Londýn: Vrak Titaniku je třeba chránit
Velká Británie se stala prvním signatářem mezinárodní dohody o ochraně vraku Titaniku, údajně nepotopitelného parníku. Klesl však na dno Atlantiku u břehů kanadského New Foundlandu při své první plavbě v noci ze 14. na 15.dubna 1912, a to se ztrátou více než patnácti set životů - především pro nedostatečnou kapacitu záchranných člunů.
Katastrofu přežilo zhruba sedm set lidí, z nichž tři prý ještě žijí. Záměrem nové mezinárodní dohody kterou podepsal jako první za Spojené království ministr pro námořní dopravu David Jamieson je chránit slavný vrak Titaniku. Ten se stal předmětem podstaně zvýšeného zájmu po jeho objevení v hloubce 4 kilometrů pod vlnami Atlantiku v roce 1985.
Ne, že by o Titanik nebyl velký zájem před tím. Postaraly se o to na příklad velice úspěšné filmy Hollywoodu. Nicméně po objevení vraku ponorkovým robotem v roce 1985 začaly snahy o vytažení jednak kusů trupu Titaniku samotného, jednak jednotlivých předmětů z vraku. První tak zvaná záchranná expedice proběhla v roce 1987 a šestá, zatím poslední, v roce 2000.
Ovšem to co bylo pro někoho věcí záchrany a vědeckého pokroku, bylo zvláště pro část příbuzných více než patnácti set obětí první plavby Titaniku nepřístojným pokusem o zbohatnutí, ne-li zločinem hraničícím s barbarstvím, jak argumentovali někteří, kdo považují hroby za nedoknutelné.
Předměty, které patřily jednotlivcům z Titaniku byly jednak vystavovány, jednak prodány s velkým ziskem . A právě to britské vládě začalo dělat starosti - zvláště vzhledem k tomu, že v Británii žilo hodně příbuzných obětí Titaniku, kteří si na motiv zisku při tak zvané záchraně Titaniku trpce stěžovali.
Momentálně má podle amerického zákona více méně monopolní práva na věci z Titaniku společnost RMS Titanic, která do snah o vytažení věcí investovala obrovské sumy. Britská vláda doufá, že k meznárodní dohodě o ochraně vraku Titaniku brzy přistoupí také jiné země, zvláště Spojené státy, Francie a Kanada.
