Od Islámského státu ji dělily desítky metrů, teď žije v Praze. ‚Nevěřila jsem, že přežiju,‘ říká fixerka
Málem ji zabil granát, utíkala před autem naloženým výbušninami. V Iráku se dva roky pohybovala v prostředí smrti, aby pomáhala novinářům. Přežila. A k tomu ji to i bavilo, byť si válku stále nese v sobě. Hrozila jí deportace do Sýrie, kde by byla zatčena. V listopadu ale získala v Česku mezinárodní ochranu. „Když jdu po Praze, tak někdy zapomenu, kde jsem, a bojím se, abych nešlápla na minu,“ říká fixerka Lína Issová v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.
Když se Lína noří do zimní bundy a nechápavě kroutí hlavou nad zimním počasím v Česku, málokoho by napadlo, že menší, usměvavá třicetiletá žena prožila dva roky ve válce. Jakmile ale začne vyprávět o své zemi, rodině, obětech války, její hnědé oči zrcadlí smutek a prožitou bolest.
Avšak jen nakrátko, po chvíli se v nich objeví zápal, vzrušení a velká vnitřní síla. To když popisuje svou práci, ve které vyniká. Jinak by nepracovala po boku novinářů ze CNN, The New York Times nebo Spiegel.
Přezdívku „Wonder Lina“ (Zázračná Lína) jí dal francouzský fotograf na volné noze Frederic Lafargue, který osvobozování Mosulu od takzvaného Islámského státu také zaznamenával.
Lína ve druhém největším iráckém městě prožila celých devět měsíců. Téměř nikdo ji přesto nezná, podobně jako další fixery a fixerky, tedy lidi, bez nichž by novináři byli ve válce „slepí“. Bez jakékoli novinářské ochrany pomáhají získat kontakty, domluvit povolení k natáčení, překládají.
Průvodce válkou
Fixer nebo fixerka je anglický termín používaný pro lidi, kteří žijí v místě konfliktu, vyznají se v dané oblasti, mluví tamním jazykem a slouží jako ‚průvodci‘ pro zahraniční novináře. Domlouvají rozhovory, získávají kontakty, snaží se dostat povolení k natáčení, překládají, sbírají informace. Často nemají žádnou novinářskou ochranu. Dobré fixery či fixerky si zahraniční média doporučují, protože spolehlivost je nejhodnotnější věcí ve válečné oblasti.
Jak začala vaše práce fixerky?
Žila jsem s rodinou v uprchlickém táboře nedaleko iráckého Irbílu. V roce 2015 se irácká a kurdská vláda dohodly, že budou bojovat proti Islámskému státu. V té době jsem začala pokrývat válku. Potkala jsem brazilského fotografa pracujícího pro německý Spiegel nebo americkou CNN a rozhodla jsem se jít s ním do války.
Takže tím to začalo?
Zeptala jsem se ho, jestli můžu jít s ním, a on odpověděl, že ano. Ale nejdřív mi řekl: „Líno, bude to velmi nebezpečné.“ Předtím pokrýval konflikt v syrském Kobani. „Válku znám, možná zemřeme. Musíš se rozhodnout. Každou chvíli budeme blízko k tomu, abychom přišli o život,“ řekl mi.
Proč jste na to kývla?
Neměla jsem na výběr. Chtěla jsem začít pokrývat válku, která se stala součástí mého života. Ze Sýrie jsem odešla kvůli válce a v Iráku to najednou bylo to samé. Nemohli jsme před ní utéct, válka nás pronásledovala všude, kam jsme šli. A taky jsem chtěla nějak začít s novinařinou, kterou jsem studovala. Získat zkušenosti.
'Kde jsou Američani? Zůstali jsme v tom sami.' Poslechněte si svědectví Češky z bombardovaného Afrínu
Číst článek
Někde začít? Většinou novináři začínají stáží a vy jste šla do války?
Jasně, opravdu jsem chtěla získat zkušenosti, abych jednoho dne mohla dělat vlastní příběhy. Takže jsem byla strašně nadšená. Mám dobrou zkušenost! Dva roky jsem pokrývala válku a pořád si říkala: „Jé, já pořád žiju, pořád žiju, pořád žiju.“ Byla to obrovská výzva a ty dva roky změnily můj život.
Mluvíme o válce a usmíváte se u toho, smějete se...
I to bylo součástí mé práce: smát se. Musela jsem se usmívat na lidi a získávat kontakty, přístup a povolení. Bylo těžké získat souhlas vojáků, jít s nimi do přední linie, kde se válčí tváří v tvář. Těžké i proto, že jsem žena. Vojáci říkali: „Panebože, co tu bude dělat? Je tu válka, boje.“
Trvalo dlouho, než mi začali věřit. Každý den jsem vysvětlovala, že to je moje práce, že tu musím být. Že musím pomáhat novinářům pokrývat válku pro tenhle magazín, pro tyhle noviny, pro tuhle televizi. Musím tam s nimi být, každý metr, kam jdou. Ze začátku to bylo jednodušší, protože každý voják nebo generál byl Kurd. A tím, že mluvím kurdsky a jsem Kurdka, mi otevřeli dveře a pomáhali mi.
Pro kolik novinářů jste vlastně pracovala?
Pro hodně. Bylo úžasné pracovat s The New York Times, CNN, Spiegelem... S kanadskou CBC a mnoha novináři z Francie, Itálie, Španělska, Německa či Anglie. Z každé země. Pomáhala jsem také Radanu Špronglovi nebo Štěpánu Macháčkovi (zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu pro Blízký východ, pozn. red.).
‚Byla jsem blízko smrti‘
Možná to může znít divně, ale bavilo vás to?
Bavilo. To je důvod, proč jsem pokračovala den za dnem, proč jsem se snažila - velmi komplikovaně - získávat povolení, proč jsem se pohybovala na nebezpečných místech, kde jsem mohla každou chvíli zemřít... Nikdo by o mně ani neslyšel, protože jsem neměla žádnou novinářskou kartičku. Byla jsem jenom uprchlík.
Tu práci jsem milovala. Pořád přede mnou stály nové a nové překážky. Nový den, nové příběhy. Noví novináři a fotografové... Nechtěla jsem v Mosulu promeškat jediný den. Chtěla jsem poznat tamní lidi. Jak dlouho potrvá, než město osvobodí? Co přijde další den? A každý den byl v Mosulu novým dnem. Celých devět měsíců.
Bitva o Mosul
„Jedna z největších městských bitev od druhé světové války,“ tak o válčení v Mosulu psali The New York Times. Podle agentury AP stála bitva o Mosul život nejméně 9000 civilistů. V druhém největším městě probíhaly boje od října 2016 do července 2017. Právě v Mosulu přitom v roce 2014 vyhlásil vůdce džihádistů Islámského státu Abú Bakr Baghdídí chalífát.
Americký server The Atlantic připomíná, že koalice vedená Spojenými státy provedla více jak 1250 leteckých úderů. Podle AP mají na svědomí nejméně třetinu obětí buď irácké, nebo spojenecké jednotky. Právě civilisté trpěli zdaleka nejvíce – ať už důsledkem bombardování, hroutících se budov, brutality Islámského státu, nebo hladem a žízní.
Muselo to být náročné...
Poslední dva měsíce byly opravdu těžké, nebezpečné a byla jsem blízko smrti. Jednoho dne jsme s Janou (českou dokumentaristkou Janou Andert, která na místě strávila několik měsíců a natočila dokument V Mosulu, pozn. red.) a Gabrielem (Gabriel Chaim je fotograf a reportér na volné noze, spolupracuje se CNN, pozn. red.) seděli ve skladišti.
Boje ve Starém městě byly velmi těžké a lítalo hodně dělostřeleckých granátů. Jeden proletěl střechou, která ho zpomalila, a dopadl přede mě. Ozval se zvuk - cinknutí, které stále slýchávám. Granát udělal ve střeše díru a její části dopadly na naše hlavy. Jana s Gabrielem si mysleli, že jsem zemřela. Ale kdyby explodoval, zemřeli bychom všichni - patnáct vojáků, čtyři novináři a já.
Takže jste vlastně přežila vlastní smrt?
Od tohoto dne to pro mě byl nový život. Byla jsem blízko smrti. Stejně jako jiný den. Byly jsme s Janou ve stejné oblasti. Islámský stát měl v Mosulu plán, věděli, že budou muset město opustit. Vyklidili pozice, a když se tam pak přiblížili vojáci, vyjel sebevražedný atentátník s autem a odpálil ho. V oblasti pak měli odstřelovače, kteří po všech stříleli.
Jednoho dne jsem ve vysílačce slyšela, že vojáci mluví o jednom takovém autě. Zaslechli jsme, jak explodovalo, a snažili se dostat blíž, abychom to natočili. Byl to hummer a uvnitř bylo hodně zbraní, takže každých pět minut nějaká vybuchla. Dalo se to velmi obtížně natočit, rozhodli jsme se proto, že se vrátíme. V tu chvíli se vojáci znovu ozvali, že tam je druhé auto.
To je situace, která je vidět i v dokumentu V Mosulu?
Ano. Utíkali jsme, ale zpátky to byla dlouhá cesta. Já na sobě měla těžkou neprůstřelnou vestu. Tehdy jsem byla hodně hubená a bylo hrozně náročné běžet. Pamatuju si, jak jsem Janě řekla: „Jdi, já už nemůžu běžet. Zůstanu tady.“ Oni běželi a já jsem už mohla jenom jít. Bylo taky hrozné vedro, už jsem nemohla. A i kdyby to auto přijelo, říkala jsem si, půjdu, protože už nemůžu běžet. Nakonec auto vojáci zajistili a nevybuchlo.
Cítila jste úlevu, když jste Mosul opouštěla?
Poslední den, když jsem jela z Mosulu do Irbílu a podívala se na město z okna auta, tak jsem si řekla: „Panebože, já jsem zůstala naživu.“ Nevěřila jsem, že to přežiju. Nebo že nebudu zraněna. Že znovu uvidím svoji rodinu. Vždycky jsem se bála mámě říct, že jsem na nebezpečném místě. Pamatuji si, jak jsem jí volala, když zemřeli novináři z Francie...
(V červenci zabila mina iráckého novináře, fixera Bachtjára Haddada, francouzského žurnalistu Stephana Villeneuveho a francouzsko-švýcarskou novinářku, veteránku z válečných oblastí Véronique Robertovou. Samuel Forey pracující pro francouzský deník Le Figaro utrpěl lehčí zranění v obličeji a na ruce.)
Od producenta dokumentu jsem slyšel, že jste byli velice blízko.
Ano, slyšeli jsme ten výbuch. Šli půl hodiny před námi, s jinou skupinou vojáků, ale někde se zasekli. Byl to velmi nebezpečný den. V oblasti bylo namačkáno hodně domů a buď se v nich bojovníci Islámského státu schovávali, nebo tam nechávali nastražená výbušná zařízení. Ty novináře jsme minuli. Samuel je můj přítel, pozdravili jsme je a pokračovali. Oni se chtěli vrátit.
Zprávy je stály život. Letos zemřely desítky novinářů, přinášíme příběhy některých z nich
Číst článek
Takže vy jste šli dál s vojáky?
Ano, byli tam asi jen tři čtyři vojáci. Jinak byla celá divize za námi. Takže jsme tam byli já, Jana, Gabriel, čtyři vojáci a Islámský stát. Jana se mě snažila ochránit a chtěla se vrátit, ale vojáci řekli, že to nejde a musíme chvíli zůstat. V ten samý moment jsme slyšeli výbuch. Vojáci, se kterými jsme trávili veškerý čas v Mosulu, nám začali volat, jestli žijeme. Nikdo nic nevěděl...
Asi šlo o chybu někoho z těch novinářů, protože všichni jsme prošli školením, jak se pohybovat. Když jdeme s vojáky, musíme je naprosto přesně následovat. Nemůžeme jít o deset centimetrů vlevo nebo vpravo. Nevíme, jestli to je o centimetr vedle bezpečné.
Nedokážu si představit, jak strašné to musí být.
Se Samuelem jsme se potom potkali a byl na tom opravdu, opravdu špatně, nemohl mluvit, jeho přátelé zemřeli...
Moje mise tou dobou začala být opravdu obtížná, protože se irácká vláda naštvala. Nechtějí mít problém s jinou zemí, protože nedokážou ochránit novináře. Skoro všichni novináři se vrátili, ale já chtěla zůstat, i když nám nechtěli dovolit jít do přední linie.
A Jana se vrátila?
Ne, taky zůstala. Musela pokračovat se svým dokumentem. Zbývalo asi dvacet dní, než bude Mosul osvobozen. Nebyla možnost se vrátit. Den za dnem jsme se snažili, aby nám znovu věřili.
Takže musíte být i dobrým vyjednavačem.
Je to tak, podařilo se mi přístup znovu získat.
Jak?
Byla to vlastně nemožná mise. Ale Arabové v Iráku mají podobnou mentalitu jako lidé v Sýrii. Když s nimi zůstanete delší dobu, stanete se rodinou. Každý o vás ví, důvěřují vám a vy jim. Věděli, kdo jsou Lína a Jana. To nám velmi pomohlo. Znali nás, spaly jsme s nimi na stejném místě, jedly to samé jídlo, pily společně čaj.
Ticho po Afrínu. 'Všichni tady umřeme,' říká Češka z odříznutého města
Číst článek
Lepší budoucnost
Je to zvláštní. Cestou do kavárny jste vyprávěla, že jste v Praze nová a stále nevíte, kde co je. Se zkušenostmi z Mosulu bych řekl, že vyznat se v Praze pro vás musí být hračka.
Když získáte tuto zkušenost a pak se vrátíte do normálního života, cítíte, že jste se někde zasekl. Cítím strach, nepřijdu si v bezpečí, mívám špatné sny. V prvních měsících, když jsme přišla do Česka, jsem se budila a nevěděla, kde jsem. Možná Irák, možná Sýrie, Německo, Česko...
Je to teď lepší?
Lepší se to každým dnem, ale občas se vzbudím a jsem zase v Mosulu. Něco zaslechnu a myslím si, že je to exploze. Nebo zaslechnu takový zvuk v televizi a přijde mi, že to je hrozně blízko. Když jdu po Praze, někdy zapomenu, kde jsem, a bojím se, abych nešlápla na minu.
Pamatuju si, že když jsem se vrátila v srpnu 2017 do Irbílu, jsem šla se svou sestrou a na ulici byla díra. Já se zastavila a koukala na to. Myslela jsem, že tam je mina. „Co děláš, proč tam tak stojíš?“ ptala se mě sestra. Nebylo to jednoduché. Radši zůstávám doma, cítím se tam víc v bezpečí. Potřebuju čas, abych se od toho osvobodila.
Chcete se znovu vrátit do války?
Ne jako fixer. Snad jako producent, novinář, ale těžko říct... Naučilo mě to, že se nedá předpovědět, co se stane druhý den. Pokud ale někde bude válka, nemám s tím problém.
Nemáte problém jít do války?
Je to jednodušší než trefit do kavárny. (smích)
Musí být těžké zůstat optimistická, když vedle vás zuří válka. Jak se vám to podařilo?
Možná je to tím, jaká jsem. Prožila jsem hodně těžkých věcí, ale vždy přemýšlím o dalším dni. Že bude lepší než ten současný. Blízká budoucnost bude pro mě lepší... To mi pomáhá přežít a usmívat se.
Ale také často pláču. Často přemýšlím, že prostě přestanu. Že budoucnost dobrá nebude. Sedím a pláču, hlavně proto, že situace v Mosulu byla hrozně těžká pro civilisty. Když jsem je viděla okolo sebe - děti, zraněné a umírající... Pořád před sebou vidím ženu, jak křičí a brečí. A tím, že mluvím stejným jazykem, nejde v tu chvíli být jen novinářem nebo fotografem. Ale stejně nejde nic udělat.
Ta bezmoc musí být hrozná...
Pamatuji si, jak jednou Mosulem procházeli civilisté. Byli několik hodin na cestě, staré ženy, muži, děti. Po měsíce neměli pořádně jídlo, pití, bylo velice horko. Byli vyděšení, nevěděli, kam jdou, co bude. Tři roky se báli Islámského státu, ale nevěděli, jak se k nim zachová druhá strana. A prostě v tu chvíli nejde být novinářem, ptát se lidí.
V dokumentu je velmi silná chvíle, když v polní nemocnici ošetřují zraněné děti.
Bylo to těžké, špatně na tom byli také staří lidé. Báli se tak moc, že nemohli chodit. Necítili nohy. Šest měsíců žili ve strachu. Nedokážu si představit, jak velký strach v sobě měli, jak těžká situace to byla, když přestali chodit.
Jednou jsme šli s vojáky, kteří eskortovali civilisty, protože byli uvězněni v domech, ve sklepech. Nemohli jít ven - bojovníci Islámského státu by po nich začali střílet. Vojáci měli úkol, aby za nimi přišli, řekli jim, že tam jsou, ale nemohou jim ihned pomoct. Že přijdou možná v noci a pokusí se je odtamtud dostat.
Jednou takhle přišli za ženou, které bylo asi padesát, byla nemocná a nemohla chodit. Vojáci přišli a ona jen brečela. Tři dny nejedla a neměla léky. Nebyl nikdo, kdo by jí pomohl. Byla při těle a nebylo možné ji nést. Myslela si, že konečně někdo přišel, aby jí pomohl, ale přitom jí pomoct nemohli.
Novinářovy oči ve válečné zóně: fixeři musí být připravení na všechno. I nasadit život
Číst článek
Takže tam zůstala?
Nevím. Řekli jí, že přijdou. Pokud dostali rozkaz, tak tam šli. Doufám, že ji zachránili, ale nevím.
Někdo by si možná myslel, že pokud jde novinář nebo novinářka do války, musí jít o silného, tvrdého člověka. Přitom mi ale přijde, že tomu tak není. Že většinou jde o velmi citlivé lidi, kteří chtějí lidem pomoct...
Chtějí. Fotky, videa, články pomáhají hodně, aby upozornily na to, co se děje. Ale nemohou nic dělat. Když vidíte děti bez bot, jak utíkají, nic nemají. Když najednou utíká hodně lidí, komu dáte vodu? A komu ne? Co uděláte? Na co se zeptat?
Jednou jsme se dostali ke starému muži, který byl po náletech amerického letectva v úplně zničeném domě. Řekl, že ztratil osmnáct příbuzných. Zeptala jsem se ho, jak se cítí. Zůstal pouze on a jeho vnouče. „Co můžu říct? Co bych mohl říct?“ odpověděl. Občas neexistuje ani otázka, na kterou se dá zeptat.
Spousta lidí se chovala zvláštně. K vojákům přiběhl muž s dítětem v náručí. To dítě bylo mrtvé. Nemělo žádný puls, viděli jsme to. „Musím ho dostat do nemocnice,“ říkal. A voják jeho chlapce vzal do nemocnice, jen aby ho uklidnil, i když byl mrtvý. Nevěřil tomu. Nevidí to, i když lidé okolo ano. Vidět a prožít válku je velký rozdíl. Nejde si to představit. Pokud se mě zeptáte, jak začnu žít, nejdřív se musím vyrovnat s tímhle - pořád jsem ve válce a vidím tváře všech těch lidí.
Lína Issová
Lína Issová má deset sourozenců, ale její rodinu rozdělila válka. Zatímco bratři utekli ze Sýrie přes Turecko, Řecko až do Německa, protože se, jak říká, „nechtěli se přidat k žádným bojovým jednotkám“, zbytek rodiny zůstal v uprchlickém táboře nedaleko iráckého Irbílu.
Vše začalo na konci roku 2010 s Arabským jarem. Lína v hlavním městě Sýrie Damašku vystudovala novinařinu, ale s eskalací situace a začátkem občanské války se její rodina rozhodla vrátit do své původní, kurdské, oblasti. Jenže přišel Islámský stát. „V naší oblasti máme hodně ropných vrtů a báli jsme se, že pokud dojde k bombardování, tak všichni zemřeme,“ vypráví Lína. V tu dobu jim irácký Kurdistán otevřel hranice.
Utekli tak do Iráku. „Můžete si představit, že zatímco tady sedíme (v kavárně nedaleko Národní třídy), tak všichni lidé z Prahy utíkají touto ulicí na jiné místo. Prostě jsme je sledovali,“ popisuje. „Byl tam malý most přes řeku Tigris, pamatuji si, jak hodně lidí popadalo do vody, byl úplně přelidněný.“ Od roku 2014 je její rodina v Iráku.
Předtím, než odešla do Mosulu, zůstávala s vojáky v iráckém městě Bašika, kde také potkala Janu Andert. Ta ji pomohla získat víza do Česka, Lína se následně vydala do Německa za svými bratry, avšak hrozilo ji, že bude deportována. Za nelegální překročení hranice, když uprchla před Islámských státem do Iráku, by ji ovšem v Sýrii hrozilo vězení. Z Německa byla vrácena zpět do Čech. V nejistotě žila do nedávna, ale před měsícem získala v Česku dvouletou doplňkovou ochranu. Díky tomu se tak může věnovat svým novým projektům, třeba dokumentu o Kurdech.
