke má ale raději úsměvné příhody ze života. Ty pramenily třeba z nepříliš široké nabídky barev, které byly v NDR pro auta k dispozici.
"Nebylo žádnou výjimkou, že vedle sebe parkovala dvě identická auta. Jednou jsem se takhle neúspěšně dobýval do cizího trabantu, dokud nepřiběhl jeho majitel a nezačal křičet:´Co to tady děláte s mým autem?!´ Naštěstí jsem si potom pořídil černé okraje světlometů, takže jsem mohl bezpečně prohlásit: Ano, tohle je moje auto..."
