Milovníci čokolády si užijí ve vlámských Bruggách

"Není všechno čokoláda, čemu se čokoláda říká," zjistil zpravodaj Českého rozhlasu v Belgii Vít Pohanka při návštěvě muzea věnovaného čokoládě ve vlámských Bruggách. A navíc informuje, že rozdílné pohledy na čokoládu způsobily hodně zlé krve v Evropské unii, která slaví právě dnes padesátiny.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Muzeum čokolády ve vlámských Bruggách | Foto: Vít Pohanka

Každý den - včetně pondělků, zde mohou návštěvníci od desíti do pěti sledovat krátké demonstrace, jak se ručně vyrábí nejznámější belgická čokoládová specialita, pralinky. Záběr expozice je ale mnohem širší.

Dozvíte se tu i něco ze samého úsvitu dějin čokolády, k vidění jsou artefakty z kultur jihoamerických Mayů a Aztéků, od kterých se naučili Evropané čokoládu konzumovat nejprve jako nápoj. Teprve v první polovině devatenáctého století technologie evropským experimentátorům umožnila vyrábět čokoládu v pevném stavu, tak, jak ji známe dnes. Jenže, když o více než století později se v Evropě rozpoutala skutečná bouře o tom, co vlastně čokoláda je.

"Je pravá čokoláda - a pak existují její imitace," nezapře v sobě Cedric Van Belle konzervativní pohled na problém, charakteristický pro Belgičany: "Skutečná čokoláda se dělá z kakaové hmoty, kakaového másla a cukru - to je všechno," shrnuje Cedric belgický pohled na věc.

U imitací - jak pohrdlivě nazývá drtivou většinu výrobků, kterým asi většina nás běžných smrtelníků čokoláda říká, je to úplně jinak: "Místo kakaového másla se používají rostlinné tuky, pak kakaová sušina a samozřejmě cukr. To jasně poznáš, že to není vůbec žádná čokoláda, to je prostě napodobenina," vyjadřuje se Cedric s despektem o dobrotě, na které jsem takříkajíc vyrostl a kterou od ranného dětství za čokoládu považuji.

Může mne těšit, že nejsem sám. Debata na toto téma trvala v Evropské unii více než čtvrt století a rozpoutala se po vstupu Británie a Irska počátkem sedmdesátých let. Země jako Belgie, Francie a Itálie bránily svůj trh před levnějšími výrobky velkých cukrářských koncernů, které používají rostlinné tuky. V roce 2000 dosáhly členské země po sedmadvaceti letech složitých jednání kompromis: čokoláda může obsahovat 5 procent rostlinných tuků, ale pak musí být jasně označená. Cedric k tomu jen lakonicky poznamenavává: "Smí se tomu sice říkat pravá čokoláda, ale my to v Belgii neděláme."

Zní to možná trochu snobsky, ale Belgičané asi mají v tomto ohledu právo chodit s nosem trochu nahoru. Jejich čokoládové pochutiny (zdaleka ne jenom pralinky) mají dobrý zvuk po celém světě.

A na závěr jedno malé doporučení: pokud jedete do Belgie a čokoláda vás opravdu zajímá, nenechte se nalákat jen malým pseudomuzeem na bruselském Velkém náměstí, které je koncipované spíš jako past na turisty. Podívejte se do vlámských Brugg, kde se toho dozvíte a také uvidíte, případně ochutnáte mnohem víc. V kterékoli turistické poradně už Vás jistě do tamního muzea Choco-Story navedou.

Milan Kopp, Vít Pohanka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme