Maďaři si připomněli v Domě teroru oběti komunistického režimu
Minulost si třeba přiznat! Pod tímto heslem si celý týden připomínali v Maďarsku oběti komunistického režimu. Tato série vzpomínkových akcí vrcholila před budapešťským Domem teroru, který přesně deset let ukazuje veřejnosti zločiny dvou totalitních režimů, které vlády v Maďarsku ve 20. století.
V muzeu zločinů fašismu a komunismu našel spolupracovník Českého rozhlasu Gregor Martin Papucsek hlavně mladé lidi.
Povídám si se středoškoláky v Domě Teroru v Památný den obětí komunizmu. Toto hrůzostrašné muzeum ukazuje krutosti fašistického režimu, ale tentokrát je na pranýři víc komunistická totalita.
Cítím dost velký rozdíl mezi exponáty a tím, o čem hovoří mladí, osmnáctiletí lidé. Krutosti sovětské okupace, odvlečení statisíců, jak to Maďaři nazývají - na „málenkij robot", vykonstruované procesy, popravy, brutální potlačení revoluce, opět popravy, emigrace, kobky, kde vyslýchali nepřítele lidu obušky a elektrickým proudem.
V muzeu zločinů fašismu spolupracovník Českého rozhlasu Gregor Martin Papucsek hlavně mladé lidi.mp3
Toto je zde v muzeu velmi plastické: obrazy, zvuky, předměty. Vyzařuje z nich dobová temná atmosféra.
Mladíci uznávají, že k poznání světa je důležité mít vědomosti o těchto historických událostech, říká první. Druhý jmenuje, kde získává informace: ve škole, z televize, z médií, z hraných filmů, nebo i z návštěv takových muzeí.
Třetího až tak nezajímaly tyto historické záležitosti. Zná je spíš z vyprávění rodičů. Oni to přežívali tak, že tehdy nebylo příliš dobře, ale nyní, když si zavzpomínají, oba tvrdí, že bylo líp než dnes.
Právě jde okolo premiér Maďarska, aby zapálil svíčku na památku obětí komunizmu. Viktor Orbán jakoby poslouchal gymnazisty.
Před naším mikrofonem také říká, že není jednoduché vysvětlit dětem, jaké to bylo. I naše děti mají své problémy, například nemají práci, nevidí doma perspektivu. Nedá se to však porovnat s naší mladostí a nedej bože s mladostí našich rodičů a prarodičů. I tak musí platit zásada: vyprávěj to svým dětem. Jenže je to těžké udělat tak, aby to i ony pochopily.
Po premiérské mezihře jsme opět se studenty a jejich učitelem dějepisu, který říká:
"Právě z kádárovského období, či z padesátých let máme vynikající filmy. Studenti si zapamatují hlavně ukázky z filmu Svědek."
Straničtí lídři chtějí pěstovat pomeranče, hrdina filmu však má jen citron. Když jej pak vyslýchají, odpoví: maďarský pomeranč, trochu žlutý, trochu kyselý, ale je náš.