Byla naprosto vyrovnaná a vzpřímená, vzpomíná na poslední chvíle Milady Horákové její dcera

Tento týden si Česko připomíná 70 let od justiční vraždy Milady Horákové, české právničky, političky a členky odboje proti nacismu i komunismu. Ve speciálním vydání Interview Plus na svou matku vzpomínala Jana Kánská. V rozhovoru ale hodnotí i současnou situaci ve Spojených státech, kde od roku 1968 natrvalo žije. A kritizuje českou vládu, která je komunisty tolerovaná.

Interview Plus Bethesda (Washington) Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jana Kánská při předání replik Muklovského válečného kříže v roce 2012 | Foto: Filip Jandourek | Zdroj: Český rozhlas

Vám bylo v osudném červnu 1950 šestnáct a půl roku. V posledním dopise vaše maminka psala: „Bude to ještě chvíli bolet, ale pak už stále méně a méně.“ Odhadla to správně, když zde sedíme 70 let poté?
Každá smrt, když někdo odejde předčasně, všechny strašně bolí a trvá moc dlouho, než si zvyknou. 70 let je opravdu dlouhá doba, ale jsou vzpomínky, na které se nedá zapomenout, jsou chvíle, které jsou doposud těžké a bolavé. Člověk si ale během dlouhého života na ten fakt zvykne a musí poté objevovat jiné kvality, které mu nahradí toho člověka. U mé matky to byla nesmírná čestnost, otevřenost, statečnost, kterou se stavěla k celému procesu a čemuž nakonec obětovala svůj život.

Otec byl jako skála

Jedna z krutostí komunistického režimu byla, že jste se jako rodina nemohli dostat ke zmíněným dopisům, teprve až po roce 1989. Vracíte se k nim ještě někdy? Nebo je to ten druh památky, který člověk pečlivě střeží, ale nemá příliš důvod se k ní vracet?
Dala jsem je do úschovy Národnímu muzeu, protože si jich moc vážím. Měla jsem je tady u sebe několik let, tady je letní vlhkost a špatné počasí, a protože byly psány na nekvalitním papíře inkoustovou tužkou, měla jsem obavy, že by se časem mohly pokazit. V muzeu se o ně pečlivě starají. Mám několik výtisků, které vyšly poté jako duplikáty.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý rozhovor s Janou Kánskou

Jsou chvíle, kdy se na některý z dopisů podívám. Speciálně na ten, který patřil mně a mému otci a který zračí jejich vzájemnou blízkost s maminkou, jejich oddanost a lásku. To jsou momenty, které přichází velmi zřídka, protože to je pro mě velmi dojemné.

K výročí od justiční vraždy Milady Horákové vychází knížka s titulem S hlavou vztyčenou, což je také citace z jednoho z dopisů. Novinář Daniel Anýž v ní popisuje detailně příběh vaší rodiny. Je v knize něco, co považujete za důležité pro příběh Milady Horákové a nikdy předtím jste o tom nemluvila?
Žádala jsem Daniela, aby se věnoval hlavně osudu mého táty, který byl matce nesmírnou oporou a možná, že bez jeho vlivu by máma nebyla tak pevná ve svém rozhodnutí bojovat. Člověk vždycky potřebuje vedle sebe někoho, kdo ho podepře, a to byl můj otec - byl skutečně jako skála. Byla jsem ráda, že se Daniel Anýž rozhodl popsat i jeho osudy, které byly velmi těžké.

Být nablízku druhým

Sedíme na zahrádce vašeho domu v Bethesdě u Washingtonu. Co v červnu 2020 nejvíce zaměstnává Janu Kánskou?
Myslím, že je to ten nešťastný koronavirus. Už jsme zde uvězněni skoro tři měsíce a život se vychýlil úplně z normálního běhu někam, kam jsme si nedovedli představit. Najednou nastalo období, kdy nebylo možné v potřebných chvílích být nablízku ostatním lidem. Pamatuju si, že i ve válce během těžkých chvil člověk mohl jít ven a promluvit s druhými, což dodávalo útěchu a úlevu. Teď, zpočátku karantény, to pro mě bylo hrozně těžké, protože se ráda setkávám s lidmi.

Myslím si, že to postihlo i méně společenské lidi, kteří také přítomnost druhého člověka potřebují. Možná právě proto se teď objevily ty bouře v USA, jsou toho součástí, projevily se dobré i špatné vlastnosti lidí po dlouhém odloučení od normálního života.

Dovedete se potkávat alespoň s nejbližšími? Máte zde v Americe děti a vnoučata.
Mám velké štěstí, dcera bydlí deset minut odtud. Potkáváme se skoro denně, oni jsou také pečlivě uzavřeni a nikam nechodíme. Doufám, že nebezpečí nákazy nehrozí. Syn v Bostonu je vzdálen, ale máme naštěstí aplikaci Facetime, takže se aspoň jednou týdně vidíme a slyšíme.

Rodina, která se nechtěla nečinně dívat na zlo. S Danielem Anýžem o osudu dcery Milady Horákové

Číst článek

Vaše vnučka se jmenuje Anna Milada King, v překladu Králová, což bylo svobodné jméno vaší matky. Zná vnučka příběh svého jména?
Samozřejmě že zná. Je Anna po mé babičce, která zemřela krátce předtím, než jsem se narodila. Stejně je to symbolické, protože ve jméně je Anna i Milada.

Bojíte se osobně situace s koronavirem? Po tom, co jste v životě prožila?
Nebojím se toho, a dokonce dostávám často vyhubováno od dcery, že nenosím masku a chodím po ulici. Mají o mě velký strach vzhledem k tomu, že jsem v rizikové skupině. Samozřejmě že to respektuji a že se v rámci informací, které dostáváme, snažím dělat všechno, co mě ochrání od infekce. Je to nutné zvláště teď, když se zdá, že může přijít druhá vlna. To bude riskantní, protože lidé budou lehkomyslnější, a já snažím naopak teď dodržovat dvakrát tolik všechny předpisy.

Trump by chtěl být diktátor

Zmínila jste také demonstrace, které v posledních týdnech otřásají Spojenými státy. Co si o nich myslíte?
Myslím si, že násilná smrt George Floyda je něco neuvěřitelného. Policie měla snad nějaký důvod zasáhnout, když ale někdo devět minut klečí na krku muže, který říká, že nemůže dýchat, tak je to kruté a nezákonné. Nedivím se, že demonstrace začaly, čímž se jistě povzbudily protidemonstrace a spousta lidí, kteří ve své podstatě rasisti jsou, se dále mstí. Nevyvolává to naději na rychlé změny.

To všechno chce dlouhodobé řešení. Měl by se udělat nějaký smysluplný program a zákon pro policii, jak dalece může postupovat, jaké budou zvýšené tresty pro policisty, kteří to nebudou respektovat. A pravidla musí respektovat i ti, kteří provokují na druhé straně. Pomocí rozšířené vzdělanosti a informovanosti o tom, jak se chovat a jak postupovat, by se to mohlo vyřešit. Jsem ráda, že se to teď začalo řešit, ale mělo se to řešit už dávno, případů tu bylo mnoho.

Nebyli to typičtí ideoví stoupenci, míní historik o lidech, kteří Horákovou poslali na šibenici

Číst článek

Do Ameriky jste přišla v roce 1968, tedy v době, kdy zde doznívalo hnutí za práva Afroameričanů. Máte pocit, že se za tu dobu Amerika posunula?
Myslím, že ano. Ale to posouvání pořád ještě nestačí. Nejhorší situace je pro ty Afroameričany, kteří se dostali na určitou úroveň ve vzdělání i ve společnosti, ale stejně pociťují nerovné podmínky. Na druhou stranu je dobře, že tato vrstva roste, protože je potřeba, aby ti, kteří této úrovně nedosáhli, měli vzor. Velmi důležité pro rovnoprávnost bylo také zvolení Barracka Obamy, protože najednou zde byl vzor, ke kterému se můžou skoro všichni uchýlit.

Jeho následníkem v Bílém domě je Donald Trump, jak hodnotíte jeho působení?
Neměl byste se mě na to ptát. Napadají mě jenom samé ošklivé výrazy.

Třeba se stylizuje do pozici někoho, kdo je hrází proti socialismu a komunismu. To vám neimponuje?
Ne. Mně hlavně neimponuje, že ničí americkou demokracii, zasahuje do ústavy tak, že ničí její základy. Amerika je mu úplně jedno, záleží mu hlavně na tom, aby byl zvolen, a podle jeho chování soudím, že by mu vyhovovalo, kdyby mohl být diktátorem.

Na druhou stranu potkávám Američany, kteří věří, že on je tím patriotem, jak má být. Jak tohle chápete?
Doufám, že se jednoho dne vzbudí a přesvědčí, jak se velice mýlili.

Nový život v USA

Jak se vám změnil život po příchodu do USA? Bylo pro vás třeba to, že už jste pro okolí nebyla pouze dcerou Milady Horákové, nějak osvobozující?
V Československu jsem před rokem 1968 nemohla dosáhnout toho, co jsem si pro svůj život představovala. Pořád byly nějaké komplikace, a když ne, tak bylo předem jasné, že jakékoliv snažení nebude mít dobrý výsledek. Když jsem šla sem, všechno šlo jako po másle. Vše, co jsem si přála, se mi začalo plnit.

Našla jsem zde otce, který byl ještě v dobrém zdravotním stavu. Našla jsem zde svého životního partnera. Narodily se mi děti. To bylo všechno to, co jsem si přála. Nakonec jsem zde nenaplnila studium, ale dostala jsem do univerzitního pracovního prostředí, které mi nahradilo společnost kolegů a přátel, mezi kterými jsem se cítila dobře. Takže Amerika mi splnila spoustu představ, proto ji mám tolik ráda a proto se tak bojím o to, aby zůstala tou Amerikou, do níž jsem kdysi přijela.

Milada Horáková při závěrečné řeči | Foto: Národní filmový archiv

V roce 1966 jste sem už směla přijet na tříměsíční návštěvu za tatínkem, kterého jste viděla po 17 letech od dramatického útěku před policií z vašeho domu. Dokázali jste hned navázat tam, kde jste tehdy skončili?
Velmi rychle. Neměli jsme vůbec žádný problém. Bylo to emotivní, ale táta byl člověk, který si vždycky rozuměl s mladými lidmi. Takže to hned naskočilo.

Proč to s vaší maminkou nakonec dopadlo hůř v komunistickém Československu než v nacisty ovládaném protektorátu?
Máma byla pro komunisty tak nebezpečná, že se ji nejdřív ještě jako poslankyni snažili získat a pak se ji snažili umlčet.

Během procesu jste nemohli do soudní síně. Dovedla jste vůbec poslouchat ty rozhlasové přenosy?
Poslouchali jsme to večer, když jsme přišli domů. Teta se hodně snažila o to, abychom mohli do soudní síně, ale nikdy to nebylo povoleno.

Kdy jste si poprvé uvědomila, že situace je vážná a že jsou komunisté odhodláni dotáhnout svůj monstrproces do toho hrozného konce?
Nemůžu to přesně určit. Sledovali jsme to pečlivě každý večer u rádia a pořád jsme doufali, že dostane milost, o kterou sama nechtěla požádat. Poté jsme požádali já s mým dědečkem, ale bylo to zamítnuto, protože už bylo předem rozhodnuto, co se má stát.

Vyrovnaná a vzpřímená

Myslíte, že tehdy bylo něco, co mohlo prezidenta Gottwalda zviklat? Nechával to ještě posoudit ministerstvem spravedlnosti, žádaly ho o milost světové osobnosti (Albert Einstein, Eleonor Rooseveltová). Navíc Klement Gottwald se s vaší maminkou znal z parlamentu, byť jako politický soupeř. Byla tam vůbec nějaká možnost?
Mám dojem, že to bylo rozhodnutí ze Sovětského svazu, rozhodnutí sovětských poradců. V tu dobu nebyla jediná možnost, že by se to mohlo rozhodnout v rámci české vlády a českého soudnictví. Bylo to prostě rozhodnuto, a tím pádem i skončeno.

Vám byla komunisty umožněna jediná návštěva večer před popravou. Působila na vás maminka tak vyrovnaně, jak to posléze vyznívá z posledního dopisu?
Naprosto. Byla naprosto vyrovnaná, vzpřímená a úžasná.

Proč vám nic nepovolovali, ani co se fyzického kontaktu týče?
To byla součást trestu.

Už v osmnácti letech ji vyloučili ze školy za účast na demonstracích. Horáková pak ale vystudovala práva

Číst článek

V dopise na rozloučenou maminka píše, že jste statečné děvče. Byla jste statečná i bezprostředně po tom?
Já jsem myslím byla v šoku a to se dá celkem pochopit, protože mi bylo šestnáct roků a okolnosti byly takové, že na ně radši nevzpomínám.

Kdo vám pak nejvíce pomohl?
Moje teta a můj strýc. To byli dva lidé, kteří mi pomohli tolik, že jsem se mohla zase postavit do normálního života.

Jak jste prožila tu dobu 50. let v Československu?
Díky svým statečným profesorům jsem mohla dokončit gymnázium. Potom jsem se dostala jako žákyně na druhou zubní kliniku na Karlově náměstí, kde jsem rok studovala na zubní instrumentářku. Pro dobré výsledky si mě tam nechali jako zaměstnankyni, to jsem dělala deset let a snažila se marně dostat na studia medicíny. Po deseti letech jsem si vymohla, že jsem mohla další dva roky studovat večerně na obor zubní laborantky a techničky.

Na klinice si mě poté nechali ještě dva roky a jako zubní technička jsem odjížděla do USA. A tady hned našla zaměstnání v oboru, pracovala jsem do té doby, než se narodila dcera, pak jsem měla asi pět šest roků pauzu kvůli dětem. Mezitím jsme se přestěhovali do Pittsburghu a tam jsem našla místo na univerzitě, pracovala jsem jako instruktorka v zubní laboratoři pro graduovaný program, hotoví zubaři si tam dělali specializaci na protetiku. Tam jsem byla víc než 12 let.

Odkaz Milady Horákové

Měla by podle vás Milada Horáková potřebu angažovat se v současném Česku? Nebo spíše, co by ji k tomu motivovalo?
Vždy ji motivovalo, aby bylo v Česku dobře. Byla velká vlastenka, čestná a přímá žena, takže pokud by z jejího pohledu něco nebylo čestné a přímé, jistě by se angažovala, aby to mohla napravit.

‚Chci za své činy nést plnou zodpovědnost.’ Před 70 lety si Milada Horáková vyslechla trest smrti

Číst článek

Co říkáte na to, že komunistická strana toleruje českou vládu a klade jí podmínky?
To je jistě špatně. Nemůžu se k ničemu detailně vyjádřit, protože bohužel poslední dobou už nemám tolik informací o české politice. Pakliže se česká vláda přizpůsobuje komunistickému diktování, tak to je špatně.

Krátce po revoluci, když byl založen Klub Milady Horákové, jste v proslovu řekla: „Pevně důvěřuji v duchovní sílu lidí této země a vím, že budou schopni ji zase přetvořit v krásný domov. Tím bude splněn její odkaz.“ Tedy odkaz vaší maminky. Myslíte si, že se to stalo?
Myslím, že se hodně změnilo, a věřím, že právě mladí lidé mají už představu, jak vypadá pokrokový, slušný a progresivní svět a že se tomu snaží přibližovat. Jak dalece se to odráží v české politické scéně, to nemůžu říct. Je velká spousta lidí, kteří vědí, jak chtějí, aby jejich stát vypadal.

Jan Kaliba Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme