Při oslavách výročí Sametové revoluce se na Václavském náměstí uskutečnil Koncert pro budoucnost. U této příležitosti k Čechům promluvil i hongkongský aktivista a disident Samuel Chu. Je zakladatelem Hong Kong Democracy Council a The Campaign for Hong Kong. Oba projekty jsou zaměřené na prosazování demokracie a svobody Hongkongu. „Události Sametové revoluce v Česku mě motivují dál bojovat,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Rozhovor Praha 21:00 26. listopadu 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Dnes slavíme vítězství českého boje za demokracii. Co osobně pro vás znamená boj za demokracii?
Když mluvíme o kontextu událostí z roku 1989, cítím zvláštní spojení mezi lidmi tady v Česku a těmi v Hongkongu. Nebylo to jenom v Evropě, kde se lidé postavili proti totalitní nadvládě, stalo se to také v Číně a Hongkongu. Akorát to mělo jiný výsledek, než například tady v Česku.

Osvobození lidí od tyranie a totality je ale jenom jedna část. Pro boj za svobodu je nutné, aby věci nestály a byly v pohybu. Je to konstantní proces změny. A to mě na tom baví. Ano, dnes se zde slaví 33 let od vítězství svobody nad totalitou. Československo šlo tehdy jedním směrem a Čína druhým, ale v podstatě jsme si hodně podobní. Všichni se neustále snažíme bojovat za svobodu a spravedlnost, snažíme se bránit lidi, kteří se sami bránit nemohou. To není něco, co končí revolucí nebo masakrem.

Když jste mluvil o masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989, tehdy Vám bylo kolem 10 let, vybavujete si něco z těchto momentů?
Vybavuji si spousty vzpomínek. Studenti protestovali na náměstí Nebeského klidu a lidé v Hongkongu vyšli do ulic. Společně s asi milionem lidí z Hongkongu jsme byli jedni z prvních, kteří začali protestovat. Pamatuji si každý okamžik, kdy se lidé spojili, vyšli do ulic a následně museli sledovat ten masakr, který na náměstí Nebeského klidu nastal. Pamatuji si okamžiky smutku, kdy začala lidem mizet naděje. To navždy změnilo můj život.

Vzpomínám si, že jsem v televizi viděl, co se dělo tady v Česku nebo Německu (NDR). Byl jsem nesmírně inspirovaný nejenom odvahou, kterou lidé měli, ale také možností, že se to může povést a že se to může stát i u nás. Byl jsem ještě moc malý na to, abych pochopil, jak těžké to je a jak dlouho to může trvat. Myslím ale, že to byl velmi důležitý moment, kdy jsem si uvědomil, že vždy existuje možnost změny. Nikdy nemůžete vědět, odkud může přijít.

Můj otec pomáhal několika lidem, kteří se po masakru snažili utéct na západ. V tomto věku jsem tedy strávil nějaký čas v přítomnosti lidí, kteří chtěli utéct před tanky a zbraněmi, což mě poznamenalo. Dalo to směr tomu, co chci zbytek života dělat.

Na to navazuje moje další otázka, kdy jste si uvědomil, že chcete svůj život věnovat boji za demokracii a svobodu Hongkongu?
Pro mnoho lidí mojí generace, kteří viděli nebo zažili, co se roku 1989 v Číně stalo, to byl bod zvratu. Kdybychom uspěli, přepsali bychom historii. Bylo to důležité taky proto, že v té době se měl Hongkong během několika let vrátit pod správu Číny. Dívali jsme se, jak se nám rýsuje budoucnost, kterou najednou porazily tanky. To byl pro mě první moment, kdy jsem si to uvědomil.

Další věcí bylo to, že lidé v Hongkongu nepřestali bojovat a protestovat. Pokaždé, kdy Peking chtěl více a více omezovat jejich práva a svobodu, odpověděli. Stálo se to v roce 2012, 2014 při Umbrella Movement (Deštníková revoluce, pozn. redakce) nebo 2019.

Vidíte u sebe tu změnu? Mám na mysli, když se z člověk stává aktivista a disident bojující za svobodu a demokracii.
Určitě. Co mě neustále pohání a motivuje je fakt, že lidé na náměstí Nebeského klidu umírali nebo že v Hongkongu jsou lidé ve vězení. Naději a odvahu mi ale dodávají lidé z dříve Východního Německa, z Polska nebo třeba tady z Česka. Cítím, že naše historie, ale i přítomnosti, jsou propojené.

Co mě na tom nejvíce motivuje je fakt, že nemusí přijít nikdo zvenčí a říct „vy byste měli mít svobodu“, ale jde to přímo od lidí.

Takže to je něco, co vás pohání dál?
Je to tak. Není to o tom, co říkají Spojené státy, Evropská unie nebo Rusko. Život bez represí ve svobodné zemi, co máte například vy tady, není nějaké exkluzivní právo například pro západní země a kultury.

V Číně na vás byl vydán zatykač, bojíte se někdy při této práci?
Ano, říkají, že se nesmím vrátit do Hongkongu, že mě někdo sleduje a podobně. V takových chvílích ale myslím na dny, kdy například Češi a Slováci usilovali o svobodu v rámci systému, který byl v mnoha ohledech více represivní. Pro mě je to ale v určitém smyslu pocta, protože mi to říká, že ti, co jsou u moci, se bojí toho, co dělám nebo říkám.

Navíc já mám svobodu, nejsem přímo v Hongkongu, můžu jezdit po celém světě a tu svobodu můžu využít i za lidi, kteří ji nemají.

Zmínil jste Deštníkovou revoluci (Umbrella Movement), ve které byl aktivní i váš otec, jak na rok 2014 vzpomínáte?
V mých očích rok 2014 a Deštníková revoluce definovali pro zbytek světa, kdo lidé z Hongkongu jsou. Svět předtím vnímal Hongkong jako místo, kde jsou byznysmeni, mrakodrapy nebo kde by chtěli cestovat. Ale rok 2014 velmi výrazně odhalil, že lidé z Hongkongu představují kontrast k vládě v Pekingu.

Protesty sice nevedly k větší změně, bylo po nich ale jasné, že hongkongská vláda nereprezentuje svůj lid. To také podpořilo další protesty v roce 2019 a situaci, ve které jsme nyní.

Vidíte tedy, že v lidech stále přetrvává naděje?
Už od roku 1989 je mi jasné, že touha lidí bojovat proti režimu, udržovat a chránit svobodu, je pro ně jedna z nejzákladnějších věcí. Pokud si čínská vláda myslí, že může vymazat paměť lidí, kteří svobodu zažili, pak opravdu nechápou, co svoboda vlastně znamená. I přesto že třeba v ulicích zrovna neprobíhají protesty, nikdy nemůžete vědět, kdy, kde a jak může přijít změna. Ano, o svobodu usilujeme více než 30 let, ale změna se může stát během několika týdnů.

Vidíte nějakou změnu v mentalitě lidí v Hongkongu, za tu dobu, co bojují za demokracii a svobodu?
Ano, vidíme to například na případech lidí, kteří protesty vedou a jsou ochotni jít radši do vězení, než aby byli zticha. Režim se také snaží umlčet nezávislá média, ta si ale nachází způsoby, jak zprávy vydávat dál. Pak máte lidi, kteří se snaží bojovat proti systému o něco nenápadněji, zatímco lidi jako já, kteří svobodu mají, mohou světu sdělovat příběhy těch, kteří ji nemají.

A necítíte někdy, že jsou lidé v Hongkongu třeba z neustálého boje unaveni?
Na to se mě hodně ptají. Já se na to dívám takto, když se lidí na Ukrajině zeptáte, jestli už toho nemají dost, nebudou chápat, co tím myslíte. A v Hongkongu je to podobné. Je to únavné a náročné, ale pokud se jich zeptáte, jestli už toho nemají dost, nebudou vás chápat, pro ně to není otázka.

Ano, tento boj už probíhá přes 33 let a stále jsme nevyhráli. Cítíme ale, že jsme ještě ani neprohráli. A není to jen hrstka lidí, co bojuje. Většina lidí v Hongkongu vyjádřila za uplynulých 30 let touhu po životě, který by chtěli žít. A přestože se režim velmi snaží, je těžké tuto masu lidí rozbít.

Uplynulo 33 let od masakru na náměstí Nebeského klidu. Za zapálení svíčky hrozí vězení

Číst článek

Co nám říká fakt, že v posledních volbách v Hongkongu byl jenom jeden kandidát, pro kterého bylo možné hlasovat?
Ukazuje to, čeho se autoritářská vláda nejvíce bojí, to znamená dovolit lidem, aby se svobodně vyjádřili. I v systému, kde už mají kontrolu a nestojí proti nim silná opozice, jsou tak vystrašení z každého malého náznaku nesouhlasu a opozice a proto říkají, že nás nejenom nenechají vyhrát, ale nenechají nás ani kandidovat.

Co se musí stát, aby byl Hongkong svobodný a demokratický?
Za posledních 25 let měl Hongkongu zvláštní status. Měli jsme získat určitou svobodu a práva, která byla sice limitovaná, ale i to jsme se snažili zachovat. Peking ale dává jasné zprávy, že Hongkong nečeká demokratická budoucnost, pokud tady nebude svobodná a demokratická Čína. A místo toho, aby se vláda snažila udržet alespoň to, co máme, teď musí sedm milionů lidí bojovat, aby celou zemi osvobodili od represivní Číny.

Takže neexistuje svobodný Hongkong bez svobodné Číny?
Myslím, že v této době to není možné. Celá moje cesta začala v roce 1989 masakrem na náměstí Nebeského klidu. To pro mě vždy bude představovat celého ducha boje za svobodu. Myslím, že to nikdy nebylo jenom o lidech v Hongkongu, ale vždy to neslo i odkaz událostí z roku 1989, což tvoří základ demokratické Číny. Lidé musí pochopit, že opozice v Číně existuje tak dlouho, jako komunistická strana, a tvoří jakousi koalici s lidmi v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu, což představuje rezistenci. Nikdo z nás nebude svobodný, pokud všichni nebudeme svobodní.

Klára Svobodová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít