Listy o vztazích s Libyí i o rozšiřování EU
Hodně sledovaným tématem je budoucí rozšíření Evropské unie - Bulharsko a Rumunsko budou čekat do podzimu na definitivní verdikt, zda mohou už v lednu 2007 vstoupit do unie. Takové - prozatím spíš kompromisní rozhodnutí - včera padlo v Bruselu. A ještě se podíváme do Norska, tam dnes mají Den ústavy, tradiční oslavy ale tento rok provází spor s přistěhovalci o státní hymnu.
Není rozhodnutí Washingotnu navázat diplomatické vztahy s Tripolisem trochu překvapivé. Hospodářské sankce proti Libyi za její podporu terorismu vyhlásila už v 80.letech Reaganova administrativa. A vztahy pak ještě víc zkomplikoval atentát na letadlo společnosti Pan Am nad skotským Lockerbie. Jak komentují a vysvětlují nynější rozhodnutí Bílého domu média?
Newyorské Timesy připomínají, že po více než čtvrtstoletí byla Libye synonymem terorismu, fanatismu a čirého protiamerikanismu. Je to země, která utrácela své ropné bohatství za Kaddáfího snahy o dosažení světové nadvlády. Tripolis měl prsty ve sponzorování státních převratů, atentátů a teroristických zvěrstev. Je sice pravda, že Libye už v současné době rozhodně nepatří mezi hlavní sponzory atentátníků. I tak Bushovo rozhodnutí vyvolává jistou schizofrenii - používá Amerika vůči Libyi stejný metr jako vůči Íránu a Severní Koreji, táže se deník New York Times.
International Herald Tribune si všímá, že hned za vřelými slovy přicházejí z USA do Libye i ropné společnosti. Zatímco Američané měli Libyi zařazenou na seznamu teroristických režimů, Evropa, Kanada, Indie, Austrálie a Čína v této zemi čile investovaly. Zajistily si například stálý přísun ropy a zemního plynu na evropský trh, píše deník. Před dvěma lety sice Bush své restrikce částečně povolil, kvůli silné evropské konkurenci už ovšem americké ropné společnosti nemohou na libyjskému trhu dominovat. Maximálně mohou díky moderním strojům zvýšit v Libyi těžbu. A o to zřejmě Americe teď jde, soudí International Herald Tribune.
Evropané jsou prý vyděšeni z chystaného rozšíření Evropské unie. Jak zaznamenal náš zpravodaj pro evropské záležitosti Vít Pohanka, britský týdeník Economist ve svém posledním vydání píše, že obavy mají hlavně národní politici. Běžní občané Unie přitom nejsou všeobecně proti rozšíření.
Economist udává, že obavy z přijetí nových zemí jsou nyní nejmenší ve státech, které se v roce 2004 otevřely novým členským zemím nejvíc - tedy v Británii, Irsku a Švédsku. Naopak nejhlasitěji se proti rozšíření Unie staví země, které se snaží ekonomicky izolovat - a tady Economist uvádí jako příklad Francii.
Týdeník zmiňuje i podobnou shodu v postojích vůči globalizaci a rozšíření. Ty národy, které se bojí globalizace, bojí se i rozšíření a naopak. Na závěr Economist upozorňuje na další jev, který by takzvaná únava z rozšíření mohla přinést - pokud by zůstala stranou evropské integrace část Balkánu, pak právě ona přijde do Evropy sama v podobě nelegální imigrace, drog a zločinu. Proto nemá podle Economistu smysl přijmout například jen některé bývalé jugoslávské republiky - jmenovitě Slovinsko a Chorvatsko, a ostatní nechat stát na vedlejší koleji.
Na 17. května připadá v Norsku Den ústavy a po celý týden se v zemi mohutně oslavuje - co tedy letos kazí národní oslavy?
Norové jsou patrioti a na své symboly, včetně národní hymny, jsou patřičně hrdí. Jak píše například list Aftenposten, právě kvůli hymně provází letošní oslavy doprovází ostrá debata. Rozpoutal ji požadavek skupiny přistěhovalců, kteří chtějí přeložit slova norské hymny do jazyka Urdu. Tím hovoří Pákistánci, kteří jsou nejpočetnější skupinou imigrantů žijících v Norsku. Konzervativní politici ale takový návrh odmítají - podle nich jsou podobné ústupky kontraproduktivní. Přistěhovalci se budou cítit v nové zemi lépe, teprve až se naučí tamní jazyk, tvrdí oponenti. Jak připomíná norský deník Aftenposten, podobnou debatu zažili nedávno ve Spojených státech. Také tam požadavek na překlad hymny - tentokrát do španělštiny, provázely rozporuplné reakce.
