Příměří v Náhorním Karabachu se nedaří udržet. ‚Je to pokračování genocidy,‘ říká místní

Arménie a Ázerbájdžán odmítají diplomatické řešení konfliktu v Náhorním Karabachu – a válka tam trvá už skoro měsíc. Přináší nesnesitelné utrpení hlavně lidem, kteří tam žijí. Reportér Radiožurnálu v Náhorním Karabachu se vydal do města Martuni. Tam před válkou žilo asi 5000 lidí, většina ale utekla před bombardováním. Město je velmi poškozené.

Martuni (Náhorní Karabach) Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Cesta ze Stěpanakertu do Maruni trvá hodinu, hodinu a půl, pokud nenastanou nenadálé okolnosti nebo se neobjeví nějaké velké nebezpečí.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si reportáž zpravodaje Českého rozhlasu v Náhorním Karabachu Martin Dorazína z válkou zasaženého města Martuni

Výhodou je, že bylo zamračeno, což znemožnilo práci bezpilotním letadlům ázerbájdžánské strany. 

Ta jsou nejnebezpečnější, protože se dají navádět prakticky z mobilního telefonu. Jde o stroje s nepředvídatelnou trajektorií letu, a proto jsou nesmírně nebezpečné. Díky zamračené obloze nás ale neviděla. 

Už při příjezdu do Martuni byly vidět rozbombardované domy. Teď jsme před místní radnicí, kde čekáme na povolení vyjít ven. Kolem se válejí zbytky střech, cihly, rozbité sklo.

Architektem tohoto kdysi pětitisícového města v Náhorním Karabachu je Sejran. „Poslední ostřelování města bylo ráno,“ říká mi. „Včera bylo velmi silné, nikdo ale nezemřel, protože ve městě zůstalo už jen asi 500 lidí.“

Pokračování genocidy

Ptám se ho, proč válka vlastně začala. 

„Je to genocida. Pokračování původní genocidy Arménů ze strany Turků a Ázerbájdžánců. Cílem je vyhnat všechny lidi z této oblasti,“ odpovídá. On sám ale nikam utíkat nechce. Narodil se tu, narodili se tu i jeho předkové a on nemá kam jít.

Tohle je přes 2000 let naše země. Umřeme, ale nevzdáme se, říká Nara z Náhorního Karabachu

Číst článek

Vzdálené detonace zaznívají i během našeho rozhovoru. Ptám se Sejrana, čím se tady vlastně lidé živí.

„Zemědělstvím. Pěstujeme různé plodiny – kukuřici, pšenici, vinou révu – chováme krávy, ovce, prasata. Tady nejsou žádní válečníci, žádné vojenské objekty. Chtějí nás odtud zkrátka vypudit,“ říká mi.

Výbuchy se začínají blížit směrem k centru města. Tady opravu není příliš rozumné pobývat dlouho, protože se může stát opravdu cokoliv a následky budou katastrofické.

Exploze lze slyšet i z druhé strany, byť z trochu větší vzdálenosti. „Už jsme si na ty zvuky zvykli. Je to pro nás každodenní život,“ popisuje mi Serjan realitu několika posledních týdnů.  

Obyvatelé Martuni už vědí, nakolik je to nebezpečné, a dokážou se včas ukrýt. „Střílejí každý den, každý boží den.“

Místní lidé mezi sebou žertují a ukazují na toho nejstaršího místního bojovníka, který opravdu vypadá velmi kmetovsky. Je vidět, že ani v této situaci jim humor nedochází. Je to také asi jediná obrana, jak se z toho nezbláznit.

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme