Kyrgyzstán jako hnízdo radikálního islámu? 'Migranti v Rusku mohou na Petrohrad doplatit'

ROZHOVOR. Akbardžon Džalilov - ruský občan kyrgyzsko-uzbeckého původu, bývalý zaměstnanec autodílny či sushi restaurace, obdivovatel bojových umění a populární hudby. A podle ruských vyšetřovatelů také muž, jenž v pondělí odpálil v petrohradském metru smrtící nálož. Kyrgyzstán má do hnízda radikálního islámu daleko, v uzbeckém kontextu by však atentát mohl dostávat širší salafistické pozadí, domnívá se bezpečnostní analytik Tomáš Šmíd. Tak či tak je pravděpodobné, že středoasijská komunita v ruských velkoměstech na tragédii v Petrohradě doplatí, říká Šmíd v rozhovoru pro Zpravodajský web Českého rozhlasu.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Akbardžon Džalilov, podle ruských vyšetřovatelů atentátník z petrohradského metra. Snímek zveřejnila ruská policie. | Zdroj: Reuters

Podle ruského Vyšetřovacího výboru útočil 23letý Akbardžon Džalilov původem z města Oš v Kyrgyzstánu, od roku 2011 držitel ruského občanství – stejně jako jeho otec, který do Ruska odešel za prací před asi 10 lety. Jak někdo takový zapadá do dřívějších teorií o motivaci útoku? Připomínám, že po atentátu se mluvilo o islámských radikálech, čečenské či ukrajinské stopě a také o tzv. „scénáři KGB“, tedy o podezření, že za atentátem mohou být ruské tajné služby.

Původ Akbardžona Džalilova je zajímavý. Kyrgyzstán je většinově muslimská země, ale v kontextu islámského extremismu rozhodně není brán jako nějaké hnízdo radikálního islámu. Zradikalizované mladíky samozřejmě najdeme i tam, ale je jich mnohem méně než třeba v Uzbekistánu nebo i Kazachstánu, když zůstanu u středoasijských zemí. A stejně tak ve srovnání se severním Kavkazem. Takže jde o poměrně překvapivý, respektive nepříliš očekávaný jev, který by nicméně z těch původně zmiňovaných scénářů zapadal do radikálně-islamistické stopy.

Rozhovor s Tomášem Šmídem vznikal v úterý odpoledne. Analýza agentury Reuters z úterního večera doplňuje, že Džalilov může být typickým představitelem nové generace islámských radikálů, kteří splývají se společností, v níž žijí. Stranou od aktivních džihádistických hnutí. První generaci v Rusku představují vzbouřenci ze severního Kavkazu, druhou pak ti, kteří odcházeli do Iráku a Sýrie, aby bojovali pod vlajkou tzv. Islámského státu.

Není samozřejmě vyloučeno, že se jedná o útok takzvaného osamělého vlka, který se radikalizoval víceméně sám a nebyl součástí nějaké ozbrojené teroristické nebo vzbouřenecké buňky. Nicméně podle některých zdrojů byl Džalilov etnický Uzbek, což je dost možné, protože v Oši žije Uzbeků téměř tolik co Kyrgyzů. A v uzbeckém etnokulturním prostředí je podpora radikálního islamismu mnohem silnější.

Islámské hnutí Uzbekistánu (IMU) lze dokonce považovat za středoasijskou frakci Al-Káidy. V tomto kontextu by podobný útok mohl dostávat širší salafistické pozadí a zázemí.

Džalilovovu totožnost potvrdily zpravodajské složky Kyrgyzstánu. Víme, o co se opíraly? Džalilov v posledních letech žil v Rusku. Věděli o něm v Biškeku už dřív, nebo začali vyšetřovat až po útoku, po žádosti ruských kolegů?

V případě první varianty vůbec není vyloučeno, že kyrgyzské tajné služby mohly vést Džalilova v patrnosti díky monitoringu internetových kanálů, kde mladík v kyrgyzském jazyce mohl projevovat podporu radikálně-islamistickým idejím. Takže je možné, že už předtím sledovaly jeho aktivitu v kyberprostoru. Sledovat ho mohly také ruské bezpečnostní složky a posléze na něj své kyrgyzské protějšky upozornit, ale tuto linku považuji za méně pravděpodobnou. Tok informací z Kyrgyzstánu do Ruska považuji za mnohem pravděpodobnější.

Migrantů ze střední Asie jsou v Rusku miliony. Většinou přicházejí za prací, ale jejich pozice je problematická: mnozí v zemi pracují i žijí načerno, často navíc ve velmi nepříjemných, diskriminačních podmínkách. Nechci se ptát na to, zda se atentátu dalo zabránit – sám už jste pro Český rozhlas Plus řekl, že „je nesmírně laciné obvinit v takovém momentu bezpečnostní složky ze selhání, poněvadž zabránit tomuto typu útoku není možné ani v tom nejpolicejnějším a nejtotalitárnějším státě na světě.“ Ale zajímá mě, jestli ruské bezpečnostní složky, jakkoli proslulé svými sledovacími schopnostmi, mají o případných rizicích v této „šedé zóně“ dostatečný přehled?

Je to strašně složité – a vzhledem k množství těchto lidí a ilegální či pololegální formě jejich pobytu a vůbec realizace na pracovním trhu si dokonce troufám říct, že i nemožné. Například Moskva má oficiálně přes 12 milionů obyvatel, ale neoficiálně klidně i 15, kdy ty tři miliony mohou být takzvaní „bez propiski“ (без прописки – bez stálé adresy, bez přihlášení k pobytu, pozn. red.).

Rusko po bombovém útoku v Petrohradu zvýšilo bezpečnostní kontroly po celé zemi. Na snímku sibiřský Krasnojarsk. | Foto: Reuters

Mluvíme tu o migraci spjaté se socioekonomickou situací, navíc často o migraci vnitřní – těžko říct, zda za migranta považovat člověka ze severního Kavkazu, který je čistě státoprávně obyvatelem Ruské federace s ruským občanstvím. Na druhou stranu, mnozí Rusové je jako migranty vnímají a severní Kavkaz se často označuje za vnitřní zahraničí. Lidé odtud jsou bráni jako cosi cizího a Rusové se proti nim vymezují, i když Dagestán nebo Čečensko jsou integrální součást Ruské federace - kvůli setrvání Čečenska v rámci federace proběhly dvě intenzivní a ničivé války. Rozdíl v etnické a náboženské identitě je jasný, ale přesto je to v mnoha ohledech vnitřní migrace.

Student z Petrohradu: Detektory kovu bomby neodhalily. Doufám, že nás vláda ochrání

Číst článek

Podobné rysy má i migrace ze středoasijských států, pořád jsme na půdě postsovětského prostoru. Ale je tu patrný rozdíl v tom, že tito migranti se častěji stávají terčem příkoří – jak ze strany většinové společnosti, tak státních bezpečnostních složek. Perlustrace či šikanu mnohdy vyvolá jen to, že jsou víc „na ráně“, čistě na základě svých fyziologických a antropologických znaků. Jsou rozpoznatelnější než Čečenci nebo Gruzíni, kteří mohou za jistých okolností s ruským prostředím vizuálně splynout.

Takové podmínky samozřejmě mohou být podhoubím pro radikalizaci mladíků z tohoto marginalizovaného prostředí. To se vyloučit nedá. Ale chci opět zdůraznit, že mluvíme hypoteticky, protože o útoku v Petrohradu stále nemáme kompletní informace – a ani mít nemůžeme, ještě od něj neuplynuly ani dva dny.

Rusko už má za sebou i atentáty, nad nimiž visí otazníky i po 18 letech – viz výbuchy obytných domů v roce 1999, roznětka druhé čečenské války...

Obecně platí, že světové mocnosti jsou pro své zájmy na makroúrovni geopolitiky schopny různých intrik a špinavých triků, viz třeba taktika malé vítězné války k odvedení pozornosti od jiných problémů, kterou používaly například i Spojené státy. Rusko a vůbec ruské impérium není výjimkou a má v tom bohaté zkušenosti, rok 1999 byl dost symptomatický.

Záchranáři na místě výbuchu. | Foto: Reuters

Zatím nemůžeme s jistotou vyloučit, že v atentátu neměla prsty nějaká frakce v rámci ruských bezpečnostních složek, která ho buď přímo zorganizovala, nebo - a to by mohlo být ještě pravděpodobnější - toho zradikalizovaného mladíka jenom použila. Tedy že o jeho plánu či spádech věděla a zkrátka mu v nich nezabránila. Skoro každý teroristický útok lze politicky využít, ale opět se pohybujeme v rovině spekulací.

Nechme teď stranou, co je na „scénáři KGB“ pravdy. Ale nemluví proti němu to, že pokud by útok měl odvrátit pozornost od mohutných protivládních protestů, nemusí to zabrat? Hodně mladých lidí v Petrohradu s vládou nesympatizuje a jejich reakce nasvědčují, že jí nevěří ani teď po útoku, naopak státní média se o demonstracích z 26. března příliš nešířila.

Ta teorie je jednou ze spekulativních hypotéz a s ohledem na precedenty z minulosti má svoji logiku. Nabízí se i kvůli tomu, že se útok odehrál velmi krátce po těch protestech – do značné míry jde o osvědčený repertoár.

Jak číst protesty v Rusku? Jedno video 'zloděje' Medveděva nezboří, ale naleptá moc vlády

Číst článek

Nicméně pokud by se státní moc k takové cynické mocenské hře opravdu odhodlala, je skutečně otázkou, jak by to fungovalo na sílící mladou generaci. Ta je jiná než její předchůdkyně zformovaná sovětským systémem a propaganda o vnitřním a vnějším nepříteli už nemusí tak fungovat. K jistějšímu závěru bychom samozřejmě potřebovali hodnověrná a hutná sociologická data o náladách v mladší generaci, ale březnové protesty byly na ruské poměry skutečně významné a dokazují, že v mladší generaci nespokojenost rezonuje více než ve střední.

A že zafungovat nemusí ani taková drastická událost – už jen proto, že mladá generace, přes všechny překážky a propagandistické nástroje, má přístup i k jiným než oficiálním informačním kanálům.

Ve Státní dumě se po útoku znovu mluvilo o obnovení trestu smrti. 'Teroristé prezidentovi hodili rukavici do tváře,' prohlásil jeden z poslanců Spravedlivého Ruska, a reakce Kremlu by měla být nekompromisní. Bude?

Po obnovení trestu smrti se volalo i v západoevropských zemích, které se staly obětí terorismu. Pravda je, že Rusko trest smrti nevykonává, ale není tak silně vázáno různými mezinárodními dohodami, takže případné znovuobnovení by bylo v řadě ohledů jednodušší. Ale je to řešení? Nicméně debata o trestu smrti je trochu jiný příběh, do kterého bych tu nerad zabíhal, našlo by se dost relevantních argumentů pro i proti. Spíš si myslím, že reakce přijde v podobě utužení bezpečnostních kontrol a omezení – a vzhledem ke stopě Džalilov si umím představit, že na ně víc doplatí právě středoasijská komunita v ruských velkoměstech.

Nebezpečí pozdního putinismu: žádný ďábelský génius, ale car v kokonu polopravd a lží

Číst článek

Citelné represe vůči ní by přitom ve střednědobém hledisku přinesly nepohodlí i samotným Rusům. Migranti totiž dělají to, co jiní nechtějí – pracují na stavbách, v úklidových službách a podobně. V souvislosti s rusko-gruzínskou válkou byli z Ruska deportováni Gruzínci, což ruská ekonomika tolik nepocítila, protože socioekonomický profil gruzínské menšiny byl přece jen jiný. Oproti tomu masovější postihy migrantů ze střední Asie by některá odvětví ekonomiky zabolela. Přesto si dokážu představit, že k nějakým efektním opatřením tohoto typu se ruská vláda uchýlit může. Jestliže za raného Putina platilo, že ekonomika v řadě ohledů vítězila nad politikou, v posledním období jeho režimu, minimálně od ukrajinské krize, se opět ukazuje, že je to naopak.

Politolog Tomáš Šmíd vyučuje bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se výzkumem ozbrojených konfliktů a organizovaného zločinu v euroasijském prostoru. Jeho publikační činnost zahrnuje mj. monografie Organizovaný zločin v Ruské federaci či Český organizovaný zločin. Od vyděračů ke korupčním sítím (spoluautorství s Petrem Kupkou). V současnosti se soustředí především na problematiku povstalectví na severním Kavkaze.

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme