Nadávali nám do pakáže, vzpomíná 'uprchlík' odsunutý z Československa

Ať uprchlíci přijdou odkudkoli, otevřenou náruč čekat nemůžou. Místní se na ně budou zpočátku vždycky dívat jako na přítěž. To je životní zkušenost Johanna Nieblera, který byl před 70 lety sám uprchlíkem. Ve 14 letech byl hned po válce odsunut s celou rodinou z Československa. Podobně jako dnešní běžence je německé úřady i tehdy rozvážely speciálními vlaky.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Poválečný odsun Němců

Poválečný odsun Němců | Foto: Sudetendeutsche Stiftung

„Jeli jsme transportem – vlak se 40 vagony a v každém bylo 30 lidí,“ vzpomíná Johann Niebler. Prý si to pamatuje přesně proto, že to byla zásadní událost v jeho životě.

Cílovou stanici si nevybrali, byli přiděleni do jedné z vesnic. „Rozdělení uprchlíků bylo nařízené, protože dobrovolně by nás nikdo nepřijal. Uprchlíci byli nežádoucí osoby,“ vysvětluje.

Přehrát

00:00 / 00:00

Na uprchlíka nikdy nečeká otevřená náruč, říká v rozhovoru pro Český rozhlas muž, který byl před 70 lety v Německu sám uprchlíkem. Mluvil s ním Pavel Polák

Válkou zničená země musela přijmout miliony Němců odsunutých z východu. „Pokřikovali na nás a nadávali nám do pakáže, že prý krademe. Ať táhneme, odkud jsme přišli. Nebylo to nic příjemného. V naší vesnici bylo více než 30 procent uprchlíků. Že se k nám místní neměli, bylo docela logické,“ upozorňuje Johann Niebler.

Do vesnice, ve které žilo 1500 lidí, najednou přišlo 600 uprchlíků, většina ze Sudet. V každé vesnici byl komisař, který měl dalekosáhlé pravomoci.

„Kdo by měl radost z toho, kdyby za ním přišel komisař a nařídil mu, že z pěti pokojů musí dát uprchlíkům tři k dispozici. Bylo s tím tenkrát hodně problémů,“ uznává.

„ Rozdělení uprchlíků bylo nařízené, protože dobrovolně by nás nikdo nepřijal. Uprchlíci byli nežádoucí osoby. Pokřikovali na nás a nadávali nám do pakáže, že prý krademe. Ať táhneme, odkud jsme přišli. “

Kdo neposlechl, toho navštívila policie, která u něj i s použitím síly uprchlíky ubytovala. „Byla to prostě povinnost,“ konstatuje kdysi odsunutý Němec.

Místní ani pořádně nevěděli, odkud uprchlíci vlastně přišli. Někteří se dokonce divili, že umí tak dobře německy. Byly ale i výjimky. „V místním fotbalovém družstvu byli za nás rádi. Bez nás by tým nesestavili – kromě tří místních tam hráli samí uprchlíci,“ směje se Johann Niebler.

Podle něj zmizelo z vesnice napětí až po 10 až 15 letech, kdy si odsunutí Němci, uprchlíci, začali stavět vlastní domky.

'Musíte přijmout kulturu'

A jak se dívá on, bývalý uprchlík, na současnou uprchlickou krizi? „Je to podobné, uprchlíci nejsou vítáni. Jsou tu pochopitelně rozdíly – my jsme mluvili německy a byli jsme křesťané,“ zdůrazňuje.

Naučit se jazyk je podle Johanna Nieblera snadné, ztotožnit se s kulturou a zákony nové země je prý těžší úkol. Ovšem ten nedůležitější – taková je jeho uprchlická zkušenost.

„Musím přijmout kulturu. Nemůžu se proti ní vzpouzet a popírat ji. Můžu vyznávat své náboženství, ale musím dodržovat všechny zákony a zvyky této země. Jen pak může být integrace možná,“ tvrdí.

Věří, že Německo si se současnou situací poradí. „Musím se přiznat, že mám pochybnosti, ale věřím, že to Německo zvládne, protože má s uprchlíky hodně zkušeností jako žádná jiná země,“ uzavírá Johann Niebler.

Pavel Polák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme