Nejvíc mě sebral případ znásilněné těhotné holčičky, říká pracovnice Lékařů bez hranic v Bangladéši

„Nejvíce šokující příběh, se kterým jsem se během mise setkala, byl případ 11leté holčičky. Dostala se k nám na kliniku těhotná po znásilnění vlastním bratrem,“ popisuje Tereza Sacha, která je s Lékaři bez hranic na misi v Bangladéši jako finanční a HR manažerka. Vedle příběhů těhotných a provdaných dívek popisuje také problém dětské práce v továrnách a přetlak na pracovním trhu, kvůli kterému se na pozici uklízečky hlásí i ženy s diplomem.

Rozhovor Dháka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Tereza Sacha je s  Lékaři bez hranic na roční misi v Bangladéši, kde působí jako finanční a HR manažerka dvou klinik, které mezinárodní organizace provozuje v oblasti Kamrangirchan

Tereza Sacha je s Lékaři bez hranic na roční misi v Bangladéši, kde působí jako finanční a HR manažerka dvou klinik, které mezinárodní organizace provozuje v oblasti Kamrangirchan | Foto: archiv Terezy Sacha

Na svou první misi jste se s Lékaři bez hranic vydala loni v létě. Média včetně iROZHLAS.cz často přinášejí rozhovory s pracovníky Lékařů bez hranic, kteří jsou součástí zdravotnických týmů, vy jste ale do Bangladéše odletěla pomáhat spíše s administrativou, financemi nebo s najímáním nových zaměstnanců. Jde přitom o vaši první misi s Lékaři bez hranic. Jak jste se k ní dostala?
Práce Lékařů bez hranic mě vždycky fascinovala. Dříve jsem pracovala v soukromém sektoru a také pro OSN, až loni jsem se ale začala cítit dostatečně kvalifikovaně na to, abych se k nim přihlásila.

Kdo je Tereza Sacha?

Tereza Sacha je s  Lékaři bez hranic na roční misi v Bangladéši, kde působí jako finanční a HR manažerka dvou klinik, které mezinárodní organizace provozuje v oblasti Kamrangirchan na okraji metropole Dháka. V minulosti pracovala v soukromém sektoru a zkušenosti sbírala také v OSN.

Vždy jsem měla Lékaře bez hranic někde vzadu v hlavě a chtěla být co nejblíže příjemcům jejich pomoci. Po letech, kdy jsem hodně cestovala a nasbírala zkušenosti u OSN, jsem se tedy k Lékařům bez hranic sama přihlásila a jsem šťastná za to, že to vyšlo. Při této práci je člověk skutečně na frontové linii a to jsem si vždy strašně přála. Musím říct, že výběrové řízení bylo poměrně dlouhé, Lékaři bez hranic ale velmi dobře vědí, koho do svého týmu chtějí. Proto chvíli trvá, než si prověří, zda jste „jejich člověk“.

Splnil tento váš sen, pokud to můžeme takto nazvat, vaše očekávání? Nebo vás za onoho půl roku nějaké věci překvapily?
Nevím, jestli se tomu dá říkat sen, protože to je relativně drsná práce. Určitě to je ale nad očekávání. Když jsem sem letěla, snažila jsem se nemít nějaký konkrétní obraz toho, jaké to tady bude nebo s jakými lidmi se setkám.

Musím ale říct, že jsem měla velká očekávání od týmu expatů a místních lidí, kteří pracují pro Lékaře bez hranic – že to bude skupina obdivuhodných lidí, kteří budou nastavení podobně jako já. Jinak jsem ale do Bangladéše letěla jako taková tabula rasa. Nakonec to ale předčilo všechna očekávání, a to jak z hlediska profesního, tak osobního.

Lékařka v Jižním Súdánu: Měli jsme otevřený hrudník a museli jsme sáhnout po staré metodě dvou láhví

Číst článek

Dostala jsem misi na celých 12 měsíců, což je relativně dlouhá doba. Dopředu mi proto říkali, že na první misi je to skutečně dlouhé, a ptali se, jestli to opravdu chci. Na to jsem odpovídala: „Jdu do toho, jednou jsem se přihlásila, tak uvidíme, jaké to bude.“ A jsem za to ráda. Těch šest měsíců hrozně uteklo, hodně jsem se toho naučila a jsem ráda, že mám ještě dalších šest měsíců před sebou.

Zmiňovala jste, že jde o poměrně „drsnou“ práci. V čem přesně?
Běžně pracujeme 12 až 15 hodin a také o víkendech, ze sedmi pracovních dnů mám tedy volno jeden den. Zadruhé je to hodně rigidní styl života – ráno vstanete v 5.30, naskáče se do auta, jede se na kliniku a odtud jedeme večer domů. Je to poměrně tvrdý režim, se kterým jsem ale samozřejmě počítala. Vůbec to nekritizuju, jen říkám, že v tomto ohledu je to náročné.

„Často tedy člověk musí emočně vstřebat víc, než by musel, kdyby dělal třeba v Praze v kanceláři.“

Třetí věc je pak prostředí, ve kterém pracujeme. Člověk se sice obrní a zvykne si na to, co každý den vidí, ale přesto je to úplně jiný svět. Někdy je těžké vidět životní situace, ve kterých se místní nacházejí. Nedělám sice v lékařském týmu, ale vím o všem, co se na klinice děje. Povídáme si o našich pacientech a jejich příběhy se ke mně dostávají. Často tedy člověk musí emočně vstřebat víc, než by musel, kdyby dělal třeba v Praze v kanceláři.

Ještě před pár lety byl Kamrangirchan nazýván slumem a řadu aspektů připomínajících slum má dodnes | Foto: Tereza Sacha

Chudoba a totální chaos

V současné době tedy působíte na okraji metropole Dháka, v oblasti Kamrangirchan. Jak si tuto oblast představit? Co je to za místo? A jaké tam jsou životní podmínky?
Kamrangirchan je výsledkem rapidní urbanizace. Býval to ostrov a zhruba před patnácti lety to byla zemědělská oblast, kde bývala políčka. Dnes je to extrémně zalidněná oblast, kde žije asi milion lidí na čtyři kilometry čtvereční. To je něco neuvěřitelného, opravdu šílené. Dnes už se tam staví jen vertikálně, protože už nezbývá žádný prostor. Jde tedy o extrémně zalidněnou, chudou, příměstskou oblast. Ještě před pár lety byl Kamrangirchan nazýván slumem a řadu aspektů připomínajících slum má dodnes.

Porodní asistentka v Afghánistánu: Jít ven za tmy tu není bezpečné, někdy k nám rodičky dorazí pozdě

Číst článek

Je tam také silně znečištěné ovzduší, pozoruji to i sama na sobě. Večer mě štípou oči a svědí pokožka, musím proto rychle do sprchy, abych to ze sebe smyla. V oblasti je velké množství továren, ale také odpadků a samozřejmě chudoba. Zároveň je to velice akční místo. Pořád se tam něco děje, je tam hluk, jezdí tam rikši, do toho tam pobíhají hrající si děti a psi. Je to totální chaos.

Cítíte se tam bezpečně? Jak je vůbec zajištěna vaše bezpečnost na misi? Můžete se svobodně pohybovat na ulici, nebo pro vás platí přísná opatření, podobně jako pro velkou část pracovníků Lékařů bez hranic na jiných zahraničním misích?
Určitě to není tak přísné, jako to mají třeba kolegové v Afghánistánu nebo v Jemenu. Bangladéš není žádná konfliktní zóna, ale také tu platí bezpečnostní pravidla. Nemůžeme se volně pohybovat v distriktu Kamrangirchan, kde mají Lékaři bez hranic dvě kliniky a kde také pracujeme. V určitém okruhu se ale můžeme volně pohybovat, pokud jsme zpátky doma v centru hlavního města Dháka. Máme mapku s vyznačenými oblastmi, kam můžeme, a kde jsou naopak takzvané no-go zóny. Většinou ale jezdíme v autech Lékařů bez hranic, z práce domů se tedy dostáváme s našimi kolegy-řidiči.

„Staráme se také o pracovníky z neformálních továren, které postrádají jakékoliv bezpečnostní standardy a často tam pracují i děti. Dá se říct, že to je forma moderního otroctví. Lidé si tam vydělají 25 euro za týden, pracují 12 hodin denně šest dní v týdnu bez jakékoliv ochrany“

Na začátku už jsem trochu nastínila, jak vaše práce v Bangladéši vypadá. Můžete ale přiblížit vaši pracovní naplň trochu konkrétněji?
Jsem tu jako finanční a HR manažerka, dá se tedy říct, že zajišťuju provoz obou klinik z pohledu finančního a personálního. Dohlížím a schvaluju všechny finanční operace a toky na našem projektu, spolu s mým týmem vedeme účetnictví, tvoříme rozpočet a zajišťujeme nákup všeho od žárovky na klinice po naše lékařské vybavení.

Pokud jde o tu personální část, propouštím lidi a nabírám nové, vedu disciplinární řízení, vydávám platy, starám se o rozvoj zaměstnanců, ale také o zajištění kultury Lékařů bez hranic. Nedávno slavila organizace 50leté výročí, udělali jsme tedy na obou klinikách výstavu fotek, které připomínaly veškerou práci Lékařů bez hranic v Bangladéši. Pro mě je moje role nesmírně zajímavá, mám totiž přehled úplně o všem, co se na klinikách děje, i když nejsem součástí lékařského týmu.

Tereza Sacha v minulosti pracovala v soukromém sektoru a zkušenosti sbírala také v OSN | Foto: Tereza Sacha

O práci je v Bangladéši rvačka

Pokud mám správná data, na projektu v Dháce se podílí zhruba 140 místních zaměstnanců a řadu z nich jste určitě najímala i vy. Jací lidé se tam nejčastěji hlásí pro práci s Lékaři bez hranic?
Ano, je to zhruba 140 místních zaměstnanců. V Bangladéši najímáme mezi místními lidi nejrůznějších profesí, od uklízeček po manažerské role. Místa, která jsou na jiných misích běžně obsazována lidmi z mezinárodního týmu, jsou tady přidělována místním, protože jsou velice kvalifikovaní a mají skvělý vztah k práci.

Je to dané i tím, že jsme v hlavním městě, kde je hodně talentů. Často mám problém se životopisy vůbec prokousat. Otevřu pozici na pět dní a dostanu 600 přihlášek, kdy je velká část těchto lidí velmi kvalifikovaná. Pak je velmi těžké vybrat toho nejlepšího.

„Otevřu třeba pozici uklízečky, vrátné nebo řidičky a hlásí se mi ženy, které mají univerzitní vzdělání – jen aby měly nějakou práci a mohly živit rodinu.“

Je to něco, co vás na misi překvapilo, že jsou schopnosti a kvalifikovanost tamních obyvatel tak dobré?
Asi bych lhala, kdybych řekla, že ne. Opravdu mě to trochu překvapilo, i když samozřejmě velmi pozitivně. Možná bych překvapená být neměla, protože Dháka má 25 milionů obyvatel a potenciál tady určitě je. Místní lidé jsou ale skvělí, nepotřebujeme proto tolik mezinárodního personálu.

Bojkot oděvních řetězců Bangladéši nepomůže, říká polský reportér a autor knihy Život na míru

Číst článek

Pokud vám na jednu pozici přijde i 600 životopisů, jak těžké je podle vás pro tamní lidi sehnat práci?
Musím říct, že to pro Bangladéšany musí být šílené a velmi frustrující. Konkurence je tu naprosto extrémní napříč všemi sektory. Země má 168 milionů lidí a vyprodukuje obrovské množství absolventů, které ale nemá kam umístit. Pracovní trh to nestíhá, o každou pozici je tedy strašná rvačka.

Stává se tu navíc jedna věc, která mě vždy velmi mrzí. Vidím ji zejména u ženských kandidátek. Otevřu třeba pozici uklízečky, vrátné nebo řidičky a hlásí se mi ženy, které mají univerzitní vzdělání – jen aby měly nějakou práci a mohly živit rodinu. To je fakt hrozně těžké. Takhle překvalifikovaného člověka ani nemůžu na takovou pozici vzít, protože to je pro něj velmi degradující.

Máte v rámci projektu nějaké priority, koho pro práci najmout? Dostává určitá skupina obyvatel přednost před ostatními?
V rámci řízení nás samozřejmě zajímá, jestli už kandidát pracoval pro nějakou jinou mezinárodní humanitární organizaci nebo jestli už pracoval pro Lékaře bez hranic v Bangladéši, což je samozřejmě výhodou. Trochu zvýhodněny jsou také ženy, které se snažíme podpořit a udržet tak v rámci Lékařů bez hranic genderovou vyrovnanost.

Hlásí se pro práci také lidé z menšiny Rohingů, kteří do Bangladéše často prchají ze sousedního Myanmaru?
U nás v hlavním městě Dháka vůbec. Rohingové nemají kvůli svému statusu vůbec možnost se kamkoliv mimo uprchlický tábor dostat, soustřeďují se proto na jihu, na hranicích s Barmou, kde mají Lékaři bez hranic další projekty. Tam se snažíme komunitu Rohingů do naší práce více zapojit.

Manželkou ve 12 letech

Během pohovorů se určitě setkáváte s nejrůznějšími příběhy. Jaké jsou? Bývají to těžké osudy?
Skutečně těžké příběhy jsou pro mě zejména ty, které slýcháváme od našich pacientů a pacientek. I během pohovorů mi ale lidé často říkají víc, než potřebuju vědět. Dozvídám se různé věci, takové problémy ale mívají kandidáti kdekoliv jinde – nesou odpovědnost za rodinu a snaží se najít zdroj příjmů, i když některé příběhy bývají smutnější.

Znásilňují, zabíjejí dobytek a ničí úrodu. Hladovění a sexuální útoky se v Tigraji stávají válečnou zbraní

Číst článek

Jedna kandidátka mi před pár týdny ukazovala fotografie svých dětí, které jsou obě postižené. Říkala, že pokud u nás dostane práci, veškerý její příjem půjde na jejich opatrování a léčbu. Ne že by se něco takové nedělo třeba v Evropě, tady jde ale o kontext a prostředí, ve kterém se o ně tato maminka stará. Abych řekla pravdu, země jako je Bangladéš nemají s lidmi s postižením slitovaní. Ne lidé jako takoví, ti jsou dobrosrdeční, ale systém a místní infrastruktura. Bezbariérové přístupy tu běžné nejsou, ani speciální péče, vzdělávaní, absolutně nic.

Už jsme zmiňovali, že Lékaři bez hranic mají v oblasti hlavního města Dháka dvě kliniky a v rámci jedné z nich máte i svou kancelář. S jakými problémy se tam lidé nejčastěji léčí?
V Kamrangirchan se zaměřujeme na čtyři oblasti. První je sexuální a reprodukční zdraví, pak je to sexuální a genderové násilí, zatřetí to je zdraví pracovníků – zejména pracovníků v neformálních a nelegálních továrnách – a poskytujeme také psychologickou péči. Jen na dvou našich klinikách ošetříme kolem 5000 pacientů za měsíc a v naprosté většině to jsou ženy.

V případě sexuálního a reprodukčního zdraví se staráme o těhotné ženy, ženy po porodu, poskytujeme gynekologické konzultace a bohužel máme i hodně dospívajících pacientek, které jsou provdané před dovršením 18 let. Opravdu velké množství z nich končí v manželství už kolem 13. roku, což je v Bangladéši a zejména oblasti Kamrangirchan bohužel běžné. U některých je to i dříve, setkáváme se i s dívkami provdanými kolem 12. roku. Máme proto mnoho pacientek, které mají kvůli brzkému těhotenství problémy, protože na to jejich tělo není připravené. Také řešíme velké množství těhotenství způsobených znásilněním v manželství.

Lékařka z Haiti: Tolik postřelených a pobodaných jsem za 12 let neviděla. Zraněné přiváželi co 15 minut

Číst článek

Jak už jsem říkala, staráme se také o pracovníky z neformálních továren, které postrádají jakékoliv bezpečnostní standardy a často tam pracují i děti. Dá se říct, že to je forma moderního otroctví. Lidé si tam vydělají 25 eur za týden, pracují 12 hodin denně šest dní v týdnu bez jakékoliv ochrany, přestože jde o vysoce toxické prostředí. Na klinikách proto řešíme různé kožní problémy, dýchací obtíže, potíže se zrakem, slepotu nebo psychické problémy. V továrnách dělají i osmileté či desetileté děti, které by měly být ve školách, rodina je ale tak chudá, že posílá děti do práce.

V rámci projektu v Kamrangirchan spolupracujete také s provozovateli těchto neformálních továren, kteří posílají zraněné děti a další pracovníky přímo k vám na kliniku. Někdo by mohl namítnout, proč s těmito továrnami Lékaři bez hranic spolupracují. Jak to organizace vysvětluje?
Jak jinak se k lidem a dětem v továrnách dostat? Bohužel nemáme kapacitu ani mandát tyto systémové problémy jakkoliv řešit. Dětská práce je v Bangladéši bohužel naprosto běžná a my máme dvě možnosti. Buď se k tomu otočit zády, nebo spolupracovat s provozovateli továren, kteří nám dovolí do továren chodit, rozdávat tam ochranné pomůcky, šířit osvětu a domluvit se s nimi, že v případě jakéhokoliv problému přivedou pracovníky k nám na kliniku. Díky tomu se nám podaří také hodně továrních pracovníků naočkovat proti tetanu. I to je důležité, protože škrábance a řezné rány jsou na těchto místech běžně.

Nesmíte se sesypat  

Jsou to právě příběhy dětského otroctví, případně mladých provdaných dívek, které tvoří tu nejsmutnější část lidských osudů, se kterými se v Bangladéši setkáváte?
Pro mě osobně to jsou především příběhy našich pacientek. Je u nás mnoho dívek, které jsou provdané strašlivě brzo – jsou to ještě děti. Vidím je na vlastní oči, protože mám kancelář spojenou s klinikou, a doslýchám se o jejich příbězích od kolegů mediků, se kterými se vidím každý večer. S pacienty se vídám také ze své pozice, protože jim proplácíme třeba nějaké léky v hotovosti. Někdy mají tendenci si sednout a povídat si v bengálštině s kolegyněmi, od kterých se pak dozvídám jejich osobní příběhy. To je pro mě asi to nejtěžší.

Češka, která bojovala s covidem v Brazílii: Příběhy lékařů byly velmi emotivní, na lidech byl znát strach

Číst článek

Zatím nejvíce šokující příběh, se kterým jsem se během mého působení na misi setkala, byl případ 11leté holčičky. Dostala se k nám na kliniku těhotná po znásilnění vlastním bratrem a s ní přišla i její sestra, které bylo 14 a kterou zase znásilňoval její tatínek. K nám je přivedla jejich maminka. To mě na pár dní naprosto odrovnalo. Sama mám dvě sestřičky ve věku 18 a 14 let, ale i kdybych neměla žádné sourozence, tohle vás prostě sebere. Bohužel to ale není ojedinělý případ.

Pokud se ještě vrátím k dětským pracovníkům, párkrát jsem s kolegy vyrazila do továren, kde jsem je viděla pracovat. Ani nevím, jestli vůbec rozumí tomu, co se kolem nich děje. Smějí se, mají tam partu, celý den tam vyrábějí něco z plastu nebo oceli, i když se tam nedá vůbec dýchat. Vidět takhle desetileté, jedenáctileté, dvanáctileté děti, to je samozřejmě velmi těžké.

Jak se s těmito zkušenostmi a těžkými příběhy vyrovnáváte? Jak moc je pro vás mise z psychického pohledu náročná?
Jsem zvědavá, jestli to ze mě spadne, až moje mise skončí. Mám pocit, že když je člověk v každodenním nasazení a musí zpracovat tolik emocí, vytvoří si takovou emoční zeď. Kolegové lékaři, kteří se setkávají se smrtí a lidským utrpením každý den, mají ten pohled ještě brutálnější než já a dokážou si vybudovat obranný mechanismus. Stejný pocit mám i já, zatím proto zpracovávám podobné emoce celkem bez problémů.

Hodně mi pomáhá, že o těchto věcech s ostatními lidmi v týmu mluvíme. Naše diskuse jsou možná jistou formou terapie. Uvidíme ale, co nastane, až se dostanu domů do Čech, spadne to ze mě a začnu zážitky odsud více zpracovávat – jestli to pak budu víc prožívat. Zatím si to ale moc nedovoluju, protože na to není prostor. Musíte pracovat a dát lidem tady, co nejvíc můžete. Nesmíte se sama sesypat.

Pohled z budovy kliniky Lékařů bez hranic v oblasti Kamrangirchar | Foto: Tereza Sacha

Vaše mise končí za zhruba půl roku. Víte už teď, že pojedete na nějakou další?
Určitě, pokud mě Lékaři bez hranic budou chtít, tak pojedu.

I s vědomím toho, jak náročná práce to je a že jste daleko od domova…
Někdy je to těžké být daleko od rodiny, ta práce za to ale stojí. Stojí to za to, co tady Lékaři bez hranic dělají a jak pomáhají také všude jinde na světě.

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme