Londýn chce olympiádu bez politiky a pompéznosti. V popředí má být jen sport
Londýn je jediným městem v historii, které pořádá olympijské hry již potřetí. V ulicích města jsou odkazy na předchozí olympiády všude patrné a Britové jsou na svůj primát patřičně pyšní. Londýnské hry však nemají být politické ani pompézní, chtějí být skutečnou oslavou sportu - a třeba opět posunout hranice lidských možností.
„Británie je kolébka sportu, lidé ho mají pod kůží,“ říká vedoucí české olympijské výpravy František Dvořák. Sportovní aspekt her má být na prvním místě, pořadatelé se naopak důsledně snaží vyhnout politice.
I proto vznikla polemika o tom, zda se má při slavnostním zahájení her držet minuta ticha za izraelské olympioniky, které zavraždili teroristé před 40 lety na mnichovských hrách. Prezident Mezinárodního olympijského výboru Jacques Rogge se domnívá, že to pro takovou pietní vzpomínku není vhodný okamžik.
„Z lidského hlediska tomu rozumím. Rozumím ale také postoji Rogga, že by to mohlo evokovat i jiné situace. Já si myslím, že je to správný postoj. Při olympijských hrách je spousta jiných, možná i lepších příležitostí, aby se toto připomnělo,“ soudí František Dvořák.
O atmosféře v Londýně těsně před zahájením olympiády referovali vedoucí české olympijské výpravy František Dvořák a londýnský novinář Jan Jůn
Předchozí olympiáda v Londýně v roce 1948 však bezesporu silné politické poselství nesla. „Byly to první hry po skončení druhé světové války. Takže šlo vlastně o takový restart a začínalo se znovu. Mělo to být hnutí nepošpiněné ideologiemi,“ vysvětluje historik Martin Kovář z Ústavu světových dějin Filosofické fakulty Univerzity Karlovy.
Jak poválečné hry, tak především první londýnská olympiáda v roce 1908 prý olympijské hnutí doslova zachránily.
„V roce 1908 stálo olympijské hnutí před krachem. Předchozí hry v Paříži a Saint Louis byly krajně nevydařené. V roce 1906 navíc Řekové uspořádali jakýsi trucpodnik, který se dnes označuje jako meziolympijské hry. A když v roce 1908 vybuchl Vesuv a Itálie pořadatelství odřekla, vypadalo to, že je olympijské myšlence konec,“ popisuje Martin Kovář.
Baron Coubertin však nakonec oslovil britské pořadatele a ti uspořádali vynikající hry. Proto se nyní pořadatelé obracejí do minulosti a minulé dvě olympiády hrdě připomínají.
Politický aspekt her analyzoval historik Martin Kovář z Ústavu světových dějin Filozofické fakulty UK, sportovní stránku přiblížil profesor Miroslav Kučera, odborník na tělovýchovu a vrcholový sport z druhé lékařské fakulty Univerzity Karlovy
Oproti poslední letní olympiádě v čínském Pekingu se londýnské hry prezentují jako daleko menší, skromnější, přátelské a více v souladu s potřebami města a jeho obyvatel. Součástí příprav byla i obrovská regenerace celého východního Londýna. Sportoviště jsou rozebratelná a budou lidem sloužit i po skončení her. Oproti tomu například symbol pekingské olympiády, stadion Ptačí hnízdo, již čtyři roky chátrá a nemá žádné využití.
Přestože se politický aspekt her po skončení studené války podstatně snížil, stále není bezvýznamný. Čína se před čtyřmi lety prezentovala jako nastupující světová velmoc, která si nenechala mluvit například do otázky lidských práv.
Coubertinovská myšlenka je silná
A jednoduchá nebyla ani volba Londýna olympijským městem. Zástupci Paříže, jednoho z poražených kandidátských měst, obvinili tehdejšího britského premiéra Tonyho Blaira z politických manipulací. Psalo se dokonce o tom, že Američané takto splatili Britům dluh za podporu v Iráku a naopak trestali francouzského prezidenta Chiraka za to, že jeho podpora taková nebyla.
Olympijské hry si ale především stále drží status nejvýznamnější sportovní akce na světě. „Je to tím, že původní coubertinovská myšlenka je strašně silná. Mladí z celého světa, pojďme se sejít a soupeřit ve fair play duchu. Pojďme předvést, že sportování je důležité, ale že je to i místo pro setkávání a pro přátelství," vysvětluje Kovář.
Londýn se rozezněl desetitisíci zvony, které vítaly příchod olympijských her
Číst článek
Výjimečnost olympiády, která se koná jen jednou za čtyři roky, motivuje sportovce k co nejlepším výkonům. K těm je potřeba i dokonalé načasování formy, která musí přijít právě v tom jediném důležitém okamžiku.
„Načasování formy je základní věc, která vychází z vlastního procesu tréninku přípravy. Sportovci jsou připravováni na jedno období výkonnosti a v té musejí určitou dobu vydržet. Každý sport má dobu přípravy, maximálního výkonu a doznívání maximálního výkonu,“ říká profesor Miroslav Kučera z druhé lékařské fakulty Univerzity Karlovy, odborník na tělovýchovné lékařství.
Olympiáda je podle něj vrcholem pro každého sportovce a potvrzení správnosti jeho tréninku i celého systému života, přípravy i momentální koncentrace.
Zcela zásadní věcí je také vzájemná vazba mezi psychikou a fyzičnem. „To je jeden z rozhodujících faktorů, který určuje výkon v daném okamžiku,“ říká Miroslav Kučera.
Obě tyto složky prý musí být v rovnováze a ještě v souladu s momentálním stavem. V současné době navíc není možné uspět bez vědecky propracované přípravy. Základem všeho je však už samotný výběr vhodné sportovní disciplíny.
„Výběr sportu podle vrozených predispozic je to zásadní. U nás bohužel platí, že se vybírá jedinec pro sport, nikoli sport pro jedince. Špatný výběr v raném věku má ale špatné následky. Potlačí se předpoklady, které jedinec má, a ten tak nikdy nedosáhne vrcholové výkonnosti,“ tvrdí Miroslav Kučera.
Prezident Klaus otevřel Český dům na OH
Číst článek
O současném sportu se často říká, že již bylo dosaženo hranice lidských možností. „Je složité říci, kde se ta hranice pohybuje. Je to podobné jako s délkou života,“ soudí profesor Kučera a dodává:
„Teoreticky se člověk může dožít 140 až 150 let, ale řada faktorů způsobí, že je život kratší. A s tou výkonností je to také tak. Rozhodují o ní biomechanické, biochemické i mentální věci.“
Nadcházející olympijské hry tak mohou ukázat, zda hranice budou opět pokořeny.
