Libyjští křesťané ve zdraví přežili Kaddáfího diktaturu i revoluční chaos
Náboženské menšiny a jejich chrámy obvykle ve válečných konfliktech a revolucích trpí nejvíc. V Libyi doteď žije malá komunita afrických křesťanů, o které není moc slyšet. V Tripolisu jim zbyl jeden anglikánský kostel, kde se každý pátek a sobotu scházejí na mši.
Na Alžírském náměstí v Tripolisu je všechno jinak. Místo mediteránských melodií se tu rozléhá arabský rap.
Nádherné domy ve stylu italského funkcionalismu zchátraly a z obrovitého katolického kostela je dnes krásná mešita, podobně jako v Benghází. Ve starém městě v Tripolisu ovšem najdeme trochu schované křesťany a jejich chrám Krále Krista.
Ten původně sloužil jako duchovní útěcha pro vězně z vězení, jehož budova stojí hned naproti. Potom se ale zdejší obec rozrůstala. Přicházeli koptští Egypťané, křesťané ze srdce Afriky i Evropané. Chrám nyní souží především africkým křesťanům. Evropanů tady mnoho není.
„Za Kaddáfího éry nebyla pro cizince návštěva křesťanského kostela žádným problémem, domácí sem ale nesměli. Báli se, ale teď se přicházejí jen se tak podívat,“ říká reverend anglikánské církve Ayo Adekunle. Pochází z Nigeru a v Libyi už s přestávkami působí několik let. S většinovými muslimy žádné problémy neměl:
„I když i venku chodím v kolárku, respektují mě. Dělal jsem si řidičák a chovali se ke mně shovívavěji než k jiným. Jako by bych nějak privilegovaný.“
Časy jsou ale bouřlivé a v Libyi se ozývají islámští radikálové. Začali tím, že zbořili hroby a několik mešit dervišů, islámských mystiků, protože nesouhlasí s jejich výkladem koránu. I když většina Libyjců vyznává umírněný islám a s radikály nesouhlasí, jejich vliv stále roste. Cítí to i křesťané.
„Musíme se modlit za Libyi, aby tady zavládl mír a klid. Modlíme se za to každý den,“ dodává reverend.
