Libyjci si stěžují na slabou vládu a nefunkčnost země, říká zpravodaj ČRo

Z prvních stránek novin i zpravodajství v současné době vytlačilo dění v Sýrii jinou zemi, kde měla revoluce arabského jara krvavý průběh - Libyi. Nedávno slavila první výročí revoluce, která svrhla režim Muammara Kaddáfího. Přímo v Libyi situaci sledoval Martin Dorazín ze zahraniční redakce Radiožurnálu.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Martin Dorazín v Libyi

Martin Dorazín v Libyi | Foto: Martin Dorazín | Zdroj: Český rozhlas

Podle něj Libyjci vystřízlivěli a trápí je současné problémy. Například slabá přechodná vláda, nefunkční infrastruktura a nezaměstnanost. Navíc nemají jasnou představu o demokracii. Situaci ale komplikují i povstalci, kteří odmítají složit zbraně, protože se obávají ztráty vlivu.

Jak se v zemi během roku změnila atmosféra? Jsou si tamní lidé jistí, že vše proběhlo a probíhá tak, jak má? Anebo už o tom trochu pochybují?

Já už jsem tam byl počtvrté v průběhu jednoho roku od loňské únorové revoluce, takže jsem to srovnával. Byl jsem tam po revoluci, v létě, na podzim a teď letos v zimě. A musím říci, že atmosféra se přirozeně mění. To je po každé revoluci. Tak to bývá, že lidé vystřízliví a začnou si uvědomovat, že svoboda, na kterou nebyli 40 let zvyklí, má také svá úskalí.

Přehrát

00:00 / 00:00

Hostem Světa o desáté na Rádiu Česko byl zahraniční zpravodaj ČRo Martin Dorazín, který přímo v Libyi sledoval revoluci i stav země po svržení diktatury Muammara Kaddáfího

Jak ukázaly průzkumy Oxfordské univerzity, většina lidí si s tím neví rady. Čtyřicet procent by rádo vládu silné ruky, jenom 15 procent má jakési ponětí o demokracii, o tom, jak by měla fungovat. Je to severní Afrika, i když koloniální dědictví v pozitivním slova smyslu tam je. V období království, které předcházelo diktatuře Muammara Kaddáfího, určité demokratické rysy a prvky byly.

Jenomže Libyjci jsou mladou populací. Polovina lidí je mladších třiceti let, nemají vůbec žádnou zkušenost, ani moc necestovali na západ. Sice mohli, nebyla to uzavřená země našeho komunistického typu, ale většinou zůstávali doma v Libyi. Takže to bude velice těžké a nálada už odráží i porevoluční frustrace.

A na co konkrétního si stěžují nejvíce? Na věci z každodenního života, že nefunguje to nebo ono, anebo že to třeba jde politicky jiným směrem, než si mysleli?

Politické představy jsou různé. Politické strany se rodí, některé zakázané obnovují činnost, jiné vznikají. Jsou tam strany sekulární, ale je tam také velmi silné Muslimské bratrstvo. Bude to trošku podobná situace jako v Egyptě, i když zřejmě nebudou mít dvě třetiny hlasů v parlamentu, který by měl vzejít z červnových voleb, pokud se budou konat na konci června.

Lidé si spíše stěžují na sociální věci, protože státní správa téměř nefunguje. Libye zůstává pořád v jakémsi provizoriu. Příliš nefunguje policie, armáda se teprve teď rodí, vojáci nové libyjské armády skládali přísahu. Nefunguje například systém vyplácení sociálních dávek. Lidé nemají práci, protože hospodářství se ještě nepodařilo plně obnovit.

Hospodářství je vlastně jenom ropa a ropný průmysl, který sice těžbu už skoro obnovil v původních předrevolučních objemech. Ale přece jenom většina lidí, kteří jsou zemědělci nebo žijí ve městech, pracovali ve službách, měli obchody, naráží na to, že banky ještě nemají tolik likvidity ze zmrazených kont, aby mohly vyplatit všechno, co do bank lidé vložili.

Je to omezený výběr. Začínají teprve fungovat první bankomaty, viděl jsem v Tripolisu frontu na bankomat. Takže něco je lepší, něco je horší. Pořád to není usazené, protože vláda nemá dostatečnou autoritu a lidé si stěžují, že je slabá. Je to vláda přechodná. Musí si počkat až na tu, která bude po volbách.

Není největším bezpečnostním problémem Libye v současnosti to, že slabou vládu moc ozbrojenců neposlouchá? Že jsou tam velké skupiny povstalců, kteří nechtějí složit zbraně?

Je to tak. Je to asi hlavní bezpečnostní riziko současné situace. Když se dá do pořádku státní správa, pak stále zůstávají ozbrojené milice, kterých je tam možná sto, možná i více. Různě velkých, menších, větších, které odmítají odevzdat zbraně, protože říkají:

Když je odevzdáme, co bude potom? Kdo nás bude poslouchat? My máme svoje požadavky, představu o zemi. Chceme podíl na vítězství, politickou moc. Chceme si u nás vládnout sami, mít to, co jsme si vybojovali, a když odevzdáme zbraně, ztratíme argumenty a nikdo s námi nebude jednat.

Zvlášť v tomto vyniká město Misuráta, velké obchodní centrum západní Libye, které je naprosto autonomní. Neposlouchá vůbec nikoho, dokonce si v něm uspořádali místní volby, první volby v Libyi po 45 letech. Byl to experiment s demokracií, který se povedl. Kandidovaly třeba ženy, dostaly se do městského zastupitelstva, různé spolky. Misuráta je prubířským kamenem, a právě proto si chce zachovat svoji nezávislost a odmítá odevzdat zbraně a podřídit se.

Martin Dorazín, Tomáš Pavlíček, Simona Bartošová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme