Můžeme tu působit jako forma 'security', říká Čech v londýnském squattu

Od loňského léta je neoprávněné užívání obytných prostor neboli squatting v Anglii a Walesu trestným činem. Při vysokých cenách nájmů hlavně v Londýně je to pro řadu lidí velký problém. Najde se však i hodně těch, kdo nad novým paragrafem jen mávnou rukou. Třeba jako jedna zajímavá squatterská komunita v britské metropoli, která čítá i dva Čechy.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Squatt v Londýně.

Squatt v Londýně. | Foto: Jiří Hošek

Nenápadný dům v jižním Londýně u stanice metra Elephant and Castle právě odemyká squatter Erik. Je mu 30, pochází z Brandýsa nad Labem a různé londýnské squatty střídá už 10 let. Patří k těm, pro které je to životní filozofie, nikoli nutnost.

„Přiznejme si, v patnácti lidech žít v baráku bez tekoucí vody nebo bez proudu není sranda. V podstatě tou první iniciativou všech je nahodit všechno zpátky aspoň do provozuschopného stavu, protože jinak to nemá cenu,“ podotýká Erik.

Návštěvník by na první pohled nevěřil, že je ve squatttu. Na sporáku s keramickou deskou voní zelňačka, na pokojích pak pobrukují počítače s internetem. V Londýně je však obývání cizích prostor horkým tématem.

Přehrát

00:00 / 00:00

V londýnském squattu natáčel britský zpravodaj ČRo Jiří Hošek.

„Víme, že čtyři lidé už skončili ve vězení. Hodně squatterů se ocitlo na ulici, buď poté, co je policie zatkla, nebo když je vystěhovali. Slýcháme o případech, kdy se objeví policisté a pohrozí, že když squatteři nezmizí, tak se zítra vrátí a všechny zatknou,“ popisuje neradostnou realitu squatterů v Anglii a Walesu aktivistka ze sdružení Squash Hannah Wilcoxová.

Od léta loňského roku je totiž squatting v obytných prostorách trestným činem, za který hrozí až šest měsíců za mřížemi nebo pokuta pět tisíc liber.

„V Británii evidují pět milionů lidí na čekacích listinách na sociální bydlení. Jsme uprostřed děsivé krize v této oblasti. Kriminalizace squattingu tak není nic jiného než kriminalizace lidí bez domova. Jejich počet přitom jen za poslední rok stoupl o 14 procent,“ doplňuje Hannah.

Štěstí na majitele objektu

Erik a další obyvatelé domu měli v tomto ohledu velké štěstí. „My jsme jedni z těch mála, kterým se podařila velice neobvyklá věc, a to je přijít do baráku, osquattovat barák, zůstat v něm týden, týden a půl. Zastupitelka firmy, která vlastní tenhle objekt, se zastavila u nás u dveří, jenom aby se zeptala, o co jde, kdo jsme a tak,“ říká Erik.

Narazili na slušnou společnost vedenou lidmi se sociálním cítěním, mimochodem včetně jednoho bývalého squattera. Firma se zhruba 15 netradičními „nájemníky“ dokonce podepsala smlouvu. Případná policejní návštěva tak Erikovi vrásky na čele nedělá.

Squatt v Londýně, Erik. | Foto: Jiří Hošek

„Můžeme tady působit jako permanentní forma ‚security‘, takže by to byl v podstatě jako ‚both sides happy deal‘. Sepsali jsme oficiální dokument a v tom dokumentu se říká, že ta společnost nám správně musí dát vědět čtyři týdny dopředu, dát nám oznámení, že nás chtějí ven,“ říká Erik.

Druhým Čechem ve squattu je Michael, kluk, který peníze ušetřené extrémně levným způsobem bydlení investuje do cestování. V domě dnes v komunální kuchyní plní roli kuchaře. Vaří zelňačku.

„To jsou věci, které vlastně velkoobchody vyhazují. Ony o nás vědí, krásně nám to zabalí, my jdeme dozadu a vlastně věc, kterou jste si ten samý den kupovali v obchodě, tak my si ji zezadu vezmeme. Je to z koše. My to umyjeme, sníme to druhý den,“ popisuje Michael, jak získávají suroviny na vaření.

Co bude druhý den nebo svou budoucnost obecně, Erik moc neřeší. Opustit Londýn se nechystá a věří, že se finančně vždycky nějak protluče.

'Někteří mají tendenci s vámi zacházet jako se špínou'

„Někdy člověk opravdu musí tady v Londýně dělat pro peníze věci, které by nikde jinde nedělal. Nemyslím tím samozřejmě jako ‚nepováženou‘, nikdy jsem nespáchal žádný kriminální čin kvůli penězům nebo tak. Tím, že vlastně nejste Londýňan, nejste Angličan, jste někdo cizí, tak někteří lidé v některých pracích mají tendenci s vámi zacházet jako se špínou,“ neskrývá stinnou stránku života v Londýně český squatter.

Na druhé straně má i lepší zkušenosti. „Já jsem například tři roky dělal stěhováka, ale s tím, že nemám řidičák, takže jsem se v podstatě jenom nechával vozit – přijeli jsme na ‚job‘, tam jsem udělal ‚job‘ a za takový ‚job‘ člověk dostane klidně 10 liber na hodinu plus dýško, když je dobrý a usměvavý a umí mluvit, takže to všechno se počítá,“ říká Erik.

Squatting coby alternativní životní styl zažil v Londýně svůj vrchol v 70. letech. Převážně vyznavači hippies tehdy „zaplavili“ řadu budov v centru Londýna a v okolí Freston Road na Notting Hillu vyhlásili squatteři dokonce nezávislou „Lidovou republiku Frestonia“. Dnes však na sebe squatteři raději vůbec neupozorňují.

Jiří Hošek, Vojtěch Kouřímský Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme