Kvóty připravily rybáře na Baltu o živobytí. Důkazem je poslední rybář na Rujáně
Rybářský průmysl, evropské směrnice a také turismus připravili o živnost desítky prostých rybářů na Baltu. Binz na Rujáně byl rybářskou osadou už ve 13. století, dnes v tomto mondénním lázeňském středisku najdete jednoho jediného rybáře.
Jürgen Kuse se vrací po noci strávené na moři. Na jižním konci promenády v Binzu vytahuje svou loď na písečnou pláž jen pár metrů od rodinné udírny. A jak koukám, docela pěkný úlovek. Platýzi, tresky, pakambaly…
„No, je to trochu méně než obvykle. Chytám jen tolik, kolik spotřebujeme. Dnes už lovím podle toho, kolik zpracujeme v naší udírně. Maximálně nabídnu pár kousků okolním restauracím,“ říká Jürgen Kuse.
„Nakolik přijde tenhle kousek?“ ptá se kolemjdoucí rekreant. Když slyší, že na osm eur, podivuje se, že v Berlíně to levněji než za dvacet eur nepořídí.
Osmačtyřicetiletý Jürgen Kuse rybaří odmalička. Už jako kluk vyplouval na moře s dědečkem.
Reportáž zpravodajky Českého rozhlasu v Německu Kláry Stejskalové o posledním rybáři na Rujáně v pořadu Zblízka na Radiožurnálu
„Jsem ze čtvrté generace rybářů. Když jsem byl kluk, bývalo tu kolem 50 rybářů, počátkem devadesátých let ještě tak tucet a dnes jsem v Binzi poslední.“
Za smutným koncem malých rybářů na Baltu stojí velké společnosti a rybolovné kvóty.
„Za časů NDR se tu rybařilo mnohem víc, dnes je všechno strašně sešněrované kvótami z Bruselu,“ vysvětluje manažerka z místní agentury Gudrun Benediktová, podle které vymizely i některé druhy ryb.
Kvóty sužují i malý podnik pana Kuseho.
„Přitom ryb je dost, poslední roky čím dál víc. A to neříkám proto, že sám jsem rybář. Říkají to všichni.“
Paradoxem je, že místo aby se pan Kuse těšil z bohatého úlovku, tak spíš doufá, že síť nebude přeplněná. Třeba sleďů může letos ulovit maximálně 23 tun, tresky obecné jen 600 kilo. Navíc výkupní ceny jsou nízké.
Osmahlého Jürgena Kuseho ale práce na čerstvém mořském vzduchu baví. Navíc má rád to napětí, co uvízne v síti. Hlavní důvod, proč na rozdíl od jiných rybářů nepověsil udici na hřebík je, že jeho udírna ryb je na Rujáně vyhlášená. Ta drží rodinný podnik nad vodou. Často sem chodí i paní Elke.
„Čerstvé místní ryby chutnají skvěle. A porce jsou obrovské, takže když by si dáme předkrm a jídlo i se zákusem, tak je pak člověku až těžko od žaludku,“ říká.
Čerstvě ulovená ryba chutná skutečně úplně jinak než ta mražená ze supermarketu. Jestli si ji návštěvníci Binzu dopřejí i za pár let, záleží na synech pana Kuseho. Budou chtít pokračovat v rodinné tradici a na malé loďce vyplouvat na noc do vln Baltu, aby přivezli čerstvé ryby pro rodinnou udírnu?
„Staršímu synovi je 25 a zatím je mu Rujána malá, a mladší dvanáctiletý říká, že chce být rybářem a fotbalistou.“
V případě talentu se to druhé určitě vyplatí víc.
