Moria byla bohem opuštěné místo. Všichni věděli, že tahle bomba jednou vybuchne, říká polská novinářka

„Moria byla místem, kde šlo o přežití. Bylo to nebezpečné, ponižující, bohem opuštěné místo,“ říká polská nezávislá novinářka Ula Idzikowská, která se vrátila z řeckého ostrova Lesbos. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz popisuje situaci tisíců žadatelů o azyl poté, co tamní uprchlický tábor předminulý týden lehl popelem. Nechvalně známá Moria se podle ní stala „symbolem krachu evropské azylové politiky“, situace se proto dala očekávat.

Rozhovor Athény Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Asi 40 % obyvatel tábora Moria tvořily děti | Foto: Karol Kras

V úterý (rozhovor proběhl ve čtvrtek 17. září - pozn. redakce) jste se vrátila do Prahy z řeckého ostrova Lesbos, kde druhý zářijový týden shořel nechvalně známý uprchlický tábor Moria. Byla jste na místě v době, kdy požáry propukly?
Ještě ne. K požárům došlo během úterní a středeční noci (8. a 9. září – pozn. redakce). V tu dobu jsem byla zrovna v Soluni, rozhodla jsem se proto přijet na místo, hned jak jsem to zjistila. Zpočátku jsem si úplně neuvědomovala, co se vlastně stalo, protože v Morii došlo k řadě požárů už dávno předtím. Pak mi ale došlo, že středeční požár byl tím úplně posledním. Věděla jsem, že u toho musím být, i když cestu na Lesbos jsem původně v plánu neměla.

Řecko řeší, co s obyvateli z vypáleného tábora Moria. Dvě noci strávili bez přístřešku, jídla i vody

Číst článek

Byla jsem už psychicky i fyzicky vyčerpaná, protože jsem dva týdny předtím cestovala po pevninské části Řecka. Byla jsem v několika uprchlických táborech, viděla jsem, že aténské náměstí Viktoria vypadá stále stejně jako v roce 2015 (na stovky uprchlíků, kteří nemají kam jít, nocují proto v centru řecké metropole, v létě upozornila také organizace Lékaři bez hranic – pozn. redakce) a byla jsem se podívat také na situaci u hranic s Albánií a Makedonií.  

Kdy jste tedy dorazila na Lesbos?
Přijela jsem ve čtvrtek večer. Na letišti mě vyzvedl kamarád, řecký novinář. V tu dobu už tam byly policejní blokády. Když jsme minuli autobus pořádkové policie, byla jsem v šoku, přestože jsem víceméně věděla, co mám čekat. Hned za autobusem spali lidé, jen na dekách. Další zhruba jeden kilometr jsme velmi pomalu projížděli „městem“ s více než 12 tisíci bezdomovci.

Zahraniční agentury informovaly o tom, že požár zanechal zhruba 12 tisíc lidí bez přístřeší, hygienického zázemí nebo přístupu k jídlu a vodě. Jak vypadala situace na místě?
V pátek ráno jsem šla přímo do táboru Moria, abych viděla, co z něj zůstalo. Nikoho jsem tam nečekala, ale stále tam bylo několik rodin. Všimla jsem si chlapce, který seděl na zemi, na jednom z kopců olivového háje. On a jeho rodina – tři chlapci, sestra a jeho rodiče – přišli téměř o všechno včetně stanu. Když jsem se ho ptala, co tam dělá, řekl mi: „Zbyla jenom policie a nebe.“ Chtěl spolu s otcem nabrat vodu z řeky za táborem, ale policie je zahnala. Jmenoval se Samir a bylo mu 12 let. Poslední noci spal na zemi na jedné z přikrývek, které se podařilo před požárem uchránit. Ještě ten den nic nejedl, dala jsem mu tedy alespoň balíček sezamových tyčinek.

Musím říct, že být ve spálené Morii pro mě byl hrozně zvláštní zážitek. Najednou tam bylo hrozné ticho. Vzpomněla jsem si na všemožné zvuky, které jsem v táboře slyšela, když jsem tam byla v březnu – každodenní ruch ulice mezi původním táborem a jeho neformální částí, která později vznikla v nedalekém olivovém háji. Bylo slyšet, jak si lidé povídají, prodávají nejrůznější věci, jak si kolem hrají děti. To všechno bylo najednou pryč.

Téměř všechny stany a kontejnery shořely. Toalety a sprchy tam zůstaly i po požáru, teď už tam ale člověk může jít beze strachu, že ho někdo znásilní nebo bodne nožem, jako se to stávalo v době, kdy tábor stál. Ještě v březnu tam bylo asi 20 tisíc lidí, během pandemie byli ti nejzranitelnější sice přemístěni na pevninu, asi 13 tisíc lidí tam ale zůstalo.

Uprchlický tábor Moria začátkem zář lehl popelem | Foto: Karol Kras

Bez vody, jídla i léků

Jak to vypadalo v okolí bývalé Morie?
Téměř všichni obyvatelé tábora zůstali uvízlí mezi autobusem pořádkové policie a novým táborem, na cestě vedoucí do vesnice Panagiouda. Lidé spali na silnici, jen někteří měli stany. Vláda jich na začátku rozdala kolem 3000, další pak poskytly také neziskové organizace, ale evidentně to nebylo dost. V pondělí jsem například potkala manželský pár, který v Afghánistánu čelil pronásledování Talibánu, proto se rozhodl ze země utéct. Po požáru se jejich přístřeškem stal pouhý kus plachty na rákosových tyčích.

Kdo je Ula Idzikowská?

Je nezávislá novinářka původem z Polska, v současnosti žije v Praze. Spolupracuje s polskými, ale i belgickými nebo nizozemskými médii. Studovala literaturu, investigativní žurnalistiku a mezinárodní vztahy. Zaměřuje se především na problematiku migrace, sociální témata a lidská práva.

První čtyři dny tam vůbec nefungovala distribuce jídla. V pátek jsem potkala ženu, která se mě ptala, kde jsou neziskové organizace. Říkala, že mají hlad. Distribuce jídla začala fungovat až v sobotu, ale ne na každého se dostalo. Lidé tam neměli ani sprchy nebo toalety. Více než 12 tisíc lidí tak zůstalo po dobu několika dní na ulici, bez vody i léků.

Lidé, kteří nocovali na parkovišti u Lidlu, mi ukazovali prázdné obaly od léků, antidepresiv nebo inzulínu. Potkala jsem tam i těhotnou ženu, která mi zase ukazovala snímky z ultrazvuků. Kvůli policejní blokádě se na ně ale za celou dobu nepřišel podívat ani jeden doktor. Lékařům bez hranic se pak podařilo vytvořit alespoň provizorní kliniku ve skladech naproti Lidlu, ale opět ne na každého se dostalo. Je tam prostě až moc lidí, kteří potřebují lékařskou pomoc. Poté, co žili několik měsíců v naprosto zoufalých podmínkách, má téměř každý nějaký zdravotní problém, také psychologického rázu.

Jaké potíže jsou ty nejčastější?
Od doby, co byla na tábor v dubnu uvalena karanténa, lékaři nizozemské neziskové organizace Stichting Bootvluchteling zaznamenali velký nárůst stížností na psychologické problémy mezi obyvateli tábora. Mluvíme o depresích, záchvatech paniky, myšlenkách na sebevraždu, došlo také k nárůstu případů sebepoškozování u nezletilých nebo domácího násilí. Častější jsou také zdravotní potíže související s duševním zdravím, jako jsou bolesti hlavy, nespavost, bolesti dolní části zad nebo žaludeční potíže. Tyto problémy se přitom u většiny pacientů začaly objevovat až po příjezdu do Morie.

Moria byla peklo a armáda už chystá peklo nové. Lidé se tam ale bojí jít a ptají se, jak se dostanou ven, pokud tam vypukne požár. Kolují mezi nimi zvěsti, že kvůli tomu těhotná žena spáchala sebevraždu. Pracovníci Lékařů bez hranic to ale nepotvrdili, zřejmě to tedy není pravda, stejně jako řada dalších fám, které kolovaly v Morii už předtím.

Po požáru úřady rozdaly asi 3000 stanů, další poskytly neziskové organizace, nedostalo se ale zdaleka na všechny | Foto: Karol Kras

Lidé už jsou unavení. Na ostrově je hrozné vedro a skoro žádný stín. Jsou dehydratovaní a nemají dost jídla. Proto chtějí zabránit tomu, aby byli převezeni do jiného tábora. Od pátku se zde konaly protesty, kdy lidé křičeli: „Azadi, azadi!“ To v perštině znamená „svobodu“. Chtějí být svobodní, a ne být drženi ve vězení, jak oni sami tábor nazývají. První dva dny protestovali všichni, pak proti nim ale policie použila slzný plyn, od neděle už proto demonstrovaly jen ženy. Ve čtvrtek ráno ale přišel zdvořilejší krok, kdy všechny požádali, aby se do nového tábora přesunuli.

Od samého začátku se mě lidé ptali: „Co s námi bude? Evropa nás takhle přece nemůže nechat.“ Tuhle otázku „Co Evropa udělá?“ jsem slyšela během pobytu několikrát.

Bylo mezi lidmi, které jste potkala, hodně rodin s dětmi? A odkud převážně přišli – je to hlavně Afghánistán?
Většinou to byli právě Afghánci, protože 77 procent populace Morie bylo afghánského původu. Mluvila jsem se skupinou kluků ze Somálska, kterým jsem dala vodu. Potkala jsem také člověka z Konga, který byl mezi prvními „ubytovanými“ v novém táboře. První noci tam lidé spali na zemi ve stanech, až pak dostali spacáky a deky. Dále to bylo několik Maročanů a samozřejmě Syřané, kteří tvořili osm procent obyvatel tábora.

Je tam spousta rodin, asi 40 procent populace tábora tvoří děti. Setkala jsem se také s několika nezletilými bez doprovodu rodičů. Většina z nich sice byla po požárech přesunuta na pevninu, v tom chaosu ale na ostrově někteří zůstali.

Po požáru zůstaly tisíce obyvatel Morie téměř bez ničeho, nocovat museli na silnici | Foto: Karol Kras

Moria: nebezpečné, ponižující místo

Jak z vašeho pohledu situaci zvládají, nebo nezvládají řecké úřady?
Nezvládají to už několik let. Spravovat Morii – v době před pandemií chaotické město o více než 20 tisících lidech – bylo opravdovou výzvou od samého začátku. Nebyla tam dostatečná infrastruktura, lidé žili roky v chatrných podmínkách, v boudách nebo stanech. Jen někteří, hlavně rodiny s dětmi, měli možnost žít alespoň v kontejnerech.

Po požárech se úřady zaměřily na vybudování nových obytných zařízení, mezitím ale nechali lidi na ulici naprosto bez ničeho. Uprchlíci i místní obyvatelé teď mají strach, že to bude stejné jako za staré Morie.

Migrace ze severu Afriky sílí, italské ostrovy bijí na poplach. Pozornost se soustředí na Tunisko

Číst článek

Řecké úřady vybudovaly poblíž dočasný tábor zvaný Kara Tepe, zahraniční média a stejně tak i vy ale upozorňujete na to, že se do něj běženci odmítají přesunout. Z čeho přesně mají strach?
Tábor nese název Kara Tepe podle oblasti, kde se nachází. Může to být ale trochu matoucí, protože nedaleko zmiňovaného Lidlu už ve skutečnosti leží tábor Kara Tepe, kde jsou ubytované převážně rodiny.

Uprchlíci tam odmítají jít, protože mají strach, že tam zůstanou uzavření. Všude kolem jsou ploty, z jedné strany je moře, zezadu kopec, vpředu je pak hlavní silnice. Jak jsem už zmiňovala, lidé se bojí, že v případě požáru nebudou mít jak uniknout. Protože trpí psychologickými problémy, mají strach z uzavřených míst, kde je hodně lidí. Rozloha nového tábora je přitom mnohem menší než v Morii. Zatím se neví, kolik přesně lidí tam bude přesunuto. Mezi stany je ale jen metrový prostor, přestože podle protipožárních opatření by to měly být nejméně metry tři.

Lidé mají strach, že to bude stejné jako s Morií – dočasné řešení, které se ale stane spíš trvalým peklem. Místní média nyní zveřejnila dokumenty o pronájmu půdy, podle kterých vláda v rozpočtu evidentně počítá s tím, že oblast bude využívána až do roku 2025. Titulek to komentoval jasně: „Kara Tepe: důkaz, že si z nás dělají legraci“. I místní obyvatelé jsou už unavení z pět let trvajícího statu quo. Protestují proti tomu dlouho, ale nikdo je neposlouchá.

Autobus pořádkové policie na Lesbosu | Foto: Karol Kras

Policie už kvůli podezření ze žhářství zatkla šest mužů původem z Afghánistánu. Jak jste přitom sama zmiňovala, požáry v Morii nebyly založeny poprvé. Dala se s ohledem na okolnosti a podmínky v táboře současná situace očekávat?
Organizace Human Rights Watch už v roce 2018 varovala, že podmínky v Morii povedou ke katastrofě. V té době bylo v táboře 7200 lidí, letos v březnu 20 tisíc. Moria byla místem, kde šlo o přežití. Bylo to nebezpečné, ponižující, bohem opuštěné místo, kde jste musela čekat úplně na všechno – na jídlo i na zdravotní péči. Nemůžete jít na záchod, aniž byste neměla strach ze znásilnění nebo že vás někdo bodne. Všichni věděli, že tahle bomba jednou vybouchne.

Situaci ještě zhoršila šest měsíců trvající karanténa. Lidi nemohli jít do Mytilini (správního střediska ostrova – pozn. redakce) ani nikam jinam. Po celou dobu byli jen uvěznění v tomhle pekle. Předtím mohli jít ven, projít se nebo jít plavat. V březnu jsem byla v olivovém háji, kde lidé žili ve stanech mezi odpadky. Tohle není život. Postrádá to veškerou důstojnost.

Ničí motory člunů, lodě vytlačuje do tureckých vod. Řecko vůči migrantům ‚zásadně přitvrdilo‘

Číst článek

V reakci na aktuální situaci na ostrově se deset evropských zemí rozhodlo, že si mezi sebe přerozdělí 400 nezletilých migrantů. Většinu z nich Německo a Francie. Německá vláda pak dokonce oznámila, že má v plánu z řeckých ostrovů přijmout nejméně dalších 1553 uprchlíků. Je reakce Evropy podle vás dostatečná? Co je z vašeho pohledu potřeba udělat?
Místo zavírání očí nad situací na ostrovech v Egejském moři by Evropa měla přijmout zodpovědnost. Takzvané hotspoty – dočasná přijímací střediska v Řecku a Itálii, kde má probíhat identifikace a registrace žadatelů o azyl, kteří zde mají vyčkat na rozhodnutí o udělení azylu – byly evropskou myšlenkou, která ale nefunguje.

Moria se stala symbolem krachu evropské azylové politiky. Řecko stále bojuje s ekonomickou krizí a není schopné těmto lidem nic poskytnout. Uprchlíci musí ostrov, kde není budoucnost, protože tu není žádná práce, co nejdřív opustit. Zároveň musí dostat nezbytnou lékařskou a psychologickou pomoc, děti musí začít konečně chodit do školy. Aktuální reakce tedy určitě dostačující není. Každá země by měla začít jednat, a to i Česká republika a Polsko, odkud pocházím. Nesmíme tyto lidi nechat napospas.

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme