Nedostatek cementu brzdí ekonomiku v Gaze. Lidé v tom vidí jednu z příčin radikalismu
Pytel cementu se v palestinském Pásmu Gazy prodává na černém trhu i za skoro 700 korun, a i za takové peníze se těžko shání. Důvodem je izraelská blokáda. I když ji židovský stát za dobu, která uplynula od jeho ofenzivy proti hnutí Hamás, poněkud uvolnil, stavební materiál dál hlídá přísně. Izraelské úřady se obávají, že by Hamás materiál použil k obnově vojenských zařízení.
„Padesátikilový pytel cementu prodávám za 110 šekelů (necelých 700 korun pozn.red.), oficiální cena je přitom 27 šekelů. Teď už ale pět dnů stejně žádný cement nemám,“ popisuje zoufalou situaci Abú Saíd, majitel obchodu se stavebninami na předměstí Gazy.
Police má plné nejmodernějších stavebních přípravků, chemických kotev, silikonů, emailů a stavebního nářadí. To základní však chybí – cement. A nejsou tím pádem ani cihly. Gaza nemá vlastní vápencové lomy ani zdroje hlíny na pálení cihel.
O problémech s nedostatkem cementu v Gaze a důsledcích, které to má, natáčel zpravodaj ČRo Štěpán Macháček
„Cihly závisejí na cementu, děláme tady jen cihly z cementu. Kdyby byl cement, zaměstnám 40 lidí. Uživily by se všechny profese: zedníci, štukatéři, tesaři, sklenáři, svářeči, všichni by měli práci, kdyby se stavělo. Tihle všichni ale závisejí na tom proklatém pytli cementu,“ lamentuje Abú Saíd.
Podle něj by na běžnou stavební činnost a poválečnou rekonstrukci Gaza potřebovala šest až sedm tisíc tun cementu denně. Teď Izraelci pouští asi dva tisíce za celý týden. Izraelská vláda povolí jen takové množství cementu, které potřebují mezinárodní rekonstrukční projekty a OSN.
„Lidé mají nárok koupit si za oficiální cenu určité množství cementu podle toho, na kolik pracovníci OSN ocení rekonstrukci jejich domů. A když pak nějaký cement ušetří, prodávají ho za 100 šekelů nám, obchodníkům. Takhle vznikl černý trh,“ říká majitel stavebnin Abú Saíd.
Podle některých lidí v Gaze Hamás skupuje i takto drahý cement, a izraelské obavy tak zřejmě nejsou plané. Na situaci však doplácí celá ekonomika Gazy.
Kdyby měli práci…
V obchodě Abú Saída posedává několik mladíků z jeho příbuzenstva. Jsou tu zaměstnaní, teď ale jen sedí na stoličkách. Není co prodávat ani z čeho stavět. Abú Saídův syn Sajjáf dokončuje studium práv a v tátově obchodě si přivydělává. Ohledně uplatnění se ve svém oboru je dost skeptický.
„Nezaměstnanost mezi absolventy škol je v Gaze větší než mezi obyčejnými dělníky. Dělník se nakonec vždycky uživí, vysokoškoláci ale hledají práci často marně,“ vysvětluje Sajjáf.
Stojící ekonomika a nedostatek práce se však podle něj vrátí Gaze i Izraeli jako bumerang.
„V Gaze je spousta mladých absolventů obchodních fakult, pedagogiky nebo náboženských věd. A z těchto vzdělaných lidí se ze zoufalství stávají náboženští horlivci. Postupně se radikalizují. Kdyby měli práci, na takovéhle myšlenky by vůbec nepřišli,“ míní Sajjáf.
„S námi tu pracoval kluk, pracoval dobře a od práce nezvedl hlavu, kolik jí měl. Dneska sedí doma, práci nemá, peníze nemá. Nechal si narůst dlouhý plnovous, pořád čte korán, zajímá se o náboženství. A nedávno si ho našel Islámský stát nebo někdo takový a začal ho radikalizovat. Kdyby měl slušnou práci, nikdy by ho to nenapadlo,“ dokládá dvaadvacetiletý Sajjáf svá slova.
V Gaze se stal pytel cementu evidentně něčím mnohem důležitějším než pouhým stavebním materiálem.
