Medaile a květiny na olympiádě v Londýně předávají muži
Úspěšní sportovci na olympijských stupních vítězů mají hlavu v oblacích a okolí asi moc nevnímají. Možná jim ale neunikl jeden podstatný detail: Na rozdíl od předchozích her předávají medaile a květiny muži.
Je to další z extravagantních nápadů, jak londýnskou olympiádu pojmout originálně a jinak. Mimochodem, někteří sportovní komentátoři si už na tom vylámali zuby.
„Celý nápad s muži předávajícími medaile a květiny mi připadá fantastický. Ten přístup, ta snaha odlišit se a vytyčit nové standardy se mi zdají skvělé. Myslím si, že jen Britové jsou něčeho takového schopní!“
Seznamte se: Zara Gormanová, studentka designu. Právě Zara vymyslela slušivé a přitom dynamicky vypadající kloboučky trůnící na hlavách hostesek a jejich viditelnějších i početnějších mužských protějšků. Pochvaluje si, že s výjimkou předem stanovené barvy, „royal purple“ ji nikdo nebrzdil v tvůrčím rozletu.
„Kloboučky jsou svým způsobem pocta architektuře olympijských sportovišť. Je to zakotvení toho, co už kolem sebe na olympijských hrách vídáme. Je tam třeba promítnutý velodrom nebo plavecké Aquatic Centre,“ vysvětluje Zara překvapenému redaktorovi Českému rozhlasu, který v kloboučcích viděl v první řadě kapku vody.
Olympijský deník zpravodaje Českého rozhlasu v Londýně Jiříh Hoška o návrhářích na Radiožurnálu
„Oblečení a kostýmy na přechozích olympiádách pokaždé připomínaly národní kroje. Pořadatelé nás oslovili, abychom vymysleli něco moderního a mladého, co se líbí nám, studentům designu,“ popisuje Tom Crisp, který byl se svou dánskou kolegyní zodpovědný za návrh oblečení.
Celá řada ze 4400 kytic pro medailisty letěla obloukem do hlediště. Možná by si to jejich původní majitelé rozmysleli, kdyby věděli, že je navrhla mezitím bohužel zesnulá floristka Jane Packerová. Dílo své proslulé manželky dokončil Gary Wallis.
„Použili jsme kultovní britskou květinu, růži. Jako symbol energie jsme do kytice vložili pšenici, kterou by tam asi málokdo čekal, podobně jako rozmarýn a mátu peprnou,“ řekl.
Stupně vítězů vymýšlela hned pětice mladých designérů a současně kamarádů. Společnou řeč tak prý hledali celkem snadno.
„Snažili jsme se navrhnout pódium napřed pro potřeby paralympiády a až pak jsme mysleli na olympiádu. Možná i proto je výsledek dost odlišný od stupňů vítězů v Pekingu nebo Aténách,“ komentuje své dílo Luc Fusaro.
Upřímně řečeno, londýnští olympionici by byli nejspíš ochotní stát i na bedýnce od rajčat, jen kdyby se jim na krku mohl houpat ten blyštivý, kovový kotouč.
