‚Deset dní si neuvědomovala, že nemá ruku.‘ Děti vozí do nemocnic v Afghánistánu poraněné od výbušnin

Katarína Madejová byla na misi s Lékaři bez hranic v Afghánistánu, když se moci chopil Tálibán. Působila v týmu, jehož součástí bylo pět žen. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz popisuje, že v tu dobu pociťovala napětí a nervozitu, práci ale mohla vykonávat dál. Po krátké pauze se do země vrátila. Místo střelných zranění do nemocnice vozí pacienty po autonehodách. „Stále mám špatný pocit, když přivezou nějaké dítě. To mi přijde strašně nefér,“ říká.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Kundúz Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Traumatologie v nemocnici v Kundúzu, rok 2021. Pacient s frakturou dolní končetiny po bombovém výbuchu

Traumatologie v nemocnici v Kundúzu, rok 2021. Pacient s frakturou dolní končetiny po bombovém výbuchu | Foto: Stig Walravens, Lékaři bez hranic

V současné době jste v Afghánistánu, kde pracujete jako manažerka sálových sester. Co taková práce obnáší?
Jsem tu podruhé s týmem Lékařů bez hranic. Tím, že dělám instrumentalistku na operačním sále, tak tu z pozice zahraničního pracovníka mám na starosti dva sály, které v nemocnici obstaráváme. Mám pod sebou docela velký tým. Jeho součástí jsou místní kolegové, tým se skládá z 19 sálových sester nebo... bratrů? Ani nevím, jaké by mělo být správné slovo, protože se jedná převážně o muže. Ale mimo to jsou součástí našeho týmu i lidé, kteří se třeba starají o úklid, všehovšudy asi 30 lidí. K operačním sálům patří také sterilizace, takže je mým úkolem také zkontrolovat, jestli jsou nástroje v pořádku.

Katarína Madejová na misi v Kundúzu | Foto: Lékaři bez hranic

Než se dostaneme k vaší práci, nemůžu se nezeptat na politickou situaci. Za pár týdnů to bude rok od doby, co v zemi převzal moc Tálibán, vy jste v tu chvíli byla u toho. Jak probíhaly nejintenzivnější momenty?
Byla jsem tu, sice jsem byla součástí jiného projektu na jihu země v provincii Hilmand. Lékaři bez hranic mají totiž v Afghánistánu celkem šest projektů, otevřít by se měl sedmý. Už je to téměř rok, byli jsme tam v nemocnici dost pod palbou. Boje se totiž víceméně soustředily na jihu země. Na misi jsem dorazila koncem května nebo začátkem června minulý rok. To si ještě udržovala v Afghánistánu moc bývalá vláda.

Boje probíhaly v kuse. Co jsem přišla, tak se bojovalo neustále. Ale na konci června se boje přemístily do centra města. Pro nás to znamenalo, že jsme strávili dva týdny v nemocnici, kde jsme byli chvíli v bunkru, ale museli jsme i pracovat. V podstatě jsme se přestěhovali do nemocnice, kde jsme spali ve skladě.

Pro nás bylo velmi očividné, že se něco děje a že to není dobré. Obě strany se snažily nějakým způsobem dosáhnout výsledku. Což znamenalo mnoho zraněných.

Miny na louce

Pacienty jste ošetřovali v bunkru? Nebo jak to tam probíhalo?
V Laškargáhu je velká nemocnice, která má 300 lůžek a v podzemí je bývalý sklad léků. Místnosti po nich zůstaly prázdné. V přízemí byla všechna oddělení kromě dětského, které bylo v prvním poschodí. Ale tím, že Lékaři bez hranic jsou zvyklí na různé podmínky a samozřejmě také na bojové podmínky, tak vždy v těchto případech dodržujeme určitá opatření – v případě, že se něco děje, máme možnost se schovat a ochránit především pacienty.

‚Panuje tu absolutní pocit deprese.‘ Jak Afghánci prožívají první dny pod plnou kontrolou Tálibánu

Číst článek

Nemocnice na to byla připravená. Tím, že se boje v Afghánistánu odehrávaly dlouho, všichni o tom věděli. Nejsem si jistá, jestli čekali, že to bude až v takové míře a tak blízko. Ale byli jsme na to připravení. Měli jsme tam jídlo i zásoby zdravotnického materiálu.

Pro nás zahraniční spolupracovníky to znamenalo jen to, že se musíme vymanit z komfortu našeho domu a přesunout se do nemocnice a spát tam na zemi. Přes den jsme v budově fungovali víceméně normálně. Samozřejmě jsme nechodili k oknu, například. Když se něco zásadního stalo, jako třeba blízký výbuch, šli jsme se schovat do podzemí.

Boje vás tedy zasáhly intenzivně…
Velmi. Ono se vlastně do určité míry přenášelo na sociálních sítích, co se v našem okolí dělo. Na twitteru z toho byla různá videa. Ve vedlejší nemocnici, kde pomáhala ještě jiná organizace, zasáhla vstupní bránu raketa. Jedna jejich, jedna naši.

Projevila se výměna vlády také na tom, s jakými zraněními k vám přijížděli pacienti?
Evidentně. Když jsem tam byla minulý rok, měli jsme na oddělení hodně válečných zranění – střelná zranění nebo po výbuších. Těsně po převratu k nám dorazilo velké množství pacientů, kteří byli v zanedbaném stavu, protože se během bojů nemohli dostat do nemocnice nebo se báli přijít. Nápor na nemocnice byl obrovský.

Teď se to změnilo. Setkáváme se stále se střelnými poraněními. Bohužel stále nám přiváží pacienty se zraněním po výbuších, ať už způsobené bombou, nebo minou, protože – aspoň podle mého odhadu – je venku strašně moc munice. A odnáší to hodně dětí. Hrají si třeba někde na louce a v nestřeženou chvíli mina vybuchne. Upřímně nevím, jak to funguje, nejsem pyrotechnik, ale naneštěstí se pak setkávám s tím, co to dokáže způsobit.

Mimo to máme spoustu autonehod. Poranění z jízdy na motocyklech. Protože předtím měli nějaká omezení, že motorky nesměly vjíždět do města, ale s novou vládou se to uvolnilo. Hodně mužů a mladých chlapců má spoustu zranění po pádech nebo nehodách.

Co se týče konkrétních pacientů, ovlivnil vás některý z nich? Nebo zasáhl vás rozsah zranění některého?
Těch případů a příběhů je hodně. Nevím proč, ale stále mám špatný pocit, když přivezou nějaké dítě. Pokud přivezou zraněného dospělého, není to dobré, štve mě to a chci jim pomoct. Ale u dětí mi to přijde strašně nefér.

Jednotka intenzivní péče na pediatrii nemocnice Boost ve městě Laškargáh, fotografie z roku 2016 | Foto: Kadir Van Lohuizen, Lékaři bez hranic

Před několika měsíci nám přivezli tři sestry, které si hrály venku. Nejstarší bylo 13, prostřední 11 let a nejmladší byl rok. Všechny tři přijely kvůli poranění po výbuchu miny. Dvě mladší měly povrchová zranění, takže se z toho dostaly vcelku dobře a rychle. Ale nejstarší přišla o ruku.

Těmto zraněním říkáme „špinavé rány“, které potřebují více péče. Není to o tom, že by nám někoho přivezli, my ho na sále ošetřili a už nikdy neviděli. Pacienti se vrací na operační sál často. A právě tohle děvčátko si ještě asi deset dní vůbec neuvědomovalo, že nemá ruku.

Dostupnost péče

Kolik pacientů zvládnete denně odoperovat? S jak velkým náporem se setkáváte?
Minulý rok jsme měli až 40 pacientů denně na dva operační sály. Nyní jsem přesídlila do Kundúzu, kde se specializujeme na traumatologické pacienty, což je trochu jiné, protože předtím pod nás spadala i všeobecná chirurgie, což znamená záněty slepého střeva, perforace střev, žaludku, žlučníky a podobně. Byla tam taky velká porodnice, takže nápor byl opravdu velký. Ale porovnávat to je těžké. Třeba dnes jsme zatím přijali 14 pacientů (rozhovor probíhal minulý čtvrtek kolem poledne – pozn. red.).

A kdybychom to měli porovnat se standardním operačním dnem v Česku? Předpokládám, že je to několikanásobně více…
To rozhodně. Ale také záleží, kde pracujete. Já jsem pracovala v jedné nemocnici v Praze, kde jsem dělala na ortopedii a traumatologii. A když jsme přijímali osm pacientů za den, tak už se nám to všem zdálo hodně a byli jsme kvůli tomu ve špatné náladě. Teď jich máme dvojnásobek a to je teprve dopoledne, do večera daleko. Je to jiné, proporcionálně se tu pracuje víc.

Co byste označila za největší problém afghánského zdravotnictví? Měli jste něčeho nedostatek?
Jako problém vidím dostupnost zdravotní péče. Protože třeba naše nemocnice je v provincii jediná, která ji poskytuje zadarmo. Pokud si lidé nemohou dovolit platit za soukromou kliniku, zůstávají doma a do nemocnice se dostávají až ve chvíli, kdy už je to opravdu velmi zlé.

Měsíc a půl staré dítě trpící podvýživou | Foto: Oriane Zerah, Lékaři bez hranic

Co se týče zásobování nemocnic, nevím, jak to funguje jinde. My máme vlastní zásobovací tým, takže jsme ušetřeni potenciálních logistických problémů. Ale v jiných zařízeních se neodvažuji odhadovat, jak to funguje.

Jak vypadá „zákulisí“ nemocnice? Setkáváte se s nějakými bezpečnostními problémy?
Teď je naštěstí klid. A musím říct, že v nemocnici se „klid zbraní“ dodržoval i během těch nejtěžších bojů. Problémy jsme nezaznamenali ani ve chvíli, kdy nám přivezli dva pacienty, každý bojoval za jinou stranu. Samozřejmě jsme je nedali na stejný pokoj, ale víc nebylo nutné to řešit.

Ženy v nemocnicích

Když se ještě vrátím k politice. Co pro vás osobně znamenalo, že moc převzal Tálibán?
K převzetí moci došlo v každém městě v jiný čas. Já si přesně vybavuju, kdy se to stalo v Laškargáhu, kde jsem v tu dobu byla. Stalo se to 12. srpna večer, přesněji v půl sedmé. Když druhý den ráno přestaly boje a venku to bylo relativně bezpečné, tak jsme konečně mohli opustit nemocnici. Jeden den jsme strávili doma, protože jsme se opravdu potřebovali vyspat, několik posledních dní bylo velmi intenzivních. Pak jsme se vrátili zase do nemocnice.

A cítila jste rozdíl? Máte možnost posoudit to ve více společenských rovinách – jako zdravotník, cizinec nebo žena. Zdůrazňuju to zejména proto, že se stále více objevují informace o tom, jak vláda omezuje práva žen. Pociťovala jste to nějakým způsobem? Měnil se přístup v posledních měsících?
Měla jsem zvláštní pocit. Ale spíš kvůli tomu, že nevíte, co očekávat. Byla jsem nervózní, ale ne kvůli tomu, že by se mi bezprostředně poté něco dělo, spíš z toho neznáma.

Zoufalí Afghánci utíkají ze země. Vládnoucí hnutí Tálibán místo toho řeší další omezování práv žen

Číst článek

Vzhledem k tomu, že se politické vedení obměnilo strašně rychle, nevěděli jsme, co to pro nás bude znamenat. V té době nás tam bylo sedm zahraničních pracovníků Lékařů bez hranic, z toho pět žen. A opravdu jsme nevěděli, jestli nám dovolí dál pracovat, nebo zda tam budou nějaká omezení. Nevěděli jsme nic.

Přesto jsme šli do nemocnice. Nechtěly jsme jako ženy provokovat, tak jsme si všechny vzaly co možná nejkonzervativnější věci, které jsme našly. Ale musím říct, že žádné problémy nenastaly. Minimálně u nás v nemocnici jsem se s tím nesetkala.

Chvíli jsme se báli, zda nám dovolí spolupracovat s místními kolegyněmi, zda budou moci přijít do práce. Bylo tam hodně napětí a nejistoty. To postupně opadlo. Asi tomu pomohlo i to, že Lékaři bez hranic mají hodně dobré jméno. Když některé kolegyně zastavila kontrola na check pointu a ptali se jich, kam a proč jdou, ukázaly naše průkazy, že jdou do práce, nedělal jim nikdo problémy. To platí do současnosti. Musím říct, že co se týče nemocnic, ve kterých působíme, a lidí, se kterými spolupracujeme, proběhlo všechno, jak mělo.

Už jste to trochu naznačila, ale pojďme se o tom pobavit trochu konkrétněji. Jak vypadá pobyt mimo nemocniční prostředí? Můžete porovnat, jak to vypadalo před převratem a nyní?
Z nemocnice se prakticky nedostanu, jedině na nákupy. Můžu ale říct, že je cítit jiná atmosféra. V minulém roce jsme měli každé ráno v osm hodin poradu o tom, co se dělo předchozí noc, předávaly se informace, kolik jsme přijali pacientů. Bylo to setkání všech možných lidí ve vedoucích pozicích a tím, že je v nich i několik žen, tak když před převratem jsme seděli s kolegou vedle sebe, nikomu to nevadilo. Potom – může to být jenom můj subjektivní pocit – ale měla jsem dojem, že se začali trošku víc muži segregovat jen k jedné straně místnosti. Jako by se báli, že je někdo vidí nebo pozoruje.

Asi jsem trochu blázen 

V Afghánistánu působíte s krátkou přestávkou skoro rok. Dostala jste se do fáze, kdy jste si řekla, že už pokračovat nechcete?
Minulý rok v srpnu toho bylo hodně. Navíc jak tam byla patrná nejistota a nevěděli jsme, co a jak bude. Práce se dost nakupilo. Byli jsme unavení. Když jsme se o tom bavili se spolupracovníky, shodli jsme se, že do Afghánistánu už nikdy jet nechceme. Ale jsem tu znovu.

Lidé z Tálibánu jsou nekompetentní a nezkušení. Jednání jsou o to složitější, říká Kocian z Člověka v tísni

Číst článek

Je to hodně i o lidech, které mám kolem sebe na misi. Jakmile kolem sebe mám dobrý tým, dají se i největší hrůzy zvládat snáz. Měli jsme tu kolegyni, která už bohužel – pro nás – odešla domů, ale ta si třeba filtrovala frustraci nebo únavu tím, že pekla. Takže po nocích upekla tři banánové chleby, mrkvové koláče a my jsme ráno měli vynikající snídani. Uklidňovala se tak. Pro ty, kteří se raději uklidňují pohybem, máme k dispozici také menší posilovnu. Její součástí jsou běžecké pásy a podobné věci. Je tu možnost chodit na jógu.

Nenahraditelný je ale kontakt s lidmi. Pro mě je nejúčinnější, když si s někým můžu promluvit o tom, jak se cítím. Postěžovat si na to, jaký jsem měla den. Když to sdílíte, zjistíte, že všechno není až tak černé, jak se může na první pohled zdát.

Jsou chvilky, kdy si řeknu, že už toho bylo dost a možná bych měla jet domů, ale potom přijde další den a říkám si, že to není až tak špatné.

Co vás přimělo vrátit se zpátky?
Asi jsem trochu blázen. Když jsem přijela domů, prohlašovala jsem, že už nikdy do Afghánistánu nechci. Ale tam zapracovala hodně také únava, vypětí a všechno. Potom, co jsem si odpočinula a uvědomila si, že ano – bylo to těžké, ale když si zpětně promítnu, kolika lidem jsme pomohli, kolik nových obohacujících lidí jsem poznala. Tak to opravdu nebylo tak zlé.

Navíc musím upřímně říct, že afghánští kolegové jsou úžasní lidé. Oceňují a jsou rádi, když jim něco vysvětlíte a chcete jim pomoct – ukázat nové postupy a techniky, zkrátka něco, co jim může pomoct se rozvíjet.

Doma samozřejmě taky můžu pracovat a pomáhat lidem, ale tohle se strašně těžko porovnává. Medicína je u nás a tady na úplně jiné úrovni. Systém tu momentálně moc nefunguje a já cítím, že nyní potřebuju být tu.

Anna Urbanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme