Muž, který vrhal stín. Uzdraví bývalý autokrat Mahathir nemocnou Malajsii?
Překvapivé volební vítězství malajsijské opozice pod vedením kontroverzního expremiéra, Mahathira Mohamada vyvolalo napříč celou Malajsií vlnu nadšení mezi odpůrci dosavadní vlády a příznivci Pakatan Harapan, Koalice naděje. A také obrovskou pozornost mezinárodních médií. Není divu: dosavadní vládní koalice, vedená Malajskou stranou národního sjednocení UMNO, byla do středy u moci celých 61 let, kdy ani jednou neprohrála volby.
Pokud měla opozice někdy v historii blízko k vítězství, bylo to spíše v roce 2008, kdy opoziční strany ukořistily vítězství v pěti z 13 svazových států Malajsie a tehdejší vláda Abdullaha Badawiho ztratila dvoutřetinovou většinu v parlamentu.
To Abdullaha stálo premiérské křeslo.
Vláda končí s ostudou
V čele strany i vlády ho tehdy nahradil nyní poražený Tun Najib Razak. Najib stál v čele země devět let (2009-2018), a byť není na místě upírat mu některé ekonomické úspěchy, především zvládnutí ekonomické krize roku 2009, nyní – s ostudou – končí.
Končí přesto, že jeho strana jakožto dominantní pilíř vládní koalice měla pod kontrolou rozsáhlý státní aparát včetně cenzury a hojně využívala i státní rozpočet pro poskytování peněžních darů nemajetným Malajsijcům, čímž si chtěla zajistit jejich hlasy.
Strana UMNO byla pověstná i manipulací s volebními obvody (tzv. gerrymandering) a nespravedlivým přepočtem hlasů venkovských oblastí s převahou malajského obyvatelstva na poslanecké mandáty, čímž si zajistila převahu v parlamentu v minulých volbách roku 2013, a to přesto, že získala pouze 47 procent hlasů.
Osm let do stovky. V čele malajsijské vlády stane nejstarší premiér na světě
Číst článek
Dosavadního premiéra Najiba však křeslo nejmocnějšího muže země stály hlavně jeho finanční skandály, způsobené zpronevěrou stovek milionů dolarů z fondů státní firmy 1MDB, výprodej strategických společností Číně a všeobecná únava společnosti z korupce, zdůrazňování etnických a náboženských rozdílů a neochota vlády ke skutečným reformám.
Nejstarší premiér světa? Také, ale...
Většina světových i českých médií zdůrazňuje, že Malajsie má od středy nejstaršího premiéra na světě ve věku 92 let. Což je jistě obdivuhodné a neobvyklé.
Mnohem zajímavější však je Mahathirovo předchozí 22leté působení na postu premiéra Malajsie a hlavně jeho současné spojení se svým předchozím politickým rivalem Anwarem Ibrahimem, jehož v roce 1998 dostal za mříže a který nyní již potřetí dlí ve vězení.
Mahathir, který v poslední době intenzivně spolupracuje s Anwarovou manželkou Wan Azizou na sjednocení opozice, nyní tak – poněkud paradoxně – usiluje o jeho propuštění a znovuzapojení do politiky.
Pozoruhodný je navíc i další Mahathirův politický obrat. Do roku 2016 byl nově jmenovaný premiér členem vládní strany UMNO, které i v minulosti předsedal, a rovněž byl i mentorem končícího předsedy vlády Najiba. Mahathir se však stal tvrdým kritikem vládní korupce i podbízení se Číně a založil novou stranu Parti Pribumi Bersatu Malaysia (Strana sjednocených původních obyvatel), a přestože svým názvem tato strana zdůrazňuje malajsijský etnonacionalismus, podobně jako jeho předchozí strana, připojil se s ní nakonec k multietnické demokratické opozici, vedené právě Wan Azizou.
Lze spekulovat, že toto spojení bylo pro opozici šťastné, jelikož ani jedna strana by osamoceně nebyla patrně s to Najiba a vládní koalici Barisan Nasional (Národní fronta) porazit.
Aliance však využila synergie vzájemné podpory a okamžiku vrcholící nespojenosti s vládou a šokující volební výsledek byl na světě: zatímco Mahathirem vedená opoziční koalice získala minimálně 113 křesel z 222 a tedy tzv. prostou většinu, Najibova BN pouhých 79 křesel, tedy o celých 43 méně než v předchozích volbách.
Zdravý rozum voličů
Obyvatelé Malajsie tak rozhodli jasně: žádají změnu a razantní reformy. A to nejen ekonomické, jelikož jejich dříve dobře našlápnutá ekonomika uvízla v „pasti středního příjmu“ (middle-income trap), ale také zásadní přeformulování dosavadní rasové politiky, jež zajišťuje speciální práva Malajcům a dalším „původním“ etnikům a z malajsijských Číňanů a Indů činí občany druhé kategorie.
A v neposlední řadě vítězství liberálnějších stran může znamenat omezení sílícího vlivu islámu na politiku a veřejný prostor v zemi, kde zdůrazňování náboženských rozdílů začalo přispívat ke vzniku markantních sociálních bariér.
To je však pro tak multikulturní zemi, jakou je Malajsie, velmi nezdravé a nebezpečné. A proto je zřejmé, že malajsijský lid, který se v těmto volbám dostavil v nebývale vysokém počtu, prokázal mnohem více moudrosti a zdravého rozumu než mocí a nekale nabytými penězi opojení politici. Otázkou je, jak se bude situace vyvíjet, až opadne povolební euforie a začne tvrdá každodenní politická realita.
Autor působí v Orientálním ústavu Akademie věd ČR. Zaměřuje se na moderní a soudobé dějiny Indonésie a Malajsie a interakci politiky, náboženství a etnicity v těchto zemích; zabývá se rovněž obecnými dějinami Filipín.
