Mnozí Libanonci sní o klidném a bezpečném životě v zahraničí

Pomysleli jste někdy na to žít v zahraničí? My vám teď nabídneme příběh mladého člověka z Libanonu, který se rozhodl navždy odejít ze své země do zahraničí. Je sice po válce Hizballáhu s Izraelem a ve švédském Stockholmu se rozhoduje o pomoci této zemi na východním pobřeží Středozemního moře, ale tisíce lidí už nechtějí žít v neustálé nejistotě. Přímo z libanonského hlavního města Bejrútu je reportáž blízkovýchodního zpravodaje Českého rozhlasu Jaromíra Janeva.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Zničený obchod v Bejrútu | Foto: AFP

Šestadvacetiletého Libanonce Imáda Abú Ghannáma znám hodně let. Pamatuji si, jak začal studovat vysokou školu, jaké měl doma plány. Jak mi vyprávěl, kterak si užívá studentského života, jak si každých čtrnáct dnů vyskočí z kopýtka. Jak má rád vodku s energetickým nápojem - s taurinem. To vše je dnes pryč. Rozhodl se natrvalo odejít z Libanonu. "V politice u nás panuje nestabilita celý můj život. A teď se k tomu ještě připojila válka a asi ani není poslední."

Imád si už jako student našel práci v recepci malého hotýlku. Nechtěli ho vzít, ale nabídl se, že bude pracovat po určitou dobu za menší peníze, a tak ho na zkoušku zaměstnali. Imád patří do skupiny obyvatel, která tvoří asi deset procent obyvatelstva - je drúz.

"Mezi drúzy jsou dvě významné osobnosti: Walíd Džumblát a Talál Arslán. Buď získáte podporu jednoho z nich, pokud chcete nějaké dobré zaměstnání - tady tomu říkáme wasta, zprostředkování - anebo máte smůlu. Po skončení ekonomické fakulty jsem si podal žádost o práci u banky. Odmítli mě, protože jsem za sebou nikoho neměl. Chtěl jsem uspět sám, ale tady to nejde. A podobné to je také u muslimů nebo křesťanů," vypráví mladý muž.

"Požádal jsem o práci u policie, ale také mě odmítli. Taktéž jsem neměl doporučení. U nás se navíc dodržuje proporcionální rozdělení; určitý počet míst mají muslimové šíitští, sunnitští, křesťané a drúzové. Jak do toho někdo nezapadne, protože zrovna mají dost drúzů, má smůlu. Nechci chodit za politiky, nechci sedět doma bez práce, a tak mi zbývá poslední možnost - odjet pracovat do zahraničí."

Imád sice má pořád práci v recepci v hotelu, ale během války tam neměli žádného zákazníka a teď po válce mají jen dva. Majitel jim nemá z čeho platit mzdy. Prostřednictvím internetu si našel práci v recepci v hotelu v Kataru, v malé, ale velmi bohaté arabské zemi Perského zálivu. Jde o mezinárodní hotelový řetězec. Neměl ani cestovní pas a v době války bylo na pasovém oddělení stále plno - kdo může, chce pryč.

"Řekli mi, že denně zpracují pět tisíc pasů, a stejně se čeká hrozně dlouho. Kdyby mi přišla nabídka práce tady v Libanonu s platem 800 dolarů, tak bych zůstal, jenže všechna slušně placená práce je obsazená." Já jsem s Libanonem jako se zemí, kde jsem žil, skončil. Se mnou to zatím dopadlo dobře, doufám, že to tak bude i v případě Libanonu, který samozřejmě navždy zůstane mou vlastí - ale teď už sem budu jezdit maximálně na dovolenou," uzavírá své povídání Imád.

Odjet do bezpečí, do zahraničí, mít se lépe - to chtějí tisíce mladých Libanonců, ale i těch dříve narozených, kteří se nebojí jít do neznáma a začít znovu.

Jaromír Janev Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme