Porodní asistentka v Afghánistánu: Jít ven za tmy tu není bezpečné, někdy k nám rodičky dorazí pozdě

„Jestliže porod začne během noci, kdy není bezpečné vycházet, ženy jsou někdy nucené čekat až do rána. Rozdíl oproti Česku je také v tom, že při porodu nepoužíváme žádné léky na tlumení bolesti a pacientky občas leží na posteli po dvou,“ říká porodní asistentka Adéla Pártlová, která je s Lékaři bez hranic na misi v afghánském Chóstu. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz popisuje nejtěžší chvíle mise i to, jak na lékaře doléhají aktuální boje s Tálibánem.

Rozhovor Chóst Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Adéla Pártlová byla s Lékaři bez hranic na první misi v Jižním Súdánu, od jara 2021 pomáhá jako porodní asistentka v Afghánistánu | Zdroj: Lékaři bez hranic

Afghánistán se v posledních týdnech dostává do centra pozornosti hlavně kvůli stahování západních sil a s tím spojeným postupem Tálibánu, který od začátku května ovládl velkou část afghánského území. Chóst je stále pod kontrolou afghánské vlády, jak daleko ale leží od probíhajících bojů mezi Tálibánem a afghánskými bezpečnostními silami?
V okolí naší nemocnice boje neprobíhají, pracovníci Lékařů bez hranic jsou ale současnou situací v zemi velmi znepokojeni, stejně jako všichni ostatní v Afghánistánu. Jako lékařská organizace víme, že konflikty přístup lidí k lékařské péči velmi ztěžují, situace má navíc značné ekonomické dopady. Moji práci ale situace zatím nijak neovlivňuje – pokračujeme úplně stejně jako v době, než vojáci začali Afghánistán opouštět.

Popravy, zabíjení, mučení. Tálibán tvrdí, že změnil praktiky, zprávy z dobytých oblastí ale ukazují opak

Číst článek

Co aktuální situace znamená pro ostatní zdravotní zařízení Lékařů bez hranic? Organizace má v zemi kromě Chóstu další čtyři projekty v provinciích Hílmand, Herat, Kandahár a Kundúz. Jste s ostatními misemi v Afghánistánu v kontaktu a máte povědomí o tom, jak na ně současné boje doléhají?
Bohužel můžu mluvit jen za Chóst, a ne za ostatní střediska. Samozřejmě si všichni uvědomujeme závažnost situace a jsme jí znepokojeni, o tom, co se děje u ostatních projektů, ale nemám přehled. Soustředím se primárně na práci v Chóstu a tady je relativně bezpečno.

Afghánistán se i po dvou dekádách mezinárodní pomoci stále potýká s nestabilním zdravotnictvím, proto jsou na místě také Lékaři bez hranic. Co lidem v Afghánistánu nejvíce komplikuje přístup ke zdravotní péči?
Zdravotnictví v Afghánistánu je skutečně nestabilní. Pro pacienty jsou výdaje spojené s lékařskou péčí jednou z největších finančních zátěží jejich domácnosti. Mnohdy nemají na lékařskou péči peníze a musí si na ni nejdřív našetřit. Kromě toho musí po cestě do nemocnic procházet bojovými liniemi, minovými poli a takzvanými checkpointy, kde jsou vojáci se zbraněmi. To všechno musí podstoupit, aby se k lékařské péči dostali. Veřejné zdravotnictví je navíc závislé na mezinárodní pomoci, aby vůbec dokázalo reagovat na potřeby místních obyvatel.

Hlavními problémy jsou tedy nedostatečnost fungujících zdravotnických zařízení, ceny, které si lidé nemohou dovolit, a dlouhé, nebezpečné cesty přes bojové linie. Ženy proto mnohdy musí čekat, až bude venku světlo, protože cestovat v noci není bezpečné. Po šesté hodině večer už opravdu není dobré vycházet ven, samozřejmě máme příjmy i během noci, spíš ale ženy vyčkávají do rána.

Porodnice v Chóstu funguje od roku 2012 | Foto: Kate Stegeman | Zdroj: Lékaři bez hranic

1500 porodů za měsíc

Jak se situace v afghánském zdravotnictví promítá do oblasti porodní péče? Liší se od vyspělejších zemí důvody, proč se matky a jejich děti ocitají během porodu v ohrožení?
Začíná to už u prenatální péče. V Česku a celé Evropě chodí ženy do těhotenské poradny, kde jsou pravidelně kontrolovány, dozví se všechny potřebné informace, mohou navštěvovat předporodní kurzy a podobně. Afghánské ženy – zejména ty žijící v horách nebo na vesnicích – takové možnosti nemají. Pokud nemají automobil, rodina je nemůže k lékaři odvézt nebo mají v domácnosti spoustu jiných povinností, prenatální péče pro ně není priorita.

USA evakuují část svých afghánských spolupracovníků. Ti se obávají o své bezpečí

Číst článek

Kvůli tomu pak nedochází k odhalení rizik během těhotenství. Například pokud má žena vysoký krevní tlak nebo má patologicky uloženou placentu, nezjistí se to hned a komplikace se projeví až během porodu. Jestliže porod začne během noci, kdy není bezpečné vycházet, ženy jsou někdy nucené čekat až do rána. Rozdíl oproti Česku je pak také v tom, že při porodu nepoužíváme žádné léky na tlumení bolesti a pacientky občas leží na posteli po dvou, pokud už nemáme volná místa.

Jaké pacientky nejčastěji končí ve vaší péči – jsou to hlavně „běžné“ porody, nebo i těžké případy, kdy musíte bojovat o život dítěte či matky?
Samozřejmě se stává, že k nám dorazí matky, které musí bojovat o život. Hlavním důvodem je právě to, že dorazily pozdě, protože neměly možnost přijet dřív. Na naší klinice proběhne kolem 50 porodů za 24 hodin, to je přibližně 1500 porodů měsíčně a asi 18 tisíc porodů za rok. Zhruba 15 procent z nich pak doprovází porodnické komplikace, kdy je ohrožená matka nebo dítě.

Jsou to například ženy, které rodily doma, zůstala jim ale zadržená placenta a začaly masivně krvácet. K nám pak přijedou s tím, že porodily zdravé dítě, placenta ale neodešla, tyto ženy pak akutně přijímáme, změříme jejich vitální funkce a nasadíme medikaci. Někdy se také stává, že žena sice chce rodit v porodnici, cesta je ale příliš dlouhá – tomu říkáme „car delivery“. Ženy tak dorazí na příjem v kufru auta už s porozeným miminkem v náručí.

Na jaké úrovni je vůbec vaše klinika zřizovaná organizací Lékaři bez hranic? Je to velký rozdíl v porovnání s ostatními porodnicemi, ať už jsou soukromé, nebo zřizované státem?
Řekla bych, že je na velice dobré úrovni. Máme k dispozici dva operační sály, dva porodní sály, oddělení neonatologie, poradnu pro plánování rodičovství a oddělení šestinedělí. Operační sály jsou velmi dobře vybavené a na velice dobré úrovni. Matce i dítěti tedy poskytujeme komplexní péči, jediné, co tu není, je prenatální poradna. Pro tolik žen v této oblasti nemáme na něco takového kapacity, proto se soustřeďujeme hlavně na krizové situace a patologické porody.

Porodnice v Chóstu k dispozici dva operační sály, dva porodní sály, oddělení neonatologie, poradnu pro plánování rodičovství a oddělení šestinedělí | Foto: Elise Moulin | Zdroj: Lékaři bez hranic

Ztráta matky je nejtěžší

Máte v rukou nějaké statistiky, v kolika procentech případů se vám ženu či dítě nepodaří zachránit?
Na misi v Chóstu působím čtyři měsíce a za tu dobu zde zemřely dvě matky, přesný počet úmrtí dětí ale nemám.

Lékařka z Haiti: Tolik postřelených a pobodaných jsem za 12 let neviděla. Zraněné přiváželi co 15 minut

Číst článek

Byla jste u některé z těchto situací, kdy rodička bohužel zemřela?
Osobně jsem u toho nebyla, protože se to stalo v noci.

Víte ale, jaká byla příčina těchto úmrtí?
Matka ztratila mnoho krve a upadla do šoku, pravděpodobně tam bylo poranění na děložním hrdle, a takový případ pak postupuje velmi rychle.

Bylo opět důvodem i to, že tyto ženy přijely do nemocnice pozdě?
Jedna z nich byla naše pacientka a druhá dorazila pozdě. V obou případech ale došlo k významné krevní ztrátě, kterou už tělo nedokázalo kompenzovat, přestože jim byly podány transfuze a všechny dostupné léky.

Děti se v těchto případech podařilo zachránit?
Ano, obě děti se narodily úplně v pořádku a následně si je převzala rodina.

Víte, kolik dětí za sebou tyto rodičky po své smrti zanechaly?
Jedna osm dětí a druhá deset. Řekla bych, že ztratit matku nebo dítě je vždy strašně těžké a celý tým se s tím velmi těžko vyrovnává. To je pro mě v práci asi to nejtěžší.

Na klinice v Chóstu proběhne kolem 50 porodů za 24 hodin | Foto: Kate Stegeman | Zdroj: Lékaři bez hranic

Souhlas mužského zástupce

Můžete popsat nějaký nejzávažnější nebo pro vás nejcitlivější případ, který jste musela jako porodní asistentka v Afghánistánu řešit?
Jsou to všechny případy, kdy ztratíme ať už matku, nebo dítě. To jsou velmi bolavé situace, které zasáhnou všechny v týmu. Vždycky pak řešíme, proč se to stalo a jestli bylo možné tomu předejít.

Pamatuji si ženu, která k nám přijela z privátní porodnice, odkud ji po odhalení problému poslali k nám. Na příjmu jsem pak zjistila, že žena ztratila mnoho krve, měla vysoký puls a kolabovala. Přivolaná lékařka následně došla k tomu, že ženě během porodu praskla děloha, a nakonec porodila mrtvé miminko. Protože stále krvácela, musela podstoupit hysterektomii, tedy odstranění dělohy. Museli jsme jí vysvětlit, že už nikdy nebude mít děti, ale protože měla doma víc zdravých dětí, přijala to, stejně jako její rodina a manžel.  

Těžký osud afghánských žen. V zemi Tálibánu bojují osamocené matky o přežití

Číst článek

Tyto citlivé zprávy oznamujete ženám přímo vy, nebo kdo s těmito rodinami komunikuje? 
Souhlas s hysterektomií podepisuje lékař, ale pokud má v tu dobu práci na operačním sále, dělám to já s překladatelkou nebo místní staniční sestra, která rodině vysvětlí, o co se jedná a proč je potřeba operaci provést. Každý souhlas s operací pacientky musí podepsat i její mužský zástupce, buď je to manžel, nebo jiný muž z rodiny.

Pokud muži musí všechny tyto úkony podepsat a schválit, je o to komunikace někdy těžší? Jak na to reagují? 
Nikdy jsem žádný takový problém nezaznamenala. Máme tu skvělou překladatelku, která rodinám vždy vysvětlí, proč je to potřeba a že to ženě nebo dítěti zachrání život. V takovýchto případech souhlas vždy podepsali. Nesetkala jsem se s tím, že by to někdo odmítl. Spíš je ale problém, že tím vzniká další časová prodleva, protože i když to žena podepíše, musíme vyhledat ještě jejího mužského zástupce. Někdy nám to tedy ubírá čas a to je ten hlavní problém.

Už jste zmiňovala, že kromě porodní a poporodní péče vaše klinika vede také oddělení plánovaného rodičovství. Jak práce s afghánskými ženami v tomto směru probíhá?
Řekla bych, že velmi dobře. Pokud ženy chtějí po porodu antikoncepci, konzultují to s porodní asistentkou na šestinedělí. Zájem o antikoncepci – ať už nitroděložní tělísko, nebo hormonální, tabletovou antikoncepci – má poměrně mnoho žen. Zažila jsem několik pacientek, které mi říkaly, že už mají šest, sedm nebo osm dětí, a ptaly se, kdy budou moct antikoncepci získat. Někdy to bývají i mladší ženy, které chtějí studovat. Hodně mých kolegyň studuje na univerzitě v Chóstu a chtějí s těhotenstvím počkat, aby mohly nejdříve dostudovat.

Zdravotní sestřička prohlíží novorozeně v porodnici v Chóstu | Foto: Elise Moulin | Zdroj: Lékaři bez hranic

Mise v Súdánu byla náročnější

Na misi v Afghánistánu jste už čtvrtý měsíc, v minulosti jste ale pracovala jako porodní asistentka také v Jižním Súdánu. Jak se tehdejší mise od té současné lišila? Byla některá z nich v něčem náročnější?
Určitě pro mě byla náročnější mise v Jižním Súdánu, protože tam nebyl k dispozici porodník. Měli jsme lékaře-chirurga, ale císařské řezy jsem indikovala já – buď sama, nebo s místní porodní asistentkou, případně s mojí druhou kolegyní expat-porodní asistentkou. Ta tíha zodpovědnosti byla obrovská, protože porodní asistentka v Česku císařský řez neindikuje, dělá to lékař.

Na misi v Chóstu ale máme lékaře, který je na službě vždy přítomný. Pravidelně slouží 24 hodin, plus je tu ještě příslužba pro případ životně ohrožujících komplikací, aby to spolu lékaři mohli zkonzultovat. Také je tu velký tým anesteziologů, který tvoří osm lékařů a jedna lékařka. Při komplikacích se tedy vždycky máte na koho obrátit.

Češka, která bojovala s covidem v Brazílii: Příběhy lékařů byly velmi emotivní, na lidech byl znát strach

Číst článek

Jak jste vůbec došla k rozhodnutí, že se přidáte k Lékařům bez hranic a odjedete na misi do Jižního Súdánu?
Od té doby, co jsem si o Lékařích bez hranic četla poprvé, jsem s nimi vždy chtěla odjet na nějakou misi. Nevím, kdy přesně to bylo, ale řekla jsem si, že bych chtěla pomáhat ženám u porodu i v jiných zemích a poznat jejich kulturu i to, jak život běží jinde.

Jak náročné to pro vás je i osobně adaptovat se na prostředí rozvojových, často nebezpečných zemí?
Nikdy to pro mě nebylo náročné, protože jsem vždycky měla možnost pracovat s dobrým týmem. Sedli jsme si lidsky i pracovně, je to ale těžší v tom, že nemůžeme nikam vycházet. Za čtyři měsíce jsem tu byla jednou na tržišti, kdy jsme se i s cestou dostali ven na dvě hodiny. To je jediné omezení, které pociťuji, navíc to nejsou dlouhé mise. V Jižním Súdánu jsem byla na osm měsíců a v Afghánistánu jsem na šest, což není tak dlouhá doba.

Kde tedy trávíte čas, pokud nejste zrovna v práci?
Nejvíc času trávím samozřejmě v porodnici, kde jsem od sedmi ráno většinou do šesti hodin večer. Pracovní týden trvá od neděle do čtvrtka, pak ale trávíme hodně času v compoundu. To je naše ubytování pár kroků od nemocnice, kde máme bezpečnostní dveře na kód. Každý má svou buňku a sociální zařízení, zvenku to vypadá moc pěkně, máme tu i hezkou zahradu. V Jižním Súdánu jsem žila ve stanu, takže tady je to pro mě luxus. 

V compoundu pak s týmem koukáme třeba na filmy, nedávno třeba na dokumenty o Afghánistánu, hrajeme ping-pong nebo cvičíme jógu. Čas se tedy snažíme trávit i aktivně.

Z jakých zemí pocházejí vaši kolegové na misi?
Moje kolegyně na porodnici jsou Afghánky stejně jako tři místní gynekoložky. Tým expatů se často mění, lidé různě přijíždí a odjíždí. Jsem tady s belgickou sekcí a koordinátorka projektu je Belgičanka, medical referentka Dánka, manažerka celé porodnice je z Keni, expat gynekoložka z Turkmenistánu, anesteziolog z Malajsie. Předtím bylo hodně kolegů včetně anesteziologa z Itálie.

Když spolu sedíte v compoundu, bavíte se mezi sebou o té aktuální situaci, která v Afghánistánu panuje?
Situaci jako takovou moc často neprobíráme, spíš se bavíme o práci – o tom, co se ten den v nemocnici událo, jaké jsme měli pacientky, jak který porod dopadl. O bezpečnostní situaci máme pravidelné schůzky, které vede naše koordinátorka. Od ní se dozvídáme hodně informací, ale mezi sebou to pravidelně nijak zvlášť neprobíráme.

„Pracovní týden trvá od neděle do čtvrtka, pak ale trávíme hodně času v compoundu. To je naše ubytování pár kroků od nemocnice,“ říká Adéla Pártlová | Zdroj: Lékaři bez hranic

Muži na sál vůbec nesmí

Na rozdíl od Jižního Súdánu jste v Afghánistánu nicméně zažila, jak těžké je pro rozvojovou zemi zvládnout situaci způsobenou koronavirovou pandemií. Jak tato situace zatížila zdravotní zařízení v Afghánistánu?
Mohu mluvit jen za naši porodnici, kde jsme samozřejmě museli zavést opatření jako všude na světě. Máme tým pro prevenci a kontrolu infekcí, který se stará o to, aby bylo v nemocnici vše čisté a byla dodržována veškerá opatření proti covidu, jako je nošení ochranných oděvů a dalších pomůcek.

Kromě toho byl na příjmu zřízen izolační porodní sál, kde se kontroluje, jestli žena nemá horečku, jestli nekašle nebo nepřišla do styku s někým, kdo byl covid pozitivní. Pokud by byla vyhodnocena jako riziková, uděláme stěr. Nejdříve provádíme antigenní test, a pokud je pozitivní, uděláme PCR. Na rutinní provádění PCR testů nemáme materiál, u rizikových případů ho ale děláme.

Kvůli covidu jsme museli zavést i další opatření, na základě kterého už bohužel nedovolujeme, aby žena měla u porodu maminku nebo jinou blízkou osobu, která by ji provedla první dobou porodní. To už bohužel není možné, protože počet covid pozitivních pacientek začal narůstat. Jejich příbuzní proto čekají ve velké místnosti, kde je zároveň kontrolujeme, jestli nosí roušky.

U porodu tedy bývají matky rodiček, a ne manželé, jak to je u nás…
Muži na porodní sál nesmí vůbec. Z kulturních důvodů je to zakázáno, ženu tedy obvykle doprovází její matka, ale většinou to je její tchyně a někdy sestra, kvůli covidu to ale v současnosti není možné.

Zřejmě největším problémem nicméně zůstává bezpečnostní situace v zemi, kvůli které museli Lékaři bez hranic v loňském roce například ukončit projekt v jedné z kábulských nemocnic v Dasht-e-Barchi. O měsíc dříve totiž ozbrojenci vtrhli do porodnice a zastřelili 24 lidí, včetně 16 matek, porodní asistentky a dvou dětí. Přemohou vás někdy obavy z rizika, jaké během mise vlastně podstupujete?
Snažím se na to nemyslet a říkám si, že jsem tady hlavně kvůli těm ženám. Za Dasht-e-Barchi a všechny oběti útoku jsme v květnu drželi minutu ticha a se všemi porodními asistentkami jsme si tuhle tragickou událost v den výročí připomněli. Musím se ale přiznat, že hrozně nerada cestuju. Cesta pro mě byla horší, když jsem se ale dostala do Chóstu, obavy opadly a cítím se tu bezpečně.

Z Afghánistánu máte odjet zhruba za dva měsíce. Máte vzhledem k aktuálnímu dění obavu z toho, že by vaše působení na misi mohlo kvůli bezpečnostní situaci skončit dřív, než je v plánu?
Vždy počítáme s tím, že se může stát cokoliv, kdykoliv. Situace se může ze dne na den změnit, takže s tím počítám každý den. To ale platí i na jakékoliv jiné misi.

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme