Na pařížských předměstích hořely už stovky aut
Na pařížských předměstích to stále vře. Nejnovější bilance po osmi dnech je následující: násilí se začalo přelévat i mimo hlavní město. Výtržníci zapálili dalších zhruba 519 aut. Došlo také opět na srážky mezi protagonisty - tedy zejména mladíky z přistěhovaleckých rodin a bezpečnostními složkami. Rebelové vypálili garáže městské dopravy, plameny zničily 27 autobusů. Zápalné láhve dopadly také na mnoho dalších budov, hlavně na radnice, školy a komisariáty. To vše vyprovokovala smrt dvou mladíků, kteří zemřeli, když se údajně schovávali před policisty.
Jsme v Clichy-sous-Bois, což je epicentrum nepokojů. Míjíme shořelé trosky bývalého obchodu s koberci. Projíždíme kolem špinavých paneláků. Všude kolem je nepořádek. Ve vzduchu visí zvláštní napětí. K tomu, aby násilí vyhřezlo ven, stačí málo. Pod okny radnice se do sebe pouští několik mladíků. Jeden z nich končí na chodníku a vedle něj se rozpíjí kaluž krve. Je potřeba zvířené emoce co nejdřív utišit - říká místostarosta Clichy Olivier Klein.
"Máme mladé lidi, kteří pracují pro radnici. Chodí do těch čtvrtí, aby mluvili se svými vrstevníky. Aby zjistili, proč jsou nešťastní, co jim vadí. Mluví o smrti těch dvou kluků. Ta je nepřijatelná, ale snaží se jim vysvětlit, že to není důvod, aby pálili auta nebo budovy. Takže se snažíme dát průchod té zlobě tímhle způsobem."
Jsou to právě starostové a další lidé na radnicích, kteří musí čelit žádostem místních obyvatel, aby situaci uklidnili. Nemají to ale lehké. Kdo má vůbec šanci být v terénu úspěšným prostředníkem? Tradiční politické strany tady nefungují. Takže do popředí se dostávají náboženské skupiny. Novými mediátory, kteří by mohli zprostředkovávat sociální klid, jsou tak například imámové.
To je ale dvojsečné, protože ti mají i své zájmy a svého rostoucího vlivu pak mohou využívat k tomu, aby zlákali co nejvíc lidí na stranu islámu. Tak to aspoň vidí analytik deníku Le Monde Piotr Smolar, který příliš nevěří ani v jejich zásah. On sám se nediví, že se zatím nepodařilo řádění zastavit. "Je hrozně těžké najít nějaké řešení tváří v tvář těmhle malým skupinkám, které jsou velmi pohyblivé, pořád se přesouvají. Policisté je pak těžko mohou pochytat."
Jak to vůbec funguje? Organizuje mladíky někdo při nočních nájezdech? "Myslím, že to není organizované. Spíš jde o napodobování. Imitaci. To znamená, že třeba jedna banda spálí deset aut. Takže rivalové z jiného předměstí se je snaží předehnat a získat stejnou pozornost médií. Čili ta druhá skupina jich bude chtít podpálit dvacet nebo třicet, nebo policejní komisařství nebo je jinak trumfnout, " říká novinář ze známého listu.
Vykořeněná generace a politické hry v pozadí
Politolog Jacques Rupnik popisuje, kdo jsou tradiční protagonisté těchto bojůvek: potomci imigrantů, který se narodili už tady ve Francii. Často jsou diskriminovaní - jen těžko seženou práci a dobré bydlení. Takhle pak ventilují svůj vztek a bezmoc. Francouzská vláda se tak ocitá v první vážné krizi, píší místní média. Společnost podle Rupnika platí účet za to, že místní politická elita zřejmé potíže dlouho obcházela.
"Ten stroj na integraci nefunguje. Integrace byla přes školu, přes práci a armádu - všichni měli povinnou vojenskou službu. Škola už to nedělá. Ti už dávno vypadli ze školy, do žádné nechodí. Práci žádnou neviděli a asi ani neuvidí. A armáda, to už je taky jinak, protože tu je profesionální armáda. Takže ty tři klasické instituce už dnes nefungují a je tu velký otazník pro Francii."
Vláda je pod tlakem, aby situaci znormalizovala. Politici ovšem situace využívají i ke svým politickým hrám. Premiér Dominique de Villepin několik dní mlčel - podle pozorovatelů proto, aby "v tom nechal vykoupat" ministra vnitra Nicolase Sarcozyho.
Tento ambiciózní politik, který by chtěl být francouzským prezidentem, postupuje vůči rebelům podle mnohých tvrdě. Rozhodně si nebere servítky - a jeho slovník je jiný, než na co jsou Francouzi zvyklí. Pro výtržníky používá slova jako verbež a místo politicky korektních formulací klidně řekne: tady jsou ozbrojené bandy, které pálí auta a my s nimi zameteme.
Na Sarcozyho se valí kritika ze všech stran. Podle Rupnika je to ale zavádějící karikatura. Za jeho gesty je totiž také plán, který nelze šmahem ruky odbýt. Ministr se totiž zároveň snaží přicházet s iniciativami na řešení problémů s imigranty a má jasný cíl: reagovat na obavy lidí o bezpečnost a vzít tak vítr z plachet Le Penově krajní pravici - upozorňuje Jacques Rupnik.
Scény jako z Iráku
Realitní makléř Olivier patří k četným kritikům Sarcozyho metod. Podle něj je to právě tento ministr, kdo přistěhovalce provokuje k násilí. On sám frustraci imigrantů chápe a vychází s nimi dobře. "Já hraju každé pondělí fotbal s klukama, z nichž 80% má původ v Africe. Pro mě je to normální."
Obyvatelé centra Paříže se na řádění na periferii každopádně dívají se znepokojením. Mnozí z nich až teď v médiích vidí, jak žalostná je situace v přistěhovaleckých ghettech. "Já na předměstí nikdy nechodím - jsem Pařížanka, Pařížanka, Pařížanka," přesvědčuje mě pečlivě vymóděná Catherine zatímco nakupuje balíky čokoládových bonbonů.
Ona sama prý nepracuje. Patří mezi bohaté obyvatele centra, kteří si žijí svůj život a zbídačený prstenec kolem Paříže, kde vládnou drogy a gangy a je tam obrovská kriminalita, je jim cizí. Stejně jako ona, i dvě důchodkyně schvalují rasantní postup ministra Sarcozyho. "Má pravdu, je na ně potřeba tvrdou ruku," říká jedna a druhá přizvukuje.
Jacques Rupnik k potyčkám, které Pařížané většinou vidí v televizi, dodává: "To jsou prostě scény, které jste zvyklí vidět každý večer z Iráku. Vidíte něco podobného, jen je to pár kilometrů od Paříže. Takže to je takové zjištění, že ta společnost, ve které žijeme, je velice křehká. Že prostě ten klid a mír, na který jsme zvyklí a bereme za něco samozřejmého, tak samozřejmý vůbec nemusí být."
