I v době válečného konfliktu lidé musejí jíst. V Náhorním Karabachu pečou speciální chleba
Říká se, že ve válce sice múzy mlčí, ale žaludek mlčet nechce a ani nemůže. Problémy se zásobováním potravinami se projevují i v Náhorním Karabachu, o který válčí Arméni a Ázerbájdžánci. Tamní obyvatelé to ale řeším po svém. Reportér Českého rozhlasu v Náhorním Karabachu vyrazil do městečka Askeranu, aby zjistil, jak se peče místní chléb v době války.
Jedeme do Askeranu ze Stěpanakertu za ženou, která peče velmi zvláštní arménské jídlo pro vojáky, pro lidi a tímto způsobem jim pomáhá.
V Náhorním Karabachu pečou speciální chleba. Více si poslechněte v reportáži zpravodaje Českého rozhlasu Martina Dorazína
Paní Ala v této pekárně vysvětluje technologii arménského chleba. Používají se dva druhy mouky, sůl, voda. Vytvoří se taková placka a celé se to trochu rozválí, nechá vykynout a potom se připlácne přímo na stěnu pece.
Tady se už dozvěděli, že Ázerbájdžán získal z České republiky houfnice Dana. Jsou tím velmi znepokojeni, i když ví, že to nebylo rozhodnutí českého národa podpořit jednu z bojujících stran.
Snažím se vysvětlit, že nevíme, kdy Ázerbájdžán tyto zbraně nakoupil a že nakupuje všude, i v Rusku, Bělorusku. Je to zkrátka obchod. Bohužel se smutnými důsledky, ale taková je realita těchto kontraktů. Byl by to asi zločin dodávat Ázerbájdžánu zbraně v době konfliktu, říká místní pán.
‚Když se nestřílí, je dobře‘
Jedné z těchto pekařek padl syn ve válce, ale přesto říká, že si přeje jediné – mír. Nechce, aby se dál válčilo. Pak pronese arménsky několik vět, které je lépe nepřekládat.
Příměří v Náhorním Karabachu se nedaří udržet. ‚Je to pokračování genocidy,‘ říká místní
Číst článek
To, co jsme slyšeli – výbuch před chvílí – byl, předpokládejme, sestřelený dron nebo se s ním zkrátka něco stalo. Tady už jsme zase blíž frontové linii. I sem padají rakety. Několik domů bylo poškozeno. Před válkou tady žily dva tisíce lidí, teď je tu asi polovina. Ženy, děti, staří lidé odjeli do Arménie.
Paní Ala nám otevírá dveře do svého domku. Elektřina funguje, dveře se nezamykají. Založila si v roce 1998 Family Caffé – rodinnou kavárnu Majrik podle příjmení. Jsou tady rozbitá okna po detonacích. Ještě se válejí na zemi, ale paní Ala už tady podle svých slov uklidila. Vypnuli elektřinu. To se tady stává často, ale teď je světlo a technologickému procesu výroby tohoto zvláštního arménského jídla to nevadí.
Paní Ala i tento konflikt – pokud se to tak dá říct – bere sportovně. Když se nestřílí, je dobře. A když ostřelují, tak jdou lidé do sklepa. A po válce máme přijet na návštěvu a budeme hosty paní Aly.
