Zadními dvířky nasedám do tříkolky paní Jün a vyrážíme. Stanoviště těchto minitaxíků u stanice metra Kao-pej-tien (Gaobeidian), které ještě před malou chvílí bylo zcela liduprázdné, necháváme za sebou.

"Přijela policie, která kontrolovala, zda někdo nejezdí načerno. Víte, lidé s nějakou vadou tyhle vozíky dostávají zdarma ke své přepravě, proto je nesmí využívat k výdělku. Nám ovšem nic jiného nezbývá, a tak prakticky každý den hrajeme tuhle hru kočky s myší," vysvětluje 52letá Jün, která se od dětství může pohybovat jen s pomocí berlí.

Pokud by totiž chtěla získat licenci, musela by za starší motorovou tříkolku zaplatit tři tisíce jüanů, tedy necelých osm tisíc korun. To je při jejím důchodu nedosahujícím ani třetiny této částky prakticky nemožné. "Když mě chytí, prosím je o slitování. Snažím se jim vysvětlit, že jsem nemocná a že už to víckrát neudělám. Někdy mě nechají být, jindy mi seberou vše, co vydělám, což denně činí kolem 80 jüanů," říká, zatímco kličkuje mezi automobily a chodci.

Do zadní části malé tříkolky se jakžtakž vejdou dva dospělí, jedna jízda trvající zhruba deset minut je vyjde na naši desetikorunu. Paní Jün se tak musí ohánět. "Pro invalidu je to těžký život. Ceny v Pekingu jsou vysoké a můj manžel navíc přišel o práci, takže jsme odkázáni jen na to, co vydělám. Aby toho totiž nebylo málo, ze zaměstnání nedávno propustili i mého 23letého syna. Nevím však, co bude dál. Jsem totiž nemocná, mám něco s krví a musím chodit k doktorovi," vypráví a ukazuje mi na pravé ruce vpichy po injekcích.

Přijíždíme na hlavní křižovatku, kde její pasažéři obvykle vystupují. Když ji poprosím, abychom pokračovali, neskrývá radost a začne mi líčit svůj pohnutý život.

"Onemocněla jsem, když mi bylo deset měsíců. Prakticky nikdy jsem nechodila. Když jiné děti začaly dělat první krůčky, já nemohla, rodiče mne museli nosit. Samozřejmě jsem to zpočátku nevnímala. Když jsem ovšem byla větší a nemohla si hrát s ostatními, často mi bylo do breku. A nejhorší bylo, že se mi mnozí často posmívali. I proto jsem nikdy neměla kamaráda ani kamarádku," vzpomíná na ne příliš radostné dětství.

Jako dospělá pracovala v textilním podniku pro tělesně postižené. Stát takto zajišťuje práci pro zhruba 300 tisíc invalidů. Vzhledem k tomu, že v Číně nyní žije na 80 miliónů handicapovaných lidí, jde však o necelé půl procento z tohoto počtu.

Svítat na lepší časy začalo v době konání paralympijských her vloni v září. Vláda přijala řadu zákonů na ochranu postižených a slíbila, že do roku 2015 budou všichni moci užívat rehabilitační centra. Realita je však zcela odlišná a invalidé zůstávají na okraji společnosti. A paní Jün o tom ví své.

Jedinou radost jí tak v poslední době udělala dcera, která se provdala. Doufá, že aspoň ona bude mít šťastnější život. A také, že jí pomůže, až sama nebude ze zdravotních důvodů schopna řídit svůj taxík. Do té doby ji však v okolí zastávky metra Kao-pej-tien prý stoprocentně najdete. Tedy pokud zrovna nepřijedou policisté.