Válku v Náhorním Karabachu prohrálo i Rusko, vliv země v Kavkazu dramaticky klesl, píše list Vedomosti

Druhá karabašská válka skončila v noci na 10. listopadu těžkou, ne-li drtivou porážkou Arménie. Uzavřená dohoda je fakticky arménskou kapitulací, nevyhnutelnou po ztrátě města Šuša. Kdyby boje pokračovaly, situace by se pro Jerevan jen zhoršovala a kapitulační podmínky by byly ještě více ponižující, napsal ruský list Vedomosti. Geopolitické důsledky jsou ovšem podle textu deníku katastrofální i pro Rusko.

Tento článek je více než rok starý.

Moskva Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Zpravodaj Radiožurnálu Martin Dorazín natáčel v karabašském městě Mertuni

Kdyby boje pokračovaly, situace by se pro Jerevan jen zhoršovala, napsal ruský list Vedomosti. | Foto: Martin Dorazín | Zdroj: Český rozhlas

To, co zbylo z Karabachu po čtvrt století nezávislosti, připomíná Československo po okupaci Sudet. A tak jako nacisté zakrátko dorazili okleštěné Československo, turecko-ázerbájdžánská aliance za pět let dokončí to, co začala v roce 2020. A možná ještě dříve, pokud generalita uzná, že absolvent moskevské diplomatické školy Ilham Alijev se jeví překážkou osmanského, panturkistického projektu.

Rusko prosadilo mírový plán pro Náhorní Karabach. Část Arménů na protest obsadila budovu vlády

Číst článek

Geopolitické důsledky druhé karabašské války jsou katastrofální nejen pro Arménii, ale i pro Rusko. Za tenkým závojem klamného triumfu - úspěšného zprostředkování a vstupu mírových sil (anebo rukojmích?) do regionu - brzy vykoukne drsná skutečnost: vliv Moskvy v Zakavkazsku prudce klesl a naopak prestiž úspěšného a domýšlivého Turecka prudce vzrostla. Proč by teď Baku mělo pokračovat v politice balancující mezi Ruskem, Tureckem a Íránem, které tu poslední tři století byly hlavními hráči? Hlavní úkol - navrácení území ztracených v roce 1994 - je vyřešen, zajištěno je přímé spojení s Tureckem, a tak s Rusy se od teď smí hovořit zcela jinak.

Prudce se ve prospěch Ankary vychýlila i rovnováha vlivu v turecky hovořících republikách střední Asie. Ruský klient a spojenec prohrál. Turecký spojenec přesvědčivě zvítězil. Cožpak to není důvod zamyslet se, jaký projekt - postsovětská integrace, anebo panturkistické obrození - je perspektivnější? Bezpochyby ožijí i nacionalistické a separatistické skupiny v samém Rusku. Silný stimul dostali i ukrajinští revanšisté, kteří se budou pokoušet uplatnit karabašský scénář i v Donbasu.

Vzdušný prostor

Podíváme-li se na druhou karabašskou válku jako na vojenskou operaci, pak půjde o nejhezčí akci v 21. století, možná po krymské improvizaci Vladimira Putina. I z úzce vojenského hlediska jsme byli svědky něčeho převratného či průlomového. Podstata spočívá v nové roli bezpilotních strojů a vyčkávací munice (sebevražedných dronů). Úspěch ázerbájdžánské armády spočíval hlavně v naprostém ovládnutí vzdušného prostoru. Novinkou bylo to, že se tak nestalo zásluhou pilotovaných letounů, ale bezpilotních strojů.

Za poslední rok se ukázalo, že drony jsou s to řešit dokonce strategické úkoly. Loni v důsledku útoků húsijských primitivních dronů chybělo na trhu několik milionů barelů saúdské ropy (byť jen nakrátko). Letos v lednu a únoru turecké drony sehrály jednu z klíčových rolí při odražení ofenzívy syrské armády v Idlíbu a pak uspěly na operační úrovni v Libyi, kde polní maršál Chalífa Haftar dosud kráčel od vítězství k vítězství, než byl odražen od Tripolisu. Všechno to ale byly velmi specifické případy.

Ázerbájdžán potvrdil sestřelení ruského vrtulníku nad Arménií. Šlo o ‚nešťastnou nehodu‘

Číst článek

Teď jsme se stali svědky nasazení dronů ve válce dvou pravidelných armád v lesnatém a horském terénu. Arméni samozřejmě neměli systém protivzdušné obrany, ale jen jeho jednotlivé prvky. Byly mezi nimi i nejmodernější zbraně, které ale nedokázaly čelit nepříteli.

Již koncem druhého týdne bojů Ázerbájdžánci zopakovali situaci z léta 1941, kdy messerschmitty honily jednotlivé sovětské kamiony. Stejný hon na každý palebný prostředek a každou skupinku arménských vojáků podnikaly i ázerbájdžánské drony. Právě v tuto chvíli, kdy pocit beznaděje, pramenící z naprosté vzdušné nadvlády nepřátelských dronů, ovládl arménské síly, se začala hroutit fronta. Ázerbájdžánská bezpilotní operace ještě nebyla zopakováním japonského útoku na Pearl Harbour z prosince 1941, ale byla na úrovni britského útoku na italské lodě v tarantském přístavu v roce 1940.

A soudě podle stylu, lze hádat, že tuto operaci nenachystali ani Ázerbájdžánci, ani Turci, ale Izraelci, kteří sledují nejen obchodní, ale i geopolitické cíle. Tel Aviv dávno sní o využití ázerbájdžánského území pro vlastní výzvědné a diverzní operace proti Íránu. Baku to dosud odmítalo, ale možná jako odměnu za cennou službu Izraelci dostanou to, po čem touží.

Hlavní poučení, které by si z této tragédie měla Moskva vzít, zní: nikdy, ale nikdy nesmí podcenit nepřítele. V naší veřejnosti a i mezi „experty“ převládá blahosklonný a ironický pohled na ukrajinskou armádu, přestože už dávno není tou, která prohrála u Ilovajska a Debalceve. Iluze jsou velice nebezpečné a hrozí hořkým překvapením. Měli bychom se poučit z arménské katastrofy, abychom se nedočkali, že okusíme takovou lekci na vlastní kůži.

ČTK Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme