Libyjci jsou rok po Kaddáfím stále rozčarovaní. Ale také optimističtí

Libyjci po diktátorovi Kaddáfím zdědili zemi v hodně neuspořádaném stavu. Ani rok po Kaddáfího smrti nemají ústavu, ani řádnou vládu a prozatímní parlament zasedá v hotelu, protože vlastní sídlo nemá. Mezi lidmi navíc koluje obrovské množství zbraní.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

noční město | Foto: Martin Dorazín

Přesto ze většina z nich dívá do budoucnosti s nadějí.

Uličky Tripolisu vypadají v noci obzvlášť romanticky. Najednou výjev jako z filmu. Proti mně jede člověk na bílém koni. Projede a nic neříká.

Je to, jako by se člověku zdál.

Jako ve snách se dodnes cítí mnozí Libyjci, i když sny o rychlém vybudování prosperující a šťastné země už nemá asi nikdo. Přesto se snaží vidět spíš pozitivní věci.

„Ano, cítím se v pohodě. Nemůžu říci, že jsem šťastný, když ale vidím, jak se bílí cizinci v noci procházejí po Tripolisu, říkám si, že už je to mnohem lepší,“ říká Araf, muž, který několik starých domů v Tripolisu přebudoval na soukromý hotel v orientálním stylu a nedávno ho otevřel.

Přehrát

00:00 / 00:00

Reportáž zpravodaje ČRo Martina Dorazína o životě v Libyi

„Sledujeme náš parlament, vidíme, jak se tam hádají, ale to je snad v pořádku, hlavně když nás nenutí vzít do rukou zbraně. My už opravdu nechceme bojovat,“ tvrdí hoteliér.

Pan Araf je vzdělaným člověkem a příklady rád hledá v historii. Ani Libye, která také buduje úplně nový stát a systém, se podle něj chybám nevyhne.

„Vezměte si francouzskou revoluci. Trvalo to deset let, než našli tu správnou cestu. Lid vzal útokem Bastilu, stejně jako my jsme zbořili Kaddáfího pevnost Báb al- Azízia. A bude to pár let trvat, než si lidé uvědomí, že revolucionáři možná nejsou těmi nejlepší osobami pro vedení státu,“ přirovnává Araf.

Na tom, kdo by byl tím správným člověkem na správném místě, se nemůže dohodnout východ Libye se západem, a proto parlament před několika dny odvolal premiéra Mustafu Abúšaghúra.

Projevuje se tradiční rivalita mezi dvěma metropolemi - Tripolisem a Bengházím.

Na kávě u prince Senússího. Následníka libyjského trůnu navštívil zpravodaj ČRo

Číst článek

Velkou přirozenou autoritou je pro Libyjce synovec krále Idríse Ahmed al-Senússí, který vede hnutí federalistů. Sám vidí jako hlavní porevoluční problém korupci.

„Všichni strašně kradou, ministři, členové prozatímního kongresu, všichni. To mě trápí víc než bezpečnostní problémy. Jakmile demokracie ztratí důvěru lidí, bude to zlé. A už i šéf Národní banky veřejně přiznal, že se ztrácejí obrovské peníze,“ podotýká.

Třetí historickou součást Libye – po Tripolitánii a Kyrenaice – tvoří Fazzán na jihozápadě země. To jsou oázy na Sahaře.

„Lidé rozumějí tomu, oč jde,“ říká pan Mustafa, který je v jedné oáze školním inspektorem. „S Kaddáfím je konec, revoluce už je taky u konce a začínají přemýšlet o budoucnosti,“ říká.

Jako pedagog vidí velký problém v tom, že celá generace Libyjců vyrůstala bez kvalitního školství. „Čtyřicet dva let, to je pořádně velká mezera,“ vypočítává.

Mládež podle pana Mustafy proto může snadno podlehnout různé propagandě. I on se však snaží vidět to lepší.

„Ekonomicky je situace v naší oblasti docela v pořádku. Nemáme tady chudobu, práce je dost a studenti se vrátili do škol. A bezpečnost – ta chce čas,“ uzavřel.

Jeho slova jako by potvrzovala mládež v oáze Ghadamis. Odevzdala zbraně a věnuje se své nejoblíbenější zábavě – koupání v místním prameni.

Martin Dorazín, Vojtěch Kouřímský Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme