Následky mučení trápí oběti i po letech. Pomoct se jim snaží na klinice v Kodani
S protesty v Sýrii a severní Africe se pojí i zprávy o tisících mrtvých civilistů. Méně se ale již mluví o mučených, kteří sice přežili, ale jen s těžkými, často doživotními traumaty. A i když se jim podaří následně uprchnout ze země, psychické následky mučení je pronásledují i tam, kde chtějí začít od znova, a dělají ze života peklo. Pomoci se těmto lidem snaží v jednom speciálním rehabilitačním centru v dánské Kodani.
Uprchlíci, kteří před svými mučiteli získali azyl v Dánsku, si musejí připadat jako na jiné planetě. Je tu klid a jiné politické názory jsou dovolené.
Jenže je těžké být cizincem a najít si práci. Uprchlíci tak často sedí doma, odříznutí od společenských kontaktů a závislí na dávkách v nezaměstnanosti. A v tu chvíli se znovu vynořují vzpomínky na traumata z mučení.
„Dnes jsem zrovna mluvila s klientem, který mi řekl: Kdybyste se o mě tehdy nepostarali, tak by to dopadlo špatně. Myslel tím, že by si vzal život. Pochází z Iráku, kde byl mučen. Přitom několik let to tady v Dánsku zvládal. Ale pak ho dohnala minulost. Po jeho padesátinách se něco zlomilo a celý se sesypal,“ vypráví Lone Jacobsen, která pracuje jako terapeutka v Rehabilitačním centru pro oběti politického mučení, zkráceně RCT.
Reportáž Daniely Vrbové z rehabilitačního centra pro oběti mučení v dánské Kodani
Středisko v Kodani založili v roce 1982 poté, co do Dánska přišlo několik set uprchlíků z Argentiny a Chile, kteří byli hluboce poznamenáni mučením tamními vojenskými juntami. S takovými lidmi si ale v Dánsku moc nevěděli rady.
„V Královské nemocnici v Kodani zjistili ošetřující lékaři těchto uprchlíků, že bude zapotřebí asi úplně jiných metod,“ říká v kanceláři RCT Lonin kolega Simon Ankjærgaard, který má na starosti komunikaci a osvětu.
Bílé pláště stále děsí
Lone Jacobsen pracuje v rehabilitačním centru od jeho založení. Je původně zdravotní sestra. Podle ní tu ale bílý plášť na klienty působí jako červený hadr na býka.
„Ukážu vám nějaké obrázky. Skoro všichni naši klienti zažili i sexuální mučení. Hrozné ponížení. Ale cílem není oběť zabít, proto je tu ten lékař. Hlídá, aby ty elektrické šoky do vagíny nebyly třeba příliš silné… Nepochopitelné,“ ukazuje Lone Jacobsen v knize akvarely, které v rámci terapie namaloval jeden klient. Zachytil na nich, co viděl.
„A zajímavé je, že když sem klienti přijdou, tak rozumově vědí, že tu jsou lidé, kteří jim chtějí pomoct. Ale pocitově je to jako by byli zpátky na mučidlech. Vidí tu lékaře, nástroje, léky a mozek je donutí reagovat jako tehdy. Chladný rozum přestává fungovat. Je to reflex, dostanou hrozný strach,“ pokračuje Lone Jacobsen.
Průměrná délka terapie je podle ní rok až rok a půl. Za tu dobu se klient většinou dokáže terapeutovi otevřít a zpracovat nejhorší traumata. Úspěch ale není zaručen nikdy.
Jména mučitelů prozradit nesmí
Pracovníci RCT jsou vázáni přísahou mlčenlivosti, proto nesmějí předávat dál jména mučitelů nebo upozorňovat na konkrétní události. Centrum nicméně z Dánska monitoruje celkovou situaci ve světě a je poradním orgánem OSN v boji proti mučení. Simon Ankjærgaard ale není naivní.
„Státy jsou suverénní útvary. Nemůžeme rozkopnout dveře a říct: Přestaňte! Bašárovi v Sýrii může být jedno, co si o něm kdo myslí, dokud to nebude mít špatný vliv na ekonomiku Sýrie. Ale musím říct, že po letošních zkušenostech v Sýrií vidíme, že ostražitost vůči mučení je větší,“ podotýká Simon Ankjærgaard.
Na závěr ještě ukazuje facebookový profil centra, díky němuž tu mají informace o mučení ve světě rychleji než dříve. Paradoxně ale na profilu visí závěry nedávného průzkumu, podle nějž 23 procent oslovených Dánů souhlasí s tím, že mučení se v jistých případech používat smí.
