Když v listopadu přijížděla Miroslava Musilová do Iráku na svou první misi s Lékaři bez hranic, očekávala se čtvrtá vlna koronaviru. Zamířila na jednotku intenzivní péče, kde vedla sesterský zdravotnický tým. V té době umíralo sto procent pacientů, na konci jejího působení se procento snížilo na 67. „V hloučku kousek opodál umírajícího pacienta stála rodina, která všechno pozorovala,“ přiblížila v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Praha/Bagdád 6:01 18. července 2022 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Nedávno jste se vrátila ze sedmiměsíční mise, kde jste v hlavním městě Iráku – Bagdádu působila na covidovém oddělení. Jaká to byla zkušenost?
Byla to moje první mise s Lékaři bez hranic. Strávila jsem na ní sedm měsíců v nemocnici, která byla vyhrazena pouze pro covidové pacienty. Tým Lékařů bez hranic zde působil převážně na jednotce intenzivní péče, kde jsme se snažili pozvednout úroveň kvality péče.

Co byste řekla o stavu nemocnice z pohledu vybavení, čistoty – byla to klasická nemocnice, kterou známe z evropského prostředí, nebo spíše připomínala polní nemocnici?
Jednalo se o budovu jako každou jinou. Původně sloužila, tuším, jako hotel. Následně tam bylo onkologické centrum a potom, co svět ohromila nákaza koronavirem, tak prostor vyhradili pro tyto pacienty. V přízemí byla příjmová hala pro pacienty vyžadující urgentní péči, radiologie včetně CT přístroje, základní laboratoř a lékárna pro interní potřeby nemocnice.

USA v Sýrii zabily jednoho z lídrů Islámského státu, říká Pentagon. Další vysoce postavený člen byl zraněn

Číst článek

V prvním patře standardní oddělení a o patro výš jednotka intenzivní péče, kde jsme působili. Irák je vcelku bohatá země, takže z pohledu vybavení tam bylo zhruba to, co jsme potřebovali – monitory, ventilátory, ultrazvuk apod.

Co se týče hygieny, to už bylo horší. Na začátku tam nebyla ani umyvadla s tekoucí vodou, abychom si mohli umýt ruce. Přičemž dodržování těchto základních hygienických opatření v tomto případě v souvislosti s ochranou před nákazou a dalším přenosem covidu-19 je poměrně zásadní. Nicméně zkraje ani nošení roušek a ochranného oděvu nebylo pro personál běžné a rozhodně nedosahovalo takové úrovně, na kterou jsem byla zvyklá z Česka.

Když zmiňujeme Česko, máte porovnání v přístupu k péči o covidové pacienty? Jaký byl rozdíl s tím, co jste zažívala v Iráku a čím se vyznačuje tuzemsko?
Myslím si, že se to úplně nedá srovnat s tím, co tady máme ve zdravotnictví nebo co jsem zažila i jinde po světě. Jedna věc, která mě napadá jako dost určující, je to, že země je stále ochromená následky války, která tam před pár lety byla. Jedna z takových zásadních výzev byly třeba časté výpadky elektrického proudu.

Přestože nemocnice disponovala generátory, které měly zajišťovat plynulý chod v případě problémů, tak se občas stalo, že proud zkrátka nešel. Když máte pacienty napojené na přístroje, například na ventilátory, které pacientovi pomáhají dýchat, pak je opravdu výzva tuto situaci rychle a obratně vyřešit.

Jak se taková situace dá rychle a efektivně vyřešit?
Díky tomu, že tam s námi byl místní personál, pro který to byl denní chleba. Oddělení bylo vybavené kyslíkovými lahvemi, takže v případě, že k něčemu podobnému došlo, věděli, co mají dělat a jak mají postupovat. Zprvu to zaskočilo hlavně nás, experty.

Kdo tvořil zdravotnický kolektiv, ve kterém jste se pohybovala? Byla jste začleněna do jednotky místních, nebo jste působili ve vlastním týmu Lékařů bez hranic?
V momentě, kdy jsem tam přijela, celé oddělení bylo přestěhované z jiné nemocnice. Částečně s námi šel personál, který již s Lékaři bez hranic působil od začátku pandemie. Šlo o zdravotníky, kteří už byli proškolení a fungovali naprosto samostatně.

Ale v zařízení, kam jsme se přestěhovali, byl zbrusu nový kolektiv místních zdravotníků – lékařů i sestřiček. A s těmi jsme hlavně pracovali, pomáhali jsme jim se zaškolit, aby péči o pacienty pozvedli na vyšší úroveň a léčba byla taková, jaká měla být. Kolektiv vyloženě Lékařů bez hranic byl pestrý – můj nadřízený byl z Keni, kolegyně sestřička ze Španělska, další zdravotníci byli z Francie, Švédska, Austrálie, Velké Británie, Itálie, Německa.

Nedocházelo tam k jazykové bariéře? Jak jste spolu komunikovali?
Dorozumívali jsme se převážně anglicky. Ale samozřejmě místní personál řeč ne vždy ovládal. V podstatě tam byly dvě skupiny – jak už jsem zmiňovala, zdravotníci, kteří byli místní, ale již vyškolení a spolupracující s Lékaři bez hranic a ti komunikovali anglicky.

Druhou část tvořili zdravotníci, kteří byli místní, ale pracující pro irácké ministerstvo zdravotnictví – místní systém, kteří mluvili pouze arabsky (všichni zdravotníci v Iráku pracují pro ministerstvo zdravotnictví. Ale v případě projektu Lékařů bez hranic, jsou vybraní jedinci zaměstnáni neziskovou organizací – pozn. red.). Od toho jsme tam pak měli překladatele, který nám pomáhal v komunikaci.

‚Přišli moc pozdě‘

Podle dat Světové zdravotnické organizace (WHO) bylo za celou dobu pandemie v téměř 40milionovém Iráku přes dva miliony nakažených a 25 tisíc z nich onemocnění podlehlo. S jakými ochrannými opatřeními, které měly zabránit tomu, aby docházelo k šíření nákazy, jste se setkala?
Co se běžné populace týče, to asi nedokážu objektivně zhodnotit. My jsme měli dost přísná opatření tykající se volného pohybu. Byli jsme omezeni de facto pouze na cestu mezi domovem a nemocnicí. V oblasti, kde jsme bydleli, byl daný velmi omezený okruh, ve kterém jsme se mohli pohybovat, třeba si dojit na nákup nebo do kavárny. Perimetr se odvíjel od toho, zda jsme se nacházeli v nějaké covidové vlně nebo byla nějaká hrozba s ohledem na naši bezpečnost.

V Iráku lidé žijí pospolu ve velkých rodinných komunitách. Minimálně v tom si myslím, že nějaká opatření dodržována příliš nebyla. Většinou pacienti, kteří k nám přicházeli, se do nemocnice dostali příliš pozdě. V rodinách, kde byl zdravotník, se o nemocné často starali příbuzní, což ale vedlo k dalším problémům.

Jedním z nich bylo, že pokud pacient nepřišel do nemocnice včas, většinou zemřel a tento strach se komunitami samozřejmě také nesl – „kdo přišel do nemocnice, už se nevrátil“, a tudíž bylo „bezpečnější“ zůstávat doma. Další problém byla neomezená dostupnost antibiotik na trhu, laická léčba a následně komplikace v souvislosti s rezistencí.

Stávalo se třeba, že by na JIP přijelo více členů jedné rodiny? Sice víme, že vážnější průběh onemocnění covidu-19 se odvíjí třeba od somatotypu v kombinaci také s další diagnózou. Ale přece jen – pokud se v jedné domácnosti rodina starala o vážně nemocného člena, ostatní s ním byli v kontaktu a nijak se nechránili…
Já bych tu odpověď pojala ještě trochu jinak. Pacienti, které jsme už my přijímali v nemocnici, ti k nám byli referovaní z jedné z hlavních nemocnic v Bagdádu, kde již podstoupili PCR test a CT plic, a bylo tedy jasné, že jsou pozitivní. Museli splňovat další daná kritéria pro příjem k nám.

Islámský stát zaútočil na severoiráckou vesnici, zabil pět lidí. Vláda do oblasti poslala armádu

Číst článek

Ale měli jsme tam otce a syna, kteří se na oddělení nacházeli v jednu dobu nebo maximálně v rozmezí pár týdnů.

Jak už jsem naznačila, rodina je v iráckém pojetí opravdu úplně jinak vnímaná. V nemocnici i přes přísná ochranná opatření v podstatě neplatila žádná omezení s ohledem na návštěvy, přítomnost rodiny byla klíčová a všudypřítomná, ale samozřejmě pro ně platily stejně striktní hygienické požadavky jako pro zdravotnický personál. Bohužel toto ne vždy i přes veškerou osvětu bylo při naší kapacitě možné uhlídat.

Pacienti bez nosu

Na misi jste byla přes půl roku. S kolika pacienty jste se setkala? Měla jste možnost některé z nich poznat blíže?
Silných momentů byla spousta, hlavně také bohužel kvůli vysoké úmrtnosti. Když jsem přijela, očekával se příchod čtvrté vlny. Dělali jsme si s kolegy statistiku a od listopadu do konce června bylo na naše oddělení přijato 196 pacientů. Mojí hlavní rolí bylo proškolit místní personál, tak aby v rámci místních podmínek a možností byli schopni zajistit svým pacientům co nejkvalitnější zdravotní péči. Kromě toho jsem tam fungovala také jako odborný dohled a podpora sestřiček u lůžka.

Hned po příjezdu mě jedna sestřička upozorňovala na různé nestandardní situace. Většina našich pacientů byla na tzv. neinvazivní ventilaci, měla přes obličej – nos a ústa – připevněna speciální těsnicí masku (CPAP) napomáhající v dýchání. Ač to bylo efektivní, v důsledku toho bohužel měla spousta lidí komplikace v podobě vážných proleženin, otlaku čela a nosní přepážky v některých případech vedoucích k devastujícím poranění až ztrátě nosu.

Utkvěl vám v paměti nějaký životní příběh?
Příběhů tam bylo mnoho. Často to jsem tam narážela na zmiňovanou jazykovou bariéru, kdy většina pacientu nemluvila anglicky a přes zprostředkovanou komunikaci se s vámi málokdo bude bavit víc osobně. Nicméně i přes odlišnost jazyka lze gesty a úsilím o tu nejlepší možnou péči vyjádřit upřímný zájem, respekt, úctu a vděk, kde žádná slova nejsou potřeba.

Ale co mi utkvělo v paměti, byly třeba dvě těhotné pacientky, které v důsledku covidu na oddělení o dítě přišly. Měli jsme tam i malé dětské pacienty, včetně 14leté dívky s rozsáhlým střelným poraněním.

Velmi ojediněle se stávalo, že by tam byl někdo sám, což bylo zvláštní. Jak už jsem říkala, většinou okolo sebe měli více členů rodiny. Zřejmě to tedy byl někdo, koho se rodina kvůli neshodám zřekla. Ono to ale mělo vliv na další péči, protože je tam zavedená praxe, že rodina se má postarat o základní potřeby jedince. Tedy například základní hygiena pacientů v Iráku není aktivita, kterou by obstarávaly zdravotní sestry, ale je to právě rodina.

Na jednu stranu si myslím, že je to zodpovědnost sestry, zvlášť u pacientu v těžším stavu, ale na druhou stranu se mi líbila soudržnost rodiny. Aktivně se zajímali, nebylo to o tom, že by pouze stáli u dveří a vyděšeně se koukali. Ale byli tam, spolupracovali se zdravotnickým týmem a věděli co a jak. Chvílemi to skoro vypadalo jako by tam byl další zdravotník.

Upřené oči rodiny

V této souvislosti předpokládám, že tam mohlo docházet k vyhroceným momentům. Ve chvíli, kdy jde doslova o život a přihlíží tomu rodina. Setkávali jste se s něčím takovým? Nebo rodina už byla nastavená obdobným způsobem, jakým třeba musí fungovat zdravotníci, kdy se starají o nemocného a nepřipouští si osobní pouto. I když musím říct, že právě v tomto případě se mi to zdá až nepředstavitelné.
Samozřejmě docházelo k situacím, kdy měl pacient zástavu srdce a muselo se resuscitovat. V některých případech to bylo náhlé, v některých očekávaných situacích to bylo součástí přání rodiny, aby u toho byla.

Na covidovém oddělení v nemocnici na jihu Iráku vypukl požár. Zahynuly desítky lidí

Číst článek

Pokud byl pacient ve velmi vážném stavu a v podstatě už odcházel, využívali jsme přítomnost našeho psychologa, který rodině, která většinou všemu do poslední chvíle přihlížela, nabízel oporu a komfort.

Nicméně většinou se stav pacientu vyvíjel, což nám dávalo jakýsi prostor příbuzné připravit na to, co se nevyhnutelně blíží.

Reakce rodiny, která viděla úplně všechno, co se děje s pacientem, byly občas dramatické. A já jsem v tu chvíli cítila zodpovědnost nejen za pacienta, ale i za ně. Samozřejmě to následně prožívali velmi emotivně.

Moment smrti tam opět sdíleli s vámi?
Ve většině případů ano.

Jaké pak byly další kroky?
Je to silný moment. Máte tam skupinu zdravotníků, která bojuje o život člověka, snaží se ho oživit, dělá zkratka vše pro to mu napomoci zpět do života. Vedle toho v hloučku kousek opodál vše sleduje rodina a kouká se opravdu na všechno. Většinou byli potichu, modlili se nebo plakali, do poslední chvíle doufali v dobrý konec. Všemu přihlíželi.

V momentě, kdy se pacient prohlásil za zemřelého, nechali průchod emocím. Hlasitě naříkali, omdlévali, v zoufalství křičeli, někdo sám sebe tloukl. Čím okázalejší, hlasitější ten projev byl, údajně tím více to znamenalo dávání najevo své bolesti a prožívání s odchodem blízkého.

Stoprocentní úmrtnost

Z opačné strany: kolik procent pacientů se vám podařilo vyléčit?
Při příjezdu na misi byla úmrtnost na sto procentech. Tedy každý, kdo byl už přijat do nemocnice, se z ní už nedostal. Na konci působení projektu Lékařů bez hranic se procento úmrtnosti snížilo na 67 procent. Což je obrovský posun, na kterém měl zásluhu celý tým. Všichni jsme se snažili péči nějakým způsobem ovlivnit.

Řešili jste u těch, kteří se uzdravili, následnou péči? Často se hovoří o postcovidových projevech. Většinou se skloňují potíže s dýcháním nebo změna srdeční činnost například u sportovců. V důsledku onemocnění ale někteří mohou dlouhé měsíce po prodělání špatně spát či se setkávají s psychickými obtížemi. Řeší se toto téma v Iráku? A je to tam vůbec téma?
Součásti našeho multidisciplinárního týmu, který v nemocnici působil, byl samozřejmě i tým našeho psychologa, kterému se v rámci projektu v podstatě podařilo představit důležitost mentálního zdraví a implementovat jej do našeho působení. Tým komunikoval jak s rodinami, tak s pacienty a zůstával s nimi v kontaktu i po jejich propuštění domu. Dále komunikovali telefonicky a zajišťovali i návštěvy, kde jim pomáhali s tím, co zotavení z covidu s sebou nese.

Vakcinologové doporučili čtvrtou dávku vakcíny proti covidu lidem nad 60 let, očkování má začít v srpnu

Číst článek

Zajímá se o tyto psychické následky covidu i širší veřejnost v Iráku? Nebo je to něco, co jste tam vnesli vy z mezinárodního týmu?
Obecně je povědomí péče o mentální zdraví minimální. Tento krok a jeho rozvoj byl v podstatě implementován až v rámci našeho projektu. Od našeho kolegy psychologa, který o posun v tomto směru velmi usiloval. Vím, že v celém Bagdádu působí snad asi jen tři kvalifikovaní psychologové. Což je na populaci málo.

Jak jste to vnímala vy osobně? Minimálně v prvních týdnech vašeho působení jste už při příjmu pacienta mohla tušit, že se ven z nemocnice zdravý pravděpodobně nedostane. Později se to tedy zlepšilo, nicméně přesto, téměř 70 procent mortality…
V rámci Lékařů bez hranic máme kontakt, kam se můžeme obrátit kdykoliv, kdy bychom cítili potřebu vyhledat odbornou psychologickou pomoc. V týmu na místě jsme sice měli kolegu psychologa, ale ten tam byl především pro potřeby pacientů a jejich rodin.

Očkování

Jako nejúčinnější zbraň, díky které se předchází horší variantě onemocnění covid-19 a tedy dochází k úbytku pacientů na JIP, se ukázalo očkování. Mohla byste přiblížit informace, které jste dostávali o postoji irácké veřejnosti? Jaká je proočkovanost běžné populace?
Přesná data k tomuto nemám, vím jen, že – i s ohledem na množství pacientů, se kterými jsme se setkali na oddělení – to nebyla žádná sláva (podle WHO se proočkovanost v Iráku pohybuje mezi 15 až 20 procenty – pozn. red.). Nicméně očkovaní je dostupné všem a je zdarma.

Přesto tam byla velká skupina lidí, která podlehla dezinformacím. Z toho, co vím od kolegů, i v Bagdádu existují čtvrti, kde třeba gramotnost není zrovna na prvním místě, což se pak ruku v ruce nese s osvětou v rámci očkování. V době, kdy jsem v Iráku působila, byl právě z těchto důvodů sestaven tým, jehož náplní a úkolem je cílit na tyto ohrožené skupiny, šířit osvětu o očkování a samozřejmě dodržování a posílení hygienických opatření.

A vaši spolupracovníci, ti k tomu měli jaký přístup?
Místní zdravotnický personál nebyl všechen proočkován. Je to sice skupina obyvatel, která by měla jít příkladem, čili jsme se snažili na ně apelovat, ale je to jako všude. Někdo se naočkovat nechal, jiný to nepodstoupil. Pak už to bylo o tom, aby se tito zdravotníci chránili o to víc, když přicházeli do kontaktu s pacienty.

Vy sama jste se v Bagdádu nechávala očkovat třetí dávkou. Popsala byste, jakým způsobem to probíhalo? Jak funguje systém?
Když nastal čas, abych se nechala přeočkovat, kontaktovala jsem své nadřízené, kteří mi to zprostředkovali. Bylo nás ale víc, takže jsme běžným způsobem využili možnosti, která se v zemi nabízela. Odjeli jsme na kliniku, kde nás naočkovali.

Ve finále jsme dostali plastovou kartičku s QR kódem, na telefon nám přišla zpráva potvrzující očkování. Člověk se mohl také dohledat v systému, kde bylo zřejmé i to, co dostal za očkovací látku a kdy. Což jsem pak následně využila, když jsem informovala svého lékaře v Česku, aby mi data synchronizoval. Teď mám certifikát z Iráku nahraný i v Tečce.

Jaké to bylo z Bagdádu odjíždět? Těšila jste se domů, nebo se vám naopak nechtěla opouštět rozdělaná práce a vaši kolegové? Protože jste zmiňovala, že součástí náplně vaší práce bylo zaškolit personál, což asi není úplně měřitelné, kdy už je toho dostatek.
Myslím si, že není nikdy dost toho, co se dá předat. Celým tým se zasadil o to nejlepší a snažil se, co to nejvíc šlo. Je samozřejmé, že si člověk vytvoří vazby na personál, je to zásadní pro spolupráci a v tom, aby vás akceptovali a přijímali, co nabízíte. Navíc jsem přesvědčena, že navzdory jazykovým bariérám, kulturním a náboženským odlišnostem nebo kruté historii vás nic nespojí tolik, jako když spolu téměř dnes a denně bojujete o záchranu lidského života.

Nicméně pozvednutí úrovně zdravotní péče v Iráku je a ještě bude velmi zdlouhavý proces. Ale jsem přesvědčena, že to není nemožné. Moji přátelé, zdravotníci, se kterými jsem strávila mnoho náročných, ale i hezkých dní, se rozprchli do svých původních nemocnic a mně nezbývá než jen doufat, že alespoň zlomek toho, co se naučili, budou předávat dál. A já jim věřím.

Anna Urbanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít