Lukašenko drtivě vítězí, následují protesty a represe. Scénář se opakuje pošesté, říká reportérka Svobodné Evropy

Lenka Kabrhelová mluví s Alexandrou Dynko z Radio Free Europe/Radio Liberty.

Přehrát

00:00 / 00:00

11. 8. 2020 | Praha / Minsk

Prezidentské volby v Bělorusku vedly k největším protestům v zemi za poslední roky. Režim čelí mezinárodní kritice nejen za to, s jakou tvrdostí proti demonstrantům zakročila policie, ale i kvůli neregulérnosti hlasování. Znovuzvolený Alexandr Lukašenko protestující označil za ovce, které podle něj řídí zahraniční státy včetně Česka. Jak to v Bělorusku vypadá? Začíná se v zemi utvářet opozice, která by mohla ohrozit posledního diktátora Evropy, jak se Lukašenkovi přezdívá?

 

Hudba: Martin Hůla
Editace, rešerše, sound design: Lukáš Matoška, Ondřej Franta, David Kaiser

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Alexandr Lukašenko, který v čele Běloruska stojí už 26 let, povládne i další funkční období. Jaká je to pro Bělorusko zpráva? 
Myslím, že pro většinu lidí je to očekávatelná zpráva, racionálně se to dalo předpokládat. Dokonce i ti, kteří doufali, že nějaké změny přijdou, chápali, že není dost sil postavit se systému, který (prezident) za těch 26 let vybudoval.

Především jde o samotný systém voleb. Ve volebních komisích sedí lidé, vesměs prověřené osoby, které jsou tam už několik volebních období. Velmi často jsou to zástupci státních organizací. Často spolu pracují v jedné instituci: například předsedou volebního okrsku může být ředitel školy a ve volební komisi sedí jeho podřízení, učitelé. Jako pozorovatelé pak zpravidla působí lidé, kteří jsou členy organizací napojených na vládu, například strany Bělorusko nebo oficiálního Svazu žen. Letos se veřejnost - zástupci občanských sdružení - pokusili dát dohromady nezávislou pozorovatelskou misi. Opírali se o běloruskou ústavu a volební zákon, které říkají, že jakýkoli občan Běloruska může v místě svého bydliště shromáždit podpisy a ucházet se o místo pozorovatele. V posledních měsících se takovýchto iniciativních lidí objevilo velmi mnoho, ale k tomu, aby se člověk mohl (stát) pozorovatelem, ho musí schválit speciální komise. Díky internetu a v uvozovkách “díky” epidemii bylo možné zasedání těchto komisí sledovat online a vidět, jak úředníci jako jeden muž hlasují proti účasti nezávislých pozorovatelů, kteří chtěli sledovat volby a sčítání hlasů. Nakonec k volbám jako pozorovatele z uchazečů z řad občanské společnosti nepustili ani jednoho člověka. Ústřední volební komise pak rozhodla, že přímo do volebních místností pustí jen omezený počet pozorovatelů - tři lidi, všichni ostatní museli zůstat venku. Ty tři osoby byly jako obvykle lidé prověření úřady. Máme mnoho výmluvných fotografií, které zachycují, jak se nezávislí pozorovatelé snaží nahlížet do oken okrsků dalekohledy, nebo stojí třeba na židli a snaží se zjistit, co se ve volební místnosti děje.

A i když úřady i tentokrát - jako ostatně vždy - tvrdily, že mají důvěru ve výsledky a jsou si jisté tím, že se volby odehrály fér a spravedlivě, proti těmto nezávislým pozorovatelům se rozběhla celá kampaň. Pár dnů před samotnými volbami proběhly předčasné volby, a prakticky každý den organizace hájící lidská práva informovaly o tom, že z volebních místností odvezli několik pozorovatelů do vězení. Konflikty bohužel pokračovaly i v samotný den prezidentských voleb. Takže se odehrál předvídatelný scénář: když se v Bělorusku konají volby, s ohromnou převahou zvítězí Alexandr Lukašenko, ve stejný den se odehrají v zemi protesty, které skončí zraněním mnoha lidí - letos bohužel podle všeho i obětí na životě. A takhle se to v Bělorusku událo už pošesté.

Ústřední volební komise tvrdí, že Lukašenko zvítězil s 80 procenty hlasů. Ale jak zmiňujete, stovky lidí vyšly do ulic protestovat, protože mají zato, že volby byly zfalšované. Může popsat, jaká je v Minsku a dalších městech nálada, jak to tam vypadá?
Teď v pondělí 10. srpna, kdy spolu mluvíme, je situace klidná. Do Minsku jsem se vracela kolem šesté hodiny ráno a v ulicích už nebyla zásahová technika ani policie. Ale víme - a naši novináři toho byli přímými svědky - že ještě v noci zasahovala policie v centru města i na okrajích a zatýkala prakticky kohokoli, kdo v tu chvíli byl venku. Je tu přitom celá řada znepokojivých zpráv. Jeden člověk podle organizací hájících lidská práva během protestů zemřel. Ministerstvo vnitra to popírá, tvrdí, že neregistruje informace o obětech na životech. Ale fotografie a svědectví lidí i novinářů, kteří byli na místě, mluví o opaku. Ten muž podle všeho zemřel, když do skupiny demonstrantů najel policejní anton, speciální těžké auto, které se bohužel v posledních letech stalo v podstatě symbolem Běloruska.

V ulicích se antony objevují nejen během protestů podobných tomu povolebnímu, ale třeba kdybyste přijela před rokem, před dvěma lety v době nějakého velkého svátku, tohle policejní auto by tam bylo také, jakoby mělo lidem připomínat, že vás stát vždy podezřívá z toho, že můžete spáchat nějaký trestný čin.

Lidé teď pozorně sledují zprávy, videozáznamy, fotografie. Internet v den voleb vůbec nefungoval a doteď jsou se spojením problémy. Některé stránky jsou přístupné jen přes službu VPN - většinou zpravodajské servery nebo sociální sítě, v posledních letech jsou hodně populární aplikace jako například Telegram. Informace bylo během voleb obtížné získávat, protože fungovala jen mobilní síť. Všechno je to samozřejmě děsivé - záběry policejního násilí, fotografie těžkooděnců rozhánějících demonstranty, videa zachycující, jak policie používá proti lidem slzný plyn, vodní děla, zábleskové granáty. Jsou tu svědectví o použití gumových projektilů. Všechno jsou to strašné záběry. A člověku to působí o to větší bolest, že ani na jednom ze záběrů, ani ze svědectví lidí z posledních měsíců se neprokázalo, že by kdokoli z protestujících nebo lidí, kteří třeba jen otevřeně vyjádřili nesouhlas s vládou, podněcoval k násilí, útočil na policii nebo na speciální zásahové jednotky OMON. Ministerstvo vnitra potvrdilo, že v neděli po celém Bělorusku zadržela policie tři tisíce lidí. Raněno bylo 50 lidí - civilistů - a 39 příslušníků policejních sil. Porušování pravomocí ze strany policie, o němž svědčí záběry pořízené obyčejnými lidmi i novináři, se nijak nevyšetřuje. Úřady už ale zahájily trestní řízení proti těm, kteří byli zadrženi. Ti teď čelí obvinění z toho, že údajně napadli policisty.

Nabízí se otázka, proč úřady reagují tak tvrdě? Na jednu stranu jste zmiňovala, že se lecos dalo čekat, protože tak úřady reagovaly už v minulosti. Na druhou stranu ale také experti mluví o tom, že letos se u prezidenta objevila nečekaná a velmi vážná konkurence, Světlana Cichanovská. Mohlo to na postup úřadů mít nějaký vliv?
Víte, ono i v době předvolební kampaně, která byla nečekaně akční, se běloruská společnost rozdělila na “bité a nebité”. Ti první si pamatují, jak probíhaly protesty v 90. letech, po prezidentských volbách v roce 2006 nebo 2010, kdy také docházelo k násilí ze strany policie, která protesty velmi rozháněla a řada lidí skončila na roky ve vězení - například po protestech v roce 2010 skončilo ve vězení šest prezidentských kandidátů, někteří přitom dostali tresty odnětí svobody. Například Andrej Sannikov pak získal politický azyl a doteď je v zahraničí. Lidé si tohle všechno pamatují a vědí, že běloruský státní aparát je ve své současné podobě schopný skutečně tvrdého postupu. Nicméně generace, která vyrostla v uplynulých deseti letech - od roku 2010 do roku 2020 se podobných protestních akcí neodehrálo tolik a ani policie nepostupovala tak tvrdě - tak tito mladí lidé, kteří teď tvoří podstatnou část protestujících, vyrostli s úplně odlišným chápáním svých vlastních práv a povinností. Pro ně to je vše neuvěřitelné, nechápou, jak je možné, že policie takto proti lidem postupuje. A pokud v roce 2010 bylo víceméně “normální”, respektive lidé si zvykli, že vás můžou zatknout a dát do vazby na deset dnů třeba za to, že na tričku máte symbol nezávislého Běloruska, který stát dlouho zakazoval, tak to dnešní mladá generace není ochotná akceptovat a pochopit. A ve chvíli, kdy se setkali s policejní brutalitou - například během cyklomaratonů, kdy deset, dvacet, třicet lidí vyrazilo na společnou jízdu po městě, a policie je strhla z kol, zadržela, jedna dívka si například během takové policejní akce zlámala ruku, jiný muž skončil s epileptickým záchvatem - a kdy všechny tyto záběry jsou dostupné na internetu, lidé jsou tím pobouření a jsou připravení dát svůj hněv úřadům najevo.

A jak do toho všeho zapadá Světlana Cichanovská a její prezidentská kandidatura? Povedlo se jí nějak tento hněv lidí uchopit a pracovat s ním?
Ano, naprosto. Všichni se teď shodují v tom, že nehlasují pro Světlanu Cichanovskou, ale proti současnému prezidentovi Alexandru Lukašenkovi. Experti mají svorně zato, že kdokoli by našel sílu k tomu bavit se lidmi, s tou částí společnosti, která je připravena nedat svůj hlas Lukašenkovi, lidé by ho podpořili. Světlana Cichanovská přitom zvolila v dané situaci velmi příhodný způsob osobního i politického chování. Bylo zjevné, že je upřímná, vždy otevřeně mluvila o tom, že není političkou, že nechce získat politickou moc. Říkala, že pokud se stane prezidentkou, jejím hlavním cílem bude uspořádat svobodné volby. To bylo i hlavní přání většiny běloruské společnosti. Vše to bylo trochu překvapivé. Nálada lidí se začala ukazovat ve chvíli, kdy uchazeči o prezidentskou kandidaturu začali sbírat podpisy. Novináři a pozorovatelé tehdy informovali o tom, že lidé stojí v kilometrové frontě, aby podpisem podpořili jiného kandidáta, a tak dali najevo své ne Alexandru Lukašenkovi. Tehdy začalo být jasné, že se běloruská společnost za posledních 10 let - od voleb a tehdejších násilně rozehnaných protestů - zcela zásadně proměnila.

Takže za Světlanou Cichanovskou nestojí žádný jasně specifikovaný politický program, ale především jeden hlavní vzkaz, a to jsou svobodné volby. Je to tak? 
Ano. Ona sama říká, že program nemá. Když se jí novináři ptají, co by dělala a jak by zemi vedla, odpovídá na to tak, že v týmu má mnoho velice schopných lidí a odborníků, což je pravda. Tím, že spojila síly se štáby ostatních prezidentských kandidátů, které úřady nezaregistrovaly a k volbám je nepustily - to byl například bývalý bankéř Viktor Babaryko nebo někdejšího ředitel Parku vysokých technologií Valerij Cepkala -  ukázala, že kolem sebe dokáže shromáždit různé lidi, kteří mají znalosti, zkušenosti a vědí, co je potřeba dělat. Ale jediným hlavním vzkazem pro všechny bylo uspořádání svobodných voleb. A lidé jí naslouchali, hlavně proto, že za současné situace takový slib pro ně znamená jedinou naději na změnu. A státní moc je v tom sama během posledních měsíců utvrzovala. Zmiňovala jsem nejrůznější aktivity, které se objevily - například snaha o pozorovatelské mise u voleb, návrhy reforem, podpora alternativních kandidátů atd. - tomu všemu úřady vystavily stopku. A vlastně lidem nedaly jinou možnost, než hlasovat pro kandidátku, která slibovala svobodné volby.

A pokud bychom se podívali na genderový aspekt toho všeho: běloruské politice jednoznačně dominují muži, překvapilo vás, že právě ženy - v jistou chvíli Cichanovská spolupracovala s dalšími dvěma ženami, jejichž manželé měli kandidovat, ale skončili ve vězení - že dokázaly získat takovou podporu veřejnosti?
Z jedné strany mě to nepřekvapilo, protože v Bělorusku ženy vždy fungovaly jako velký zdroj podpory a jakési protestní stability. Když muži - aktivní politici - skončili ve vězení, ženy často musí přebrat povinnosti na sebe, zajišťují chod politických stran, občanských hnutí. Bohužel je to taková ilustrace patriarchálního uspořádání běloruské společnosti, které v mnohém přetrvává. Ta protiváha, kterou tyto ženy dokázaly vytvořit k mačistickým patriarchálním způsobům Alexandra Lukašenka, velmi dobře zafungovala i z hlediska praktické politiky. To, co reprezentují, se natolik liší od všeho, co nabízí současná státní moc v Bělorusku - násilí, autoritářství, jediný správný názor - že to pro lidi bylo jako závan čerstvého vzduchu a dokázalo to v nich vzbudit naději. To se týkalo i žen, které štáb Cichanovské ve velkém podporovaly a dál podporují. Účastnily se velmi výrazně různých aktivistických sdružení i u kandidátů Viktora Babaryka nebo Valerije Cepkala. Ženy v Bělorusku jsou hybnou silou, ale málokdy se dostanou do pozice vůdčí osobnosti. Tak jako tomu bývá v různých patriarchálních společenstvích: zbyde na ně role těch, kteří umožňují společenské změny a pohyb vpřed. Co se týče prosazování rovných genderových příležitostí, tomu to ale jistě prospělo. Vznikla spousta reportáží, videí, kde se mluví o “girl power” (ženské síle) atd.

Co se bude dít dál? Chápu, že je velmi obtížné odhadovat, jak se situace bude vyvíjet - ale z toho, co říkáte, vyplývá, že občanská společnost v Bělorusku sílí. Dá se na druhou stranu říct, že ta tvrdá reakce režimu svědčí o tom, že slábne? Nebo takové tvrzení není na místě?
Bohužel myslím, že v tuto chvíli nikdo nedokáže říct, co se bude dít dál. Ani se do takových odhadů nikdo moc nechce pouštět. Protože i politizace běloruské společnosti a všechny projevy solidarity a odporu, které se v posledních měsících v Bělorusku odehrály, přišly poměrně zčistajasna, bez varování. Už jsem zmiňovala jeden z prvních dnů, kdy se sbíraly podpisy pro alternativní kandidáty: dlouhá fronta, která se tehdy vytvořila, byla naprostým zjevením. To že teď lidé protestují a demonstrují, to je také nečekané. Ještě jsme nezmiňovali, že co se týče působení Světlany Cichanovské, která v tuto chvíli představuje jedinou výraznější politickou sílu, předvedly běloruské úřady neuvěřitelnou míru represe. Jen za uplynulý měsíc bylo zadrženo a uvězněno 1400 lidí. To je opravdu vysoký počet. V roce 2010 bylo také zadrženo mnoho lidí, ale tehdy to rozhodně bylo pod jeden tisíc - bylo to 700 lidí. Takže těžko říct, co přijde zítra. Jedna věc se ale podle mne říct dá - a mnozí se v ní shodují - a sice že běloruská společnost přeci jen není revolučně naladěná. Všichni potvrzují, že lidé chodí protestovat na poklidné mítinky, které se odehrávají bez násilí. Jediné, co může občanská společnost v Bělorusku nabídnout, je pokračování této strategie: přicházet s novými iniciativami, které fungují v souladu se zákony, žádat u Ústřední volební komise a úřadů, aby zákon dodržovaly, a v tomto úsilí nepolevovat.

Když už zmiňujeme rok 2010, tehdy brutální zásah režimu vyústil v sankce ze strany Evropské unie i Spojených států. Teď už slyšíme některé evropské politiky vyzývat k tomu, aby se aktuální dění v Bělorusku projednalo na evropské půdě. Pokud se podíváme na reakce běloruského režimu - mají opatření, jako jsou například sankce, vliv na to, jak se režim k vlastním obyvatelům chová?
Co se týče chování k vlastním obyvatelům, tak ano, mohou ho ovlivnit. Ale běloruský režim a současná státní moc si na sankce zvykla. Zavedení nějakých nových opatření by pro ně nic nového neznamenalo. Mně se zdá, že do jisté míry mohou mít úřady i ideologický zájem na tom, aby sankce zavedeny byly. Bělorusko se neodvratně blíží ekonomické krizi, propad očekávají i všechny další země, pokles výkonnosti předpovídají i nejrozvinutějším ekonomikám světa. Bělorusko to nevyhnutelně zasáhne také. A co se týče sankcí, pro běloruskou vládu to bude ideologicky pohodlný způsob, jak na sankce svést všechno strádání, kterému budou běloruští obyvatelé čelit. Takže myslím, že je to způsob sice vyzkoušený, ale ne příliš funkční.

Lenka Kabrhelová, Lukáš Matoška a Ondřej Franta

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Bělorusko, Alexandr Lukašenko, protesty, Minsk