Na Ukrajině nás vítali vřele, ale podezřívavě, vzpomíná koordinátor Lékařů bez hranic
Vyjma dvoutýdenní přestávky pomáhal na Ukrajině sedm měsíců. Člen Lékařů bez hranic Jan Vetešník měl jako projektový koordinátor na starost bezpečnost celého týmu. S mobilními klinikami jezdili pomáhat také do ještě nedávno okupovaných oblastí. Jak ukrajinskou misi porovnává s tou v Afghánistánu nebo v Etiopii? A jakou pomoc teď Ukrajinci nejvíce potřebují? „Je toho hodně, ale lidé musí mít hlavně perspektivu do budoucna,“ myslí si Vetešník.
Jak vypadaly podmínky, ve kterých jste pracovali?
Na Ukrajině jsme měli celkem čtyři týmy, které vyjížděly do různých oblastí. Na základě toho, že jsme očekávali větší problémy u frontové linie, která byla nejvíce zasažena boji, jsme působili nejčastěji tam.
Ze začátku jsme hodně zjišťovali místní kontakty, spolupracovníky, administrativu. Mapovali jsme, jak situace vůbec vypadá, i když to často nevěděli ani místní lidé, protože oblast byla pod kontrolou Ruska sedm měsíců a obyvatelé se tam vraceli po dlouhé době.
V oblastech, kde jsem působil já, nemocnice nemáme, začali jsme tedy formou mobilních klinik. Samozřejmě podporujeme nemocnice na Ukrajině, tohle ale nebyl ten případ. Pouštěli jsme se do neznáma, začali jsme sledovat humanitární situaci, abychom nevystavovali naše pracovníky nebezpečí, které tam bylo docela velké. Každý den jezdíme do terénu. Vyjíždíme přímo s lékařem, s psychologem, s překladatelem. Je to tým asi šesti, sedmi lidí.
Psychologa nevyhledávají
Pomáhali jste lidem častěji s fyzickými zraněními, nebo po psychické stránce?
Jde to ruku v ruce. Když jsem byl první tři měsíce v Kyjevě, působili jsme v oblastech, které byly nejvíce zasaženy úvodní invazí ze severu. Projekt byl původně zaměřený na základní zdravotní péči, na zranění a chronické nemoci.
Nicméně postupně se systém dostal do normálu a obnovoval se. Více jsme se zaměřovali na pomoc psychickou, mentální zdraví. Ukrajinci často několik měsíců trávili ve sklepech za neustálého bombardování, psychická traumata jsou velmi běžná.
Za oběti, zraněné i ty, kteří se ukrývají. Uprchlíky z Donbasu vozí místní farář a slouží u toho bohoslužbu
Číst článek
I když na Ukrajině není úplně normální zajít si za psychologem, stejně jako to nebylo úplně normální tady u nás. Ale u nás se to trochu znormalizovalo. Lidé na Ukrajině nevyhledávají psychologickou pomoc, i když ji teď opravdu nutně potřebují.
Jaký dopad měl ten půlrok na vaše psychické zdraví?
Měl jsem na starost bezpečnost týmu, což v této oblasti není úplně jednoduché. Je tam několik rizik, nad kterými nemáte kontrolu. Břímě zodpovědnosti za bezpečnost lidí je velké. Samozřejmě člověk ale pozná už na první, druhé misi, že Lékaři bez hranic většinou nejezdí do bezpečných zón.
Takže rovnou zjistíte, jestli chcete pokračovat, jak moc jste psychicky odolní, jestli se dokážete srovnat s kulturními šoky, bezpečnostními riziky a samozřejmě i velmi těžkou situací místních lidí, kterým se snažíte asistovat.
Důležitost empatie
Máte už z předchozích konfliktů „hroší kůži“?
To úplně ne, člověk si ji nemůže budovat, musí to vybalancovat. Slýcháte nestandardní příběhy, pohybujete se v nebezpečných oblastech, ale na druhou stranu musíte zkusit zachovat blízkost a porozumění. Do člověka se musíte vcítit, měl by poznat vaši empatii. S tou hroší kůží by spíš přicházela nějaká apatičnost, která v humanitární práci být nesmí.
Předpokládám, že jste měl nějaká očekávání, jak to na Ukrajině bude vypadat. Překvapilo vás něco?
Určitě vás to překvapí vždycky, i když máme před tím, než odjíždíme na misi, hodně brífinků, aby si člověk dokázal představit, do jaké situace se chystá. Opravdu důležitá je mentální příprava.
Často se ale stane, že neskončíte tam, kam jste původně měli namířeno. Celá mise na Ukrajině se vyvíjela opravdu velmi rychle. Snažili jsme se posouvat tam, kde jsou potřeby největší, takže jsem nakonec byl na jiném místě a v jiném kontextu. Ze zpráv a z informací kolegů, než se na místo opravdu dostanete a začnete s lidmi mluvit a zjistíte, čím si procházejí, jak těžce to na ně dopadá, se to nedá vylíčit.
Na Ukrajině byla vždy cítit ‚jiná‘ svoboda, popisuje Mechová z humanitární pomoci Diecézní charity
Číst článek
Jak byste misi porovnal s Afghánistánem, Etiopií a Nigérií, kde jste také působil?
Pro naše pacienty je to často podobné, i když na druhou stranu je situace na Ukrajině jiná, protože tam nikdo takový vývoj neočekával. Často působíme v zemích jako je Afghánistán nebo Súdán, kde už jsou lidé po generace na válku zvyklí, takže psychická odolnost, připravenost, ta hroší kůže, jak jste zmiňovala, je trošku silnější.
Když je to něco, co nečekáte, tak to má samozřejmě velký dopad na populaci. Je to jiné i z hlediska bezpečnosti našich pracovníku, kolegů, pacientů. Bezpečnostní management je jiný, často s lidmi, kteří riziko představují, mluvíme, můžeme s nimi komunikovat, vyjednávat, snažit se vytvořit bezpečné místo.
Tady to nebylo možné, my jsme s lidmi, kteří nás mohli postavit do nebezpečné situace, mluvit nemohli. V kontextu komunikace je situace na Ukrajině složitější vzhledem ke komplexnosti konfliktu, do kterého je zapojeno více stran. Ne vždy k nim máte přímý a okamžitý přístup.
Přinášet svědectví
Která mise byla nejnáročnější?
Asi mise v Etiopii, v Tigraji, kde vypukla válka. Situace místních lidí podle mě byla nejhorší, to potom dopadá i na vás.
V čem byla těžká mise na Ukrajině?
Nejtěžší bylo to, že v oblasti, která byla pod ruskou kontrolou a kde jsme na začátku září začali působit s mobilními klinikami, jsme byli z organizací jako první. Často jsme jezdili do měst a vesnic, kde několik měsíců neviděli prakticky nikoho. Sousedi se schovávali, neviděli nikoho zvenčí.
Kulturní blízkost byla určitě na jedné straně výhoda, protože přijedete do cizí země a chvilku trvá se přizpůsobit, když je to třeba někde v Africe, Afghánistánu. Tam jsou větší kulturní rozdíly. Tady šlo o rychlejší akceptaci, někdy jsme prohodili i pár ukrajinských nebo ruských slovíček. To určitě pomohlo.
Lidé s vámi často chtějí mluvit a sdílet své zkušenosti, příběhy. To je velmi důležité, přinášení svědectví je podstatná část práce Lékařů bez hranic, ale ze začátku toho bylo opravdu hodně, příběhy jsou velmi těžké.
Děláme to, co hlásáme
Jak se k vám chovali místní?
Nebylo to úplně vítání s otevřenou náručí, ale akceptace byla velká. Hodně jsme se soustředili na to, abychom vybudovali důvěru, máme na to techniky. Není to skrze nějakou politickou agitaci, ale tím, že do míst opravdu jezdíme a děláme to, co hlásáme. To ale chvíli také trvalo. Většinou nás lidé vítali velmi vstřícně a vřele, ale s podezřívavým pohledem.
U některých organizací jsme viděli, že na místo přijeli s nějakou základní pomocí nebo s krabicemi jídla či léků, udělali si fotku a odjeli. To humanitárnímu obrazu vnějších organizací nepomáhá. Nedůvěra tam byla, ale po prvních pár týdnech jsme měli vybudované silné kontakty s místními, takže obecně přijmutí bylo velmi dobré.
Nová platforma Pomáhej Ukrajině shromažďuje humanitární pomoc. Eviduje již přes 15 500 nabídek
Číst článek
V jakých momentech jste měl strach? Nebo to byl strach permanentní?
Kdybych se permanentně neobával, tak bych asi nebyl dobrý projektový koordinátor. Samozřejmě to není ten paralyzující strach, ale neustále musíte identifikovat stávající nebo potencionální rizika.
Jde o vývoj konfliktu, změnu frontové linie. Největším rizikem bylo samozřejmě letecké bombardování, raketové útoky nebo najetí na minu. To se v té oblasti, kde jsme operovali, stávalo prakticky každý den. Po nějaké době jsem začal cítit, jak nám pod koly vybuchují miny, ale to je spíš z toho, jak na to člověk pořád musí myslet a musí být připravený školit své kolegy. Je to o zvládnutí situace.
Největší strašák? Zima
Co nyní z hlediska humanitární pomoci lidé na Ukrajině, v místech, kde jste byl, nejvíce potřebují?
Je toho hodně, priorita pro místní je samozřejmě obnovení příbytků, ve vesnicích je většina domů poškozená. Už je na to celkem pozdě, ale aby lidé největší strašák přežili, renovace je nejdůležitější, protože to přináší větší šanci.
S tím se snaží pomoct spousta organizací, ale jsou i další potřeby – hygienické, zdravotnické. Co ale zmiňují sami lidé nejčastěji, je právě renovace domů.
Co bych dodal já, je ideálně ukončení války. Ukrajinci se živí zemědělstvím. V oblastech, kde jsme působili, je veškerá úroda na polích ponechána, protože nemohli zasít kvůli nevybuchlé munici. Je to v tuto chvíli opravdu no-go zóna. Oblast se musí začít odminovávat a lidé musí mít perspektivu do budoucnosti.
Svědectví z Ukrajiny: Půl roku jsme bez elektřiny a střechy nad hlavou, ale měli jsme štěstí
Číst článek
Jel byste tam znovu?
Nemám to tak, že bych rád jezdil na specifická místa, spíš vyjíždím tam, kde si myslím, že můžu být nejvíce platný. Na Ukrajinu bych určitě jel rád znovu, tým místních kolegů je neuvěřitelný. Byl jsem překvapený, kde berou motivaci a zápal pomáhat. Místní dobrovolníci už od začátku války přecházeli frontové linie, aby dodávali základní léky a jídlo.
Je to velmi inspirativní, takové lidi bych rád potkal znovu. Předtím jsem to nezmínil, ale chtěl bych zdůraznit, že nejvíc práce v mezinárodních organizacích dělají místní lidé. Jejich motivace a úsilí jsou opravdu neuvěřitelné.
