Lidé se na jihu Kyrgyzstánu stále bojí. Není tu bezpečno
Pomoc ve výši více než jedné miliardy dolarů slíbili mezinárodní dárci středoasijskému Kyrgyzstánu, který se snaží zotavit z nejhorších násilností ve své moderní historii. Etnické střety na jihu země mezi Kyrgyzy a Uzbeky připravily počátkem června o život nejméně 300 lidí, podle některých odhadů je obětí možná ale až o několik set víc. Mnozí další zůstávají bez střechy nad hlavou - tisíce domů převážně etnických Uzbeků byly během násilností ve městech Oš a Džalalabád vypáleny.
Devětašedesátiletá Tadžachan Nazardžanová stojí v troskách svého domu ve městě Oš. Jako z většiny dalších stavení tady ve čtvrti Čeremušky obývané převážně Uzbeky z něj nezbylo skoro nic. Žena se s pláčem rozhlíží kolem. K nebi trčí zuhelnatělé zbytky zdí, ohořelý mrtvý strom už ve vedru nemá šanci zastínit dvorek plný sutin a střepů. V předzahrádce stojí provizorní bydlení - stan s pár nejnutnějšími věcmi.
Přesně o měsíc dříve, v polovině června, byl právě na tomto místě Český rozhlas svědkem toho, jak zděšení sousedi objevili tělo upáleného muže. V době doznívajících nepokojů nikdo přesně nevěděl, co se stalo. Devětašedesátiletá Tadžachan historii vyjasňuje:
„Zabili mého syna, upálili ho. Nabízeli jsme jim všechno, peníze, cennosti, zlato. Pracoval jako stomatolog, nic nepomohlo. Zavraždili ho a všechno vzali. My jsme s vnučkami stačily utéct, schovávaly jsme se u sousedů,“ říká Tadžachan, která zůstala se dvěma vnučkami sama a prakticky bez prostředků.
O matku přišly dívky o rok dříve při nehodě. Jedna z nich, šestnáctiletá Gulbaja přitom potřebuje kvůli postižení speciální péči. Jakýkoli pokus o návrat k aspoň trochu normálnímu životu je ale téměř nemožný hlavně kvůli tomu, že vztahy mezi oběma komunitami zůstávají krajně napjaté. Přestože obě vnučky Devětašedesátileté Uzbečky prokazatelně osiřely, podle Tadžachán jim úřady nechtějí přiznat nárok na sirotčí důchod.
„Chtějí po mně potvrzení, že syn zemřel. Kde ho ale mám vzít? V době bojů jsme žádné pochopitelně nedostali, my muslimové pohřbíváme mrtvé do 24 hodin. Teď nás viní, že si vymýšlíme,“ pláče traumatizovaná žena a na zmačkaný kus papíru, jediný který sehnala, sbírá podpisy sousedů s nadějí, že jejich svědectví pomůže.
Chybí nám bezpečí!
„Dokud se lidé nebudou cítit aspoň trochu v bezpečí, nemáme šanci se hnout dál, i když sem už proudí léky, potraviny a provizorní stany,“ vrtí hlavou mladý Uzbek, který v Čeremuškách, jedné z nejpostiženějších čtvrtí, rozděluje humanitární pomoc.
„Lidé se bojí, je to o život zůstávat tu v noci. Probíhá tu skrytá partyzánská válka. Policisté pod záminkou toho, že hledají zbraně, odvádějí a bijí místní Uzbeky, obviňují je neprávem z věcí, které neudělali,“ říká mladík, který raději chce zůstat v anonymitě, a připomíná svědectví mnoha uzbeckých obětí nepokojů, podle nichž v červnu mezi útočníky byli i příslušníci bezpečnostních složek.
Případy tvrdého postupu úřadů proti traumatizovanému obyvatelstvu potvrzuje i šéf mise organizace Lékaři bez hranic Andrej Slavuckij. Podle něj místní budou potřebovat především pomoc psychologů. Na prvním místě ale i on jmenuje zajištění bezpečí a obnovení důvěry. Kvůli obavám si mnozí zranění nechtějí nechat pomoc od kyrgyzských lékařů a odmítají zůstávat v nemocnicích, které střeží ozbrojenci.
Příměří je velmi křehké
Slavuckij proto varuje: vztahy mezi Uzbeckou a Kyrgyzskou komunitou, které se navzájem obviňují z vyprovokování násilí, jsou tak křehké, že se bez pomoci zvenčí mohou zpět do chaosu propadnout prakticky kdykoli.
„Bezpečnost je v současné době alfou a omegou všeho dalšího. Nemá smysl, když se lidé bojí vyjít na ulici, začít opravovat spálené domy, protože se do nich nechce nikdo nastěhovat. Já pevně věřím v to, že se Evropa tímto směrem vydá. To znamená, posílení bezpečnosti na místě,“ říká český velvyslanec v sousedním Uzbekistánu Robert Kopecký, který Oš navštívil.
Zatím ale vyslání policejní mise na jih Kyrgyzstánu, a to o síle pouhých 52 lidí, přislíbila jen OBSE. Obavy a nejistota místních tak trvají.
„Nepotřebujeme humanitární pomoc, ale mezinárodní síly, někoho, kdo by stál mezi námi. Po tom všem, co se stalo, už Kyrgyzům a kyrgyzským úřadům nevěříme,“ apeluje padesátiletý obyvatel Čeremušek, Uzbek Mamir.
