Na trať mezi Slavonicemi a rakouským krajem Waldviertel se vlaky nevrátí
V česko-rakouském pohraničí se rozplývá sen o tom, že mezi Slavonicemi a rakouským krajem Waldviertel zase pojedou vlaky. Tamní vesnice přímo sténají pod náporem těžkých kamionů se dřevem. Kolony náklaďáků se ale na koleje nepřesunou. Na trase původní železniční tratě totiž vyroste cyklostezka. Podle skupiny rakouských aktivistů je to nesmysl. A i když se už trhají pražce, oni pořád protestují.
Motorák na nádraží ve Slavonicích musí udělat čelem vzad. Na rakouské hranice je to sice jenom necelý kilometr, dál už ale koleje nevedou. A po zdejší krajině se rozléhají úplně jiné zvuky.
„Jezdí pořád sem a tam, v Čechách naloží dřevo a pak ho vezou do Rakouska na velkou mezinárodní pilu. A pak zase zpátky pro náklad,“ popisuje Marcel Österreicher hlavní problém okresu Waidhofen, údajně vůbec nejvíc zatíženého autodopravou v celém Rakousku.
Marcel donedávna působil jako mluvčí Spolku pro obnovu dráhy v údolí Dyje, a k Vánocům by si nejradši přál, kdyby mu za humny zase houkaly vlaky.
O osudu železnice mezi Slavonicemi a Waldviertelem informoval zahraniční zpravodaj Vojtěch Berger
Všechny kamiony by prý denně nahradil jeden jediný vlak naložený dřevem. Přesun dřevařských transportů na koleje vypadá jako logická věc. Zvlášť, když těleso stoleté tratě pořád existuje a na většině trasy stále leží koleje.
Jenže hranici přejel vlak naposledy v roce 1945. Bývalý železničář Egon Schmidt se posledních 20 let všemožně snažil dráhu oživit.
„Už krátce po revoluci v Československu přišli za námi vaši železničáři a navrhovali, ať přeshraniční dráhu obnovíme. Bylo by to taky logické. Všude ve světě se politici snaží přesunout nákladní dopravu na koleje, jenom tady v Dolním Rakousku se to dělá naopak,“ tvrdí.
Egon Schmidt připomíná spletitá jednání mezi rakouskou a českou stranou. Regionální politici se několikrát dohodli, že dráhu obnoví, nakonec z toho ale vždycky sešlo.
A letos na podzim se začalo s trháním pražců. Aktivisté se nevzdávají, a pořádají hraniční blokády. Chodí taky za dělníky, kteří trať demontují, a baví se s nimi o výhodách železnice.
„Je to hodně smutné, rakouští politici se vlastně vykašlali na celý náš region. A navíc nesplnili sliby, které dali české straně,“ přemýšlí Marcel Österreicher, zatímco prochází opuštěným nádražím ve Waidhofenu.
Místo kolejí cyklostezka
„My nechceme žádnou muzejní dráhu, tady jde o tvrdá čísla, o dřevo, o nákladní dopravu, a později k tomu může přibýt i osobní doprava a turistický faktor železnice,“ říká Marcel, který je stejně jako ostatní aktivisté přesvědčený, že obnova dráhy by se finančně vyplatila.
Teď už je však prakticky jisté, že tudy místo kolejí povede cyklostezka. Alexander Stipsits je Rakušan, ale žije ve Slavonicích, které stejně jako rakouská část kraje trpí nákladní dopravou.
„Lidé si rádi řeknou, výborně, budeme mít cyklostezku, aspoň něco, lepší než nic. Mně ale ještě nikdy nikdo věrohodně nevysvětlil, proč se cyklostezka nedá postavit vedle železnice. Vždyť tu dráhu budeme ještě potřebovat, silniční provoz bude čím dál větší,“ podotýká.
Pan Stipsits má navíc jednu teorii, která se ne každému v pohraničí poslouchá dobře. Podle něj obnovu dráhy sice překazili hlavně rakouští politici, česká strana v tom ale není úplně nevinně.
„Česko-rakouské vztahy v pohraničí nejsou tak dobré, jak by mohly a měly být. Musíme zlepšit komunikaci. Tahle dráha je modelový příklad, na tomhle jsme se prostě měli shodnout. Lidé si musí uvědomit, že se tu porušují staré sliby a dohody. Ke škodě obou stran,“ dodává.
