Útěk z Mariupolu. ‚Věděla jsem, že nám zbývá pár vteřin. Dvě auta nacpaná lidmi stála jako terče‘
„Myslím, že smrti jsem se už nebála. Bála jsem se, že zešílím. Ještě jednu noc tam a můj mozek by to nevydržel.“ Nadija Suchorukovová donedávna pobývala v Mariupolu, podařilo se jí uprchnout. Evakuace ale proběhla na poslední chvíli. „Máma stála u vchodu a říkala, že zůstane. Myslela si, že se nevejde,“ popisuje. Ve městě zůstal její muž, se kterým se jí nedaří spojit. Server iROZHLAS.cz přináší její svědectví.
Nadija Suchorukovová, rodačka z Mariupolu, zveřejňuje svědectví na svém facebooku. Český překlad Terezy Chlaňové poskytla ukrajinská ambasáda v Česku serveru iROZHLAS.cz. Ambasáda potvrdila, že se jedná o autentickou zpověď.
Jedná se již o druhé svědectví, které zveřejňujeme. První – psané ještě v obklíčeném Mariupolu – si můžete přečíst zde.
25. března 2022, 12.34
Bylo nás šestnáct. Odjeli jsme ve dvou autech. Neuvěřitelný přepych. Ještě štěstí, že ta auta neměla skla a byly v nich díry po střepinách. Jinak by je sebrali. Přátelé nám vyprávěli, že předchozí večer do domu jejich rodičů, který praskal ve švech, přišli vojáci. Nejdřív ukrajinští. Prohlíželi si dvůr a chtěli se tam zakopat.
Naproti nim vyběhly dvě ženy. Začaly je prosit: „Prosím, chlapci, jděte z našeho dvora pryč. Jsou tu ve sklepě děti. Náš dům rozbombardovali, nemáme kam jinam jít.“ Než odešli, dali ukrajinští vojáci těmto dvěma křehkým ženám svůj příděl potravin, objali je a šli pryč.
O několik hodin později k domu přišli ruští vojáci. Na prosby nereagovali, řekli, že je to nezajímá, a dlouho si prohlíželi auta. Ta se jim nelíbila. Kvůli střele, která přiletěla na sousední dům, auta moc reprezentativně nevypadala.
Děti, pes a my
Těmito auty pro nás přátelé 16. března přijeli. Naši čtvrť celou noc bombardovali, jako by se ji snažili srovnat se zemí. Moji malí synovci nespali. Jejich máma je neustále tahala z matrací a snažila se je někam odvést. Nebylo kam.
Chlapečci všechno snášeli bez reptání. V bundičkách a botách slézali z postelí, brali do rukou tašky s punčocháči, tričky a spodním prádlem a poslušně odcházeli na druhý konec sklepa. Neplakali, nepotřebovali žádné vysvětlení. Prostě šli tam, kam se jim řeklo.
Na druhé straně to bylo také naprosto děsivé. Místo, kde jsme se usadili my, se nacházelo naproti vchodovým dveřím. Tu noc se dveře třásly tak, jako by se je snažil někdo vyrazit. Noční můra pokračovala až do rána. Dva z nás se rozhodli jít do garáže pro auto. Neměli jsme žádnou jistotu, že se odtamtud vrátíme. Bombardování neustávalo a moje kolegyně pochybovala, zda dokáže rychle otevřít dveře garáže.
Svědectví z obklíčeného Mariupolu: Jsem přesvědčená, že brzy umřu. Je to otázka několika dní
Číst článek
Svazek tvořila spousta klíčů. Nikdo nevěděl, který z nich bude pasovat. V lepším případě jsme odhadovali, že se nám správný klíč podaří najít za deset minut. Za tu dobu tam mohlo dopadnout deset střel. Dva lidé z našeho sklepa mohli desetkrát zemřít. Ale i tak se rozhodli jít. Museli zachránit děti.
Vchodové dveře se začaly třást, mysleli jsme, že to způsobil další výbuch. Poté jsme uslyšeli hlas. Báli jsme se otevřít. Nevěděli jsme, co se venku děje. Zdálo se nám, že jsme slyšeli střelbu ze samopalů. Obávali jsme se, že do naší čtvrti přišli okupanti a povedou pouliční boje. Někdo za dveřmi zavolal naše jména. Byli to naši přátelé. Přijeli pro nás těmi rozbitými auty.
Děti, pes, my, naše mámy. Matky jet nechtěly. Myslely si, že se do auta nevejdou. Nevzala jsem si s sebou nic kromě taštičky s doklady. Celou dobu jsem s ní spala, nesundávala jsem ji z krku.
Peklo samo o sobě
Neměla jsem odvahu běžet do bytu do čtvrtého patra. Zůstal tam můj Josyk. Můj rezatý kocourek. Večer předtím s námi chtěl jít do sklepa, ale báli jsme se, že se tam ztratí. Ráno jsem za ním jít nemohla. Bála jsem se, že na mě nepočkají, že mi ujedou a já se prostě v tom sklepě zblázním.
Myslím, že smrti jsem se už nebála. Bála jsem se, že zešílím. Ještě jedna noc tam a můj mozek by to nevydržel. Tohle vězení bylo samo o sobě peklem. Tím neustálým bombardováním a ostřelováním se ve mně něco zlomilo. Nebála jsem se umřít, přála jsem si smrt. Jen abych neslyšela ty zvuky, nemusela čekat na nálety a počítat rány, které otřásaly zemí.
Nasedli jsme do auta. Můj pes, dospělá labradorka Angie se scvrkla do velikosti jezevčíka a uvelebila se mi mezi kolena. Ven trčel jen její hnědý nos. Třásla se a plakala.
Moje máma stála u vchodu a říkala, že zůstane. Myslela si, že se nevejde. Já jsem ji hystericky přesvědčovala. Věděla jsem, že nám zbývá pár vteřin. Dvě auta nacpaná lidmi stála jako terče uprostřed mrtvé ulice. Některé domy měly vyrvané srdce. Byly skrznaskrz prostřílené. Náš dům měl vytlučená okna, ale byl celý. Cítila jsem, že to tak dlouho nezůstane.
Máma nakonec do auta nasedla. Na přední sedadlo jsem se jako zázrakem vešla já, máma a pes. Dveře od auta zavřel Ljoša. Nikam nejel. Sám zůstal stát v průjezdu. Musel najít děti.
Pořád jsou tam – v tom pekle. Dneska ráno mě prozvonil. Volala jsem mu zpátky, ale spojit se s ním už nešlo.
